Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Výročí! Století!

    To letí, to letí, dumal v divadle ABC před šedesáti lety Jan Werich. Také bychom to mohli slavit jako výročí. Jeho partner Miroslav Horníček by zrovna v těchto dnech oslavil rovnou stovku. Stejně kulatou, jakou slaví republika. Ani jeden z jubilantů se dnešní oslavy nedožil, Miroslav Horníček ovšem zemřel podstatně starší než v roce 1938 teprve dvacetiletá republika. Všechny státní útvary stejného nebo podobného jména už byly jiné a stoletou souvislou historii z nich neupleteme jinak než jako řadu přetržitých událostí spojených s touto zemí a jejími obyvateli. Ale potěšilo mě, že se to v záplavě debat a názorů na smysl historických událostí, k nimž se po stu letech vztahujeme, docela nahlas a jasně hlásá. Kdyby k ničemu jinému, pak k ryze praktickému poznání našich dějin oslavy užitečné byly.

    Jenže výročí obecně prostě rád nemám. Zahrajeme nějakou operu jenom proto, že se skladatel dožil nebo nedožil nějakých kulatin? Vydáme mu knihu? Zahrajeme jeho skladbu? Děláme to, ale málokdy to vede k dobrému.

    K praktické prospěšnosti oslav však lze přičíst skvostně opravenou budovu Národního muzea, mladší příbuznou budovy Národního divadla. Obě stavěl architekt Josef Schulz v novorenesančním slohu s cílem okázale a hrdě reprezentovat národ a stát. Stejně jako budova Národního divadla není moc šikovná k provozování divadla, ani budova Národního muzea nebyla vhodná coby sídlo badatelské muzejní instituce. V muzeu to myslím dobře vyřešili, v divadle se to zatím moc neřeší, na rozdíl od muzejních pracoven se sál s nápisem Národ sobě nemůže přestěhovat do nějaké jiné, vhodnější budovy.

    Ale oslavy stoleté republiky byly dobré ještě přinejmenším ze dvou důvodů. V rozhádané společnosti se tváří v tvář Masarykovým ideálům, na nichž postavil svou první republiku, demaskoval každý svými činy i slovy. Podobně jako v mé oblíbené Šostakovičově operetě Moskva Čerjomuški byl na stavbě nového „třešňového“ sídliště pohozený panel, a protože byl kouzelný, každý, kdo si na něj sedl, nemohl lhát a všechno na sebe po pravdě vyslepičil. Tak se třeba rozdávala vyznamenání v Praze i Moskvě, která jasně deklarovala, kdo za co metál dostal a kdo ho kvůli čemu nedostal. Také se řešilo, kdo byl ochotný se rukou toho či onoho vůbec nechat vyznamenat. Někteří vyznamenané nazvali elita, jiní je přezvali na – s odpuštěním – jelita. Přes blbou náladu je to přece nejlepší důkaz, že funguje svobodná a příkrá výměna názorů, a chraň nás ruka páně, aby to tak nezůstalo. A nejen mezi politiky a jejich „lidem“, ale třeba mezi divadelními kritiky, kteří se dnes dohadují o tom, co je a k čemu je politické divadlo. Mezi historiky a politology se debatuje o významu a podobě té Masarykovy první a o tom, jestli nám může opravdu být vzorem. Protože jednak zdaleka nebyla tak ideální, jak se běžně tvrdí, a jednak – a hlavně – existovala v naprosto jiné době. Stoleté výročí prostě vyvolalo potřebu uvědomit si podstatné věci a definovat své postoje. Každý pěkně za sebe.

    Tím druhým dobrým důvodem, a píšu to docela s hrdostí, byla odezva divadelníků. Jejich příspěvky k výročí, až na naprosté inzitní výjimky, jakou byla pražská Libuše, přemýšlivé, kritické, odvážné, provokativní. Copak to samo o sobě není nádherné, že i skeptik jako já musí připustit, že některá výročí holt mohou být užitečná? Divadla se vracela k historickým textům (Plukovník Švec, nakonec třeba i Konec masopustu), zkoumala osudy a charaktery „Mužů 28. října“ (Masaryk/Štefánik ve Zlíně), zamýšlela se nad stavem dnešní společnosti (Konzervativec a Kanibalky v Městských divadlech pražských) i třeba „jen“ nad možnostmi, jak dnes hrát Libuši (v Brně) nebo Prodanou nevěstu (v Plzni, Českých Budějovicích a Opavě). Vracela se k ideálům polistopadové republiky, jaksi zpočátku příbuzné republice Masarykově (dvě inscenace Havlova textu Zítra to spustíme). Málokteré divadlo na výročí nezareagovalo a najednou jsme v Divadelních novinách stáli před problémem, jak o té úrodě referovat. Všechno samozřejmě nestihneme, dokonce ani to opravdu podstatné, ale abychom přece jen napsali víc než normálně, nabízíme vedle obvyklých šestnácti tiskových stran přílohu Slavili jsme republiku. Také tři úvahy o výročních událostech ve filmu, televizi a rozhlase. A teoretickou úvahu, jak se má výročí k dramatu v postmoderní době. I loutky slavily. Nemohli jsme opomenout opravenou budovu Národního muzea a první česko-slovenskou či slovensko-českou výstavu. No však se dočtete.

    Jen jedno nám v redakci chybělo – a je to myslím zákonité: nějak jsme se neuměli dohodnout na obvyklém Sukcesu či Osobnosti či Události. Jednak proto, že i my se často neshodneme, a jednak proto, že se v těch diskusích sotva může zrodit jedno mimořádné dílo. Titul tedy výjimečně neudělujeme, či spíše udělujeme ho netradičně: všem, kteří se nad stoletým výročím republiky jakkoli zamysleli a přišli se svým názorem na cokoli, co s výročím souvisí. Tedy v důsledku na to, jak tady po těch sto letech žijeme.

    Užitečné výročí!


    Komentáře k článku: Výročí! Století!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,