Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Voyeurovo zklamání

    Kdo by nebyl tak trochu voyeur? Já se přiznám bez mučení, že jsem. Kdybyste věděli, co se děje ve vnitrobloku našeho domu, taky byste byli. Jako žena v domácnosti (tak mě po ránu nazývá manžel, naštvaný, že musí do rachoty) pracující z homeoffice (jak říká moje kamarádka do telefonu klientům, protože je jí stejně jako mně hrozně blbé, že se člověk může obstojně živit a nepotřebuje k tomu skutečně nic jiného než čtyři stěny pokoje, ticho a počítač), jsem svědkem řady zajímavých událostí. Lidé se sprchují nazí na balkonech (dalekohled mi potvrdil, že přípojku ven mají vyvedenou z kuchyně), případně na těch balkonech ve dvou provádějí ještě pikantnější věci, pročež tu srandu ruší policie, kterou zřejmě přivolávají prudérnější obyvatelé vnitrobloku pracující z homeoffice. Lidé také za okny svých toalet tráví čas nečekanými úkony – to vím proto, že ta okna jsou sice vybavena zrnitými skly, která osobu uvnitř dostatečně anonymizují, její nepomýlitelně ipsační pohyby však už nikoliv… Zní to, jako bych bydlela uprostřed pěkného cirkusu, ale nenechte se mást, dobrou třetinu oken, do nichž se dívám, po léta obývá Matematický ústav AV ČR (nejsou to ti, co se sprchují).

    Kateřina Tučková

    Svůj voyeurismus považuji za neškodný (pokud tedy teď nezapříčiním propouštění v Matematickém ústavu, ale kdyby se k tomu schylovalo, mohlo by se argumentovat, že vědci si přece mohou dovolit být trošku podivínští), ostatně ho jako spisovatelka mám tak trochu v popisu práce, a dovoluji si ho proto i rozvíjet – kromě vyhlížení z okna do vnitrobloku ho například živím i výběrem uměleckých realizací. Proto mám třeba obzvlášť ráda malby Michaela Rittsteina, který je ze svého ateliéru v panelákovém sídlišti svědkem nejedné podivnosti, již se pak nebojí prostřednictvím svých maleb sdílet. A proto také ráda zajdu na film nebo divadelní hru lákající na podobně střiženou podívanou. Tím pádem jsem si nemohla nechat ujít ani premiéru hry Klíčovou dírkou, kterou od října hrají v pražském Činoherním klubu.

    No páni! Ta několikametrová sedačka na jevišti mě navnadila ještě předtím, než se na něm objevil první z herců. Tetelila jsem se v očekávání velkolepých obscénností. Jenže, jak už to tak bývá, neměla jsem se přehnaně těšit, neboť velká očekávání s sebou nesou velká zklamání. Na tom jevišti se totiž v příštích dvou hodinách neodehrálo nic, co by mohlo jen vzdáleně splnit očekávání názvem hry navnaděného diváka. Před jeho očima se tam naopak odvíjela konverzační fraška založená na nedovysvětlených, ale vlastně dost průhledných omylech, která se navíc táhla pomalounku jako med.

    Tak jsem si pak o přestávce trochu rozmrzele listovala programem a divila se, když jsem se dozvěděla, že publikum herce při prvním uvedení hry v roce 1969 častovalo slovy: Svinstvo! Hrajte něco jinýho! K takovým reakcím by mě tento divadelní kus tedy rozhodně nevyprovokoval ani závěrečnou zmínkou o pohlaví Winstona Churchilla. Naopak jsem měla sto chutí se hercům za bravurní výkony, které jediné tu plejádu nudných omylů zachraňovaly, hluboce poklonit. Je to bezpochyby jejich zásluha, že v posledních deseti minutách je divák alespoň na tři minuty vytržen a lehce šokován. Nicméně z té krátké četby jsem se dozvěděla ještě cosi, co se ukázalo být pro zhlédnutí hry klíčovým. A to, že hra byla napsána a uvedena v 60. letech v tehdy dosti prudérní Anglii, pro niž tematizace homosexuálních vztahů, incestu nebo prostituce nebyla zdaleka denním chlebem jako pro diváka dnešního. Tolik naše tolerance pokročila, říkala jsem si v duchu, že nás už svlečený chlapec se zadkem nastaveným k užití panu psychiatrovi nerozhází.

    No a pak jsem trochu znejistěla, jestli je to, co jsem si říkala, pravda. Možná mám jenom já trochu rozvolněné hranice díky té své homeoffice a Matematickému ústavu. Tak nevím… jak jste na tom vy? Taky váháte? Tak možná je tahle hra tím správným lakmusovým papírkem.


    Komentáře k článku: Voyeurovo zklamání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,