Divadelní noviny > Názory – Glosy
Víra tvá tě uzdraví?!
Spousta času uběhla, spousta kávy se vypila a spousta se toho řekla ke statusu umělce a umělkyně. Co nám dříve přišlo jako divné zaklínadlo, teď se stalo běžným. Jedni tvrdí, že tomu obětovali tuny energie a expertiz, druzí udělali politicky maximum a třetí nebyli dostatečně vyslyšeni – a jsou tu i tací, kterým je to jedno. Nebojte, nebudu se tu pouštět do analýz, kde je pravda.
Možná je na čase konstatovat, že svět není ideální. Systém, ve kterém se pohybujeme, není dokonalý. Možná je dobré si říct, že i když uděláme v daný moment maximum, neznamená to, že na konci bude bezchybný výsledek. Možná jsou to jen takové alibistické žvásty. Možná.
V následujících řádcích nenajdete shrnutí ke statusu umělce ani žádné návody, jak postupovat. To vám vysvětlí hravě ChatGPT nebo prosté vyhledávání na internetu. Nebo se obraťte na svou asociaci, platformu, federaci. Ještě nejste součástí žádné z nich? Udělejte to. Zní to jako agitka? Je to tak. Čím silnější bude zastoupení kulturní praxe v tvorbě kulturní politiky, implementacích a legislativě, tím pozitivnější výsledky pocítíme.
Na novelu statusu umělce padlo už dost kritiky a nepochopení. Má chyby, má mouchy, je nedokonalá. Jenže je potřeba. A zde se dostávám pomalu k jádru zakopaného psa. Nedávno jsem poslouchala rozhlasový rozhovor s filozofkou Alicí Koubovou a filozofem Tomášem Koblížkem. Během inspirativního rozhovoru, čemu v dnešní době věřit, otevřeli otázku krize víry v instituce jako takové. Stojí za ní dlouhá éra komunismu, ale i devadesátek. Zaujalo mě to. Ta nedůvěra je něco, co opravdu překáží. Společnost a demokracie nám přece dávají jistotu, že náš hlas bude vyslyšen. Přijmout ten fakt není jednoduché. A stojí za tím úsilí, ale i kus pokory. Je skvělé si uvědomit, že nejsme sami.
Že je na koho se obrátit, že za nás může někdo komunikovat. Tento pocit sounáležitosti je velmi důležitý a úlevný. Důvěra je tu klíčová.
Zkuste si tak na chvíli představit, že Ministerstvo kultury opravdu svědomitě zodpovídá za legislativní proces a implementaci statusu umělce. Dělá vše pro komunikaci s Ministerstvem práce a sociálních věcí, které pracuje na zajištění sociálního zabezpečení a podpory pro umělce. Ministerstvo financí ruku v ruce chystá vše pro alokaci potřebných finančních zdrojů a zavedení daňových úlev. Umělecké a profesní organizace poskytují zpětné vazby a informují své členy o změnách, stejně jako odbory a asociace vyjednávají lepší právní podmínky. Servisní organizace podporují umělce prakticky v jejich orientaci v systému poskytování podpory a analyzují potřeby umělců. Akademická obec a výzkumné instituce jsou tu s dostatkem dat a analýz a vyhodnocují dopady novely.
A v neposlední řadě si představte média, která všechno srozumitelně komunikují. A co samotní umělci? Kromě toho, že v tohle všechno věří, poskytují zpětnou vazbu a aktivně se na veřejných slyšeních vyjadřují k nově zavedeným pravidlům. Spolupráce všech těchto subjektů je přece nesmírně důležitá. Pokud chci věřit ve zlepšení sociálního postavení umělců, podpory kulturního sektoru a v rovné podmínky, bude potřeba dávat důvěru těm, kdo u těch změn jsou.
Zní to utopisticky. Možná i šíleně. Ale stojí za zkoušku si to alespoň představit. A pak možná… víra tvá tě uzdraví.
Komentáře k článku: Víra tvá tě uzdraví?!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
