Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vnitřní úspěch

    V českém disentu a exilu v polovině osmdesátých let po nějaký čas probíhal spor o hodnotu prvních Kunderových románů, které autor napsal mimo vlast. Debata se tehdy vedla stejně intenzivně v exilových a samizdatových publikacích, jakož i v privátní korespondenci, a účastnili se jí na jedné straně třeba Václav Havel a Milan Jungmann, kteří kritizovali a vyčítali, na druhé pak především Květoslav Chvatík, Petr Král či Josef Škvorecký; posledně jmenovaní se naopak postavili na stranu Milana Kundery, respektive jeho exilových knih. Co bylo jádrem sporu? Navenek šlo o to, že Havel a Jungmann Kunderu viděli jako povrchního a podbízivého intelektuálního žongléra, estéta a lartpourlartistu; jako umělce, který pro své zahledění do formy umí napsat jen efekt, nikoli však plnokrevnou postavu. Více či méně otevřeně se z této strany barikády tvrdilo, že Kundera nedostačuje svým středoevropským uměleckým vzorům, ba co víc, že nedostačuje ani střední Evropě – téma střední Evropy, které si Kundera na Západě vybral jako své téma málem ústřední, mu najednou bylo z Čech Havlem a Jungmannem vzato z rukou se slovy: My si tu křehkou střední Evropu, v níž nejde jenom o estetiku, nýbrž i o etiku, což vám jaksi uniklo, s dovolením ponecháme tady, mistře, neb my té střední Evropě rozumíme lépe než vy – neb my, aspoň někteří z nás, seděli! Havel věc v dopisu Václavu Bělohradskému popisuje v zásadě takto: to, co je u Musila, Brocha a Kafky probolené (Havlovo slovo), u Kundery probolené není; Kunderovo psaní není zaručováno životem – není autentické, jen skvěle prodané. V Kunderových dílech lapidárně řečeno chybí viditelná bolest a viditelné utrpení.

    Je to sranda až na půdu, když si uvědomíme, že se Kunderovi stalo přesně to, o čem kolikrát psal: umolousaní kluci v nějakém bunkru z mechu a větví tvrdí vymydlenému klukovi, že si nic nezažil; Václav Havel, kdysi vymydlený synek buržoi a později prominentní a zámožný spisovatel-chráněné zvíře, se stykem s paralelní kulturou a vězením umolousal, a hned kéruje do vymydleného Milana… O to totiž šlo: šlo o to, kdo je „drsnější“, umolousanější; šlo o druhou kulturu, o Plastiky, o to, jestli dělají dobrou či alespoň jakkoli významnou hudbu, a tak dále. Kundera paralelní kulturu přezíral: znal jen jednu kulturu, tu první, neumolousanou třeba z vídeňského Café Central… Ale pak je tady ještě jeden důvod, proč je ten spor srandou až na půdu. Je totiž třeba se ptát – čímpak je v textu viditelná bolest a v textu viditelné utrpení? Odpověď je prostá: v textu viditelné utrpení jest formou, ničím méně, ničím víc.

    K výše nastíněné úvaze mě přivedla inscenace Pomocník Walser, Studio Hrdinů Praha. Režie Jan Nebeský, herci Saša Rašilov, David Prachař, Lucie Trmíková, Jiří Černý. Inscenace maluje dlouho opomíjeného švýcarského spisovatele Roberta Walsera (za svého života se nedočkal úspěchu, zemřel roku 1956 v ústavu pro choromyslné) a maluje ho právě jako umolousance – jako „dégéčko“ ze stodoly na Hrádečku; jako přímý, jako ten nejpřímější myslitelný protiklad Milana Kundery; jako příslušníka druhé kultury; jako umělce v hladovění; jako umělce, který své dílo napojuje přímo na svoje vnitřní uspořádání – jako umělce, za něhož píše jeho hoře, jakož i jeho játra, slezina, srdce a všechno další, co milý Walser přidrátoval k papíru. Walser je ve Studiu Hrdinů prezentován jako autentický člověk a umělec – jako jakýsi bernhardovský typus, který „nechce cestovat“, ale „naopak“.

    Co vlastně – jen tak mimochodem (ale všechno je jen tak mimochodem) – co vlastně znamená „necestovat, ale naopak“? … Jistě to neznamená necestovat! … „Necestovat, naopak“ neznamená nevylézt z pokoje! … „Necestovat, naopak“ znamená zalézt do rohu pokoje a růst v něm! … „Necestovat, naopak“ znamená dosahovat vnitřního úspěchu, který vás nikam nepřivede, jen z vás v pozdějším životě (každý život je koneckonců pozdějším životem – život nikdy nepřichází včas) učiní něco velmi nepatrného a podřízeného.

    A teď bůh suď. Skočili ve Studiu Hrdinů Walserovi na lep čili na formu? Nebo „mají“ Walsera popravdě? … Hloupé otázky. Mají vynikající představení, které v lidech probouzí rozum a cit. Člověk prostě v českých divadlech čas od času má pocit, že o něco jde – o kterých jiných uměleckých oblastech by to jeden mohl odpovědně prohlásit? Snad o českém filmu? Snad o české literatuře?! … Ve Studiu Hrdinů jde o Walsera… Je to „případ Walser“ – a řešením (čili kontinuální bezvýslednou činností mířící k iluzi řešení), řešením toho případu se pro jednou řeší úplně všechno.


    Komentáře k článku: Vnitřní úspěch

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,