Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Visegrád podle Salzmannové

    Budapešť má šmrnc opravdového velkoměsta. Po pařížsku široké bulváry, obří secesní činžáky a kolem Király utca bují v pátek a sobotu nevídaně noční život, restaurace, kavárny, bary mají otevřeno, všude spousta mládeže a dají vám tam najíst i po půlnoci. Kontrast veliký s malátnou Prahou. Když jedete za divadlem a jste šikovní, jako produkční Jana Burianová, můžete si pronajmout obrovský byt se secesními vitrážemi ve dveřích pokojů kousek od budovy parlamentu.

    fullsizerender3_fmt

    Čeští divadelníci zanechávají v Budapešti úctyhodnou stopu. Přesněji v divadle Vígszínház. To je krásné secesní divadlo, které jako by z oka vypadlo našim Vinohradům. Ředitelkou divadla je herečka a režisérka Enikő Eszenyi, křehká blondýna působící dětským dojmem, jako umělkyně ovšem explozivní dynamit. Enikő před lety režírovala u nás v Národním divadle, naposledy také v opeře a byla chvíli mou kolegyní, neboť hrála v projektu Roberta Wilsona 1914. Před lety pozvala rovnou z DAMU režisérku Lucii Málkovou, aby jí v divadle zopakovala muzikál U štěstí dam, který uvedla v Disku. Lucie od té doby v Budapešti zůstala, naučila se maďarsky(!), stala se paní Orbók a nyní je šéfkou českého kulturního centra. Pořádá festivaly, zve česká divadla k hostování. O režiséru Michalu Dočekalovi se říká, že je nejslavnějším maďarským režisérem v Čechách. A je to pravda. Ve Vígszínházu režíroval už počtvrté a jeho první (vynikající) inscenace Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu se hraje před vyprodaným hledištěm již několik let. Svou trilogii o bohu (podruhé to byl Mistr a Markétka) završil teď v říjnu Dostojevského Zločinem a trestem. Celý tým, scénografa, kostýmní výtvarnici i hudebního skladatele si dovezl z Čech, a co je nejzajímavější, nechal si udělat novou dramatizaci od Ivy Klestilové.

    Mám k látce úzký vztah, hrála jsem Soňu v režii Viktora Polesného v Rubínu v roce 1988. Poté byla inscenace přenesena do Řeznické, kde se hrála dalších asi dvacet let. První představitel Raskolnikova, geniální Vladimír Dlouhý, mezitím, bohužel, zemřel. Po nás převzali hlavní role Martin Myšička a Lenka Vlasáková. Když Lenka otěhotněla, přemluvili mne, abych se na chvíli do inscenace vrátila. Inu, ona Soňa nakonec může být starší než Raskolnikov. Tak jsem si vyzkoušela, jaké to je hrát s o hodně mladším partnerem milostné dialogy. Chce to hodně sebevědomí. Legendární Schormovu inscenaci v Činoherním klubu, Raskolnikovem byl Jan Kačer a Soňou Jiřina Třebická, jsem, bohužel, nestihla vidět. Dramatizaci pro ni napsal Jaroslav Vostrý, stejnou jsme použili i v Rubínu. Bylo pro mne zajímavé srovnat úhel pohledu obou autorů. Vostrý psal dramatizaci na tělo malému divadlu, a proto se snažil být úsporný v rozsahu postav i vedlejších dějových motivů, Iva se naopak pouští do společenského plátna. Tam, kde Vostrý používá místo situací zkratku v podobě horečnatých snů postav, staví Iva silné dramatické situace v dialozích. Je zajímavé, že například postava Soni, která je u Vostrého klíčová, u Klestilové ustupuje do pozadí a hlavní ženskou figurou se stává Raskolnikovova sestra Duňaša.

    Dočekal (režie se maďarsky řekne „rendező“ a to rend- se vyskytuje také ve výrazu pro policii „rendőrség“… no, vždyť ano, viďte, kolegové herci) se scénografem Martinem Chocholouškem umisťují děj do velkého bílého aseptického prostoru připomínajícího pitevnu. Do prostoru občas fičí, sněží a také přijede malý elektrický agregátek. Když jej Soňa otevře, najde v něm ikonu a modlí se k ní. Jsme někde, kde civilizace končí. Herci hrají robustně, stylizovaně, expresivně a ve strhujícím nasazení, jaké se u nás málokdy vidí. Na konci, jako akt přijetí trestu, si Raskolnikov nechá Soňou nalepit na oděv velký červený kříž z gafy (gafa je lepicí páska, která drží pohromadě celé české divadlo). Konec je tichý, neokázalý. Jako by mělo lidstvo poslední možnost záchrany. Na generálku přišel slavný filmový režisér Szabó a byl zasažen. Inscenace je v pravém slova smyslu monumentální jak obsahově, tak výtvarně.

    V roce 1983 Milan Kundera v eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy definuje svou slavnou tezi o zániku prostoru, kde se prolínaly a ovlivňovaly kultury malých národů. Tato esej začíná událostmi v Maďarsku v roce 1956, kdy Maďaři do světa volali: „Padneme za Maďarsko a Evropu.“ V roce 1991 založili prezidenti tří států osvobozených od komunismu v Maďarsku Visegrádskou trojku. Jedním z nich byl Václav Havel. V politice se, myslím, obnovit pojem Střední Evropa zatím moc nedaří. Možná, že v divadle a kultuře to půjde snadněji. Inscenace Zločin a trest je toho krásným příkladem. Ano, takhle si Visegrád představuji.


    Komentáře k článku: Visegrád podle Salzmannové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,