Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Viry nemají morálku

    Jsou na tomto světě odjakživa. Patří k němu. Jen občas některé z nich proniknou do pozornosti našeho lidského světa a my se s nimi pokoušíme vypořádat. A není to samozřejmě lehké, viry jsou pro většinu z nás neviditelné. Koncem první světové války, před sto lety, si s nimi naši předkové ještě nevěděli rady, nedovedli je zkrotit. Zabily nesmírné množství lidí. V malé obci Koválovice nedaleko Pozořic zemřeli tenkrát jako oběti epidemie španělské chřipky můj dědeček a jeho dvě děti, babička se dvěma dcerami přežila, jednou z nich byla moje maminka.

    Pořád věřím tomu, že dnešní pandemie koronaviru nebude mít pro svět, Evropu a místa nám nejbližší, Rakousko a Českou i Slovenskou republiku, tak tragické následky jako ta před sto lety. Samozřejmě se nám všem poněkud ulevilo, že přinejmenším první vlna je snad za námi, že už můžeme do parků, že začínáme znovu chodit do zaměstnání, že po třech měsících nemusíme jen pobývat doma. Ale žijeme poněkud nejistěji než před pandemií. Mnozí sice chtějí rychlejší návrat do navyklého, tak řečeno normálního života, ale možná jsme vyhráli jen první bitvu a ne celou válku s konečnou platností.

    Počítáme ztráty. Pandemie bohužel prohloubila i sociální a ekonomické rozdíly ve společnosti. Asi delší dobu nás bude doprovázet možná obrovský nárůst nezaměstnanosti a krach malých i větších podniků. Očekávám, že se to nejvíc vyjeví na podzim a v zimě. Je pozoruhodné, že public relations pro dovolené se ujímají politici: Za prvé mají samozřejmě zájem, aby se finance točily alespoň v cestovním ruchu. Za druhé si ovšem přejí, aby se přes léto obyvatelstvo nabažilo pozitivních, pokud možno zábavných zážitků. Aby pak lépe snášelo, až stát začne šetřit na pomoci těm, které pandemie poškodila. To všechno povede k hledání nových východisek, ve velkém i v malém, k novým obratům v politice. To všechno možná povede také ke „zvlčení“ alespoň části společnosti.

    Někteří politikové se rozhodli posilovat svou moc, připravují zákony, které by jim umožnily i v budoucnu rozhodovat o našich životech. Například zákon v České republice, který má dát téměř neomezené možnosti zásahům do životů obyvatel ministru zdravotnictví, s dodatečnou podporou vlády a prakticky s vyřazením parlamentu. Jeho přijetím by se odklon od demokratických liberálních principů stal i právní realitou. A je pravda, že bacilem antiliberálnosti jsou zasaženi i politikové jiných zemí, i v Rakousku mají někteří tendenci uchopit mocenské páky nebo alespoň páčky. Teď jde o to, aby si příliš nezvykli.

    V celoevropském měřítku učinili pozitivně první krok k hledání politických a tím mezistátních a mezilidských východisek prezident Macron s kancléřkou Merkel. Navrhli nový plán pomoci v nouzi (už teď málem proslulých 500 miliard), jakousi evropskou odrůdu Marshallova plánu ekonomické pomoci Evropě. A podaří-li se jim ho prosadit v rámci celé Evropské unie, bude to první velký efektivní krok ke společné ekologicko-ekonomické politice Evropy: Evropská unie bude moci financovat ze společného fondu projekty budoucnosti. A bude to dělat s vysokou mírou solidárnosti. Vzápětí se vynořil plán Rakouska a tří jeho spojenců, ale ukazuje se, že je šance tyto plány sjednotit a alespoň krůčkem se pohnout dopředu ke společné politice.

    Před pár dny mě v rakouské televizi okouzlil jeden pořad: Ernst Molden a Ursula Strauss vyprávěli a zpívali Ernstovy písničky. V jedné z nich jde o divočinu, která přece není fádní, je vlastně příjemná, je v nás samotných, umožňuje nám představivost, imaginaci. Písnička končí sdělením, že Rakousko je svobodné, ale divočina – to jsme právě my. A já z toho dedukuji: divočinu v sobě i vůči sobě je nezbytné zvládat, ba někdy i opanovávat.

    Takže ačkoli viry samotné nemají morálku, možná přispívají k naší politické, občanské morálce. Důsledky jejich řádění podtrhují nezbytnost mravně i politicky důležitého, ne-li nezbytného.


    Komentáře k článku: Viry nemají morálku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,