Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2020

ročník 29
12. 5.–25. 5. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jako tělo bez duše

    Vedle kanonizovaných komediálních klasiků jako je Gogol nebo Moliére, je William Shakespeare dalším z velkých dramatiků, jehož hry se každoročně v nejrozličnějších podobách objevují na evropských amatérských i profesionálních scénách, a (nejen) díky moderním překladům jsou důkazem toho, že texty staré několik stovek let stále rezonují s dnešní společností.  Jednou z těchto her je i komedie Jak se vám líbí (As You Like It), kterou například derniérovalo letos v květnu Divadlo Kolowrat a nově s ní přichází Divadlo na Vinohradech v režii Juraje Deáka.

    V příběhu, jehož převážná část se odehrává v prostředí krás Ardenského lesa, sledujeme příběh plný intrik a láskyplných vrtochů, které ve finále vedou ke spojení osudů ústřední dvojice Orlanda (Marek Adamczyk) a Rosalindy (Šárka Vaculíková) společně s několika dalšími mileneckými páry. Idyličnost této pastorální komedie je prolínána hořkými podtóny (předznamenávajícími příchod první velké Shakespearovské tragédie), které se projevují především v promluvách mystické postavy Žaka (Daniel Bambas) s existenciálně laděnými promluvami, ačkoliv význam Bambasovy postavy po celou hru zůstane nevysvětlenou záhadou.

    Ztracená nit humoru

    Deák se při inscenování rozhodl jít cestou nejmenšího odporu – nechat text tak, jak je, a pouze ho přesunout na jeviště. Nicméně se ale jasně projevilo, že tento způsob nefunguje. Minimálními či téměř žádnými škrty došlo k tomu, že se monology a později i dialogy (tedy spíše monologické dialogy) postav, i přes snahu herců, postupně stávaly zbytečně zdlouhavými, čímž hru zpomalily. To mělo za následek i postupně se vytrácející gradaci, a ruku v ruce se s ní, nehledě na kvality Shakespearova textu, vytrácela i poutavost.

    Samotná Shakespearova předloha přesto ale poutavá a vtipná je, v českém vyznění tomu dopomáhá i moderní překlad Martina Hilského. Bohužel ne vše, co funguje v dramatu, funguje stejně i na jevišti a Deákova inscenace je toho důkazem. Bez úprav a akcentů se spousta komických prvků vytrácí, tudíž prostor pro gagy, situační či slovní vtip, který Shakespeare v textu nabízí, zůstává téměř bez povšimnutí.

    Nelze ale říci, že by inscenace postrádala veškerou komičnost. Komický prvek na Vinohradech zastupuje a ztělesňuje postava Šaška (Václav Vydra), jehož charakter (stejně jako šašci v jiných Shakespearových hrách) vnímá realitu s nadhledem, a každý jeho výstup je tak spojen s hravou lehkostí, veselím a především vtipem. Vydrův Šašek si pohrává se slovním humorem a téměř až platónským rozumováním dodává inscenaci komický šmrnc.

    Poslední část je celoplošně bílá a v centru leží obrovský jelen se zlatým parožím pod půlkruhovým půdorysem, jehož přítomnost provokuje otázku, kdo z koho vlastně dělá paroháče. Foto: archiv DnV.

    Tak trochu mafiáni

    Mimo Šaška s sebou dávku humoru nese i Šárka Vaculíková, která musela čelit herecké výzvě v podobě dvou charakterů v jednom těle (láskou poblázněná až lehce pitomoučká Rosalinda a vychytralý floutek Ganyméd). I když je Vaculíková oblečena do pánského obleku s decentním knírkem, stále je v jejím projevu cítit ženskost bijící se s předstíraným mužstvím. Od druhé části hry tak lze sledovat její skvěle ztvárněný vnitřní boj, ve kterém lze čitelně a jasně rozeznat, kdy vítězí Ganyméd – a kdy Rosalinda.

    Postavy jsou v Deákově režii charakterově černobílé. Ať už to dělá žánr komedie samotný, téma všudypřítomné lásky či jednoduše režisérova perspektiva – herci mají prostor k využití pouze několika hereckých poloh doplněných o karikaturní expresivnost, která příležitostně působí jako stimul komična. (Typickým příkladem je moment, kdy Rosalinda projeví zájem o Orlanda, který nedokáže odpovědět, a tak se vyjadřuje pouhými skřeky.) Režisérovo pojetí charakterů by přitom mohlo vedle textu být skvělým zdrojem komična, kdyby množství promluv bylo redukováno na úkor akcentované herecké akci.

    Charakter postav by mimo jiné měl definovat i kostým. Práce Sylvy Zimuly Hanákové v sobě nese určitou eleganci, která je ale v kontextu celé inscenace mírně matoucí. Kostýmy totiž evokují prvorepublikovou módu (narušenou Šaškem se svou punkovou barevností a zápasníkem vévody Fredericka (Jan Filipenský) připomínající gladiátora), od které už je jen krok k asociaci mafiánské poetiky. Inscenace s touto „mafiánskostí“ z počátku opravdu pracuje, a v postavě Fredericka (Tomáš Dastlík) lze skutečně spatřovat jakéhosi dona, který hýbe nitkami společnosti. Tato poetika je ale naneštěstí rozehrána pouze v počátcích, následně zůstává v podobě kostýmů, až její využití přestává dávat smysl.

    V Ardenském lese lze skrze okostýmování vnímat funkční kontrast vysokého (v podobě šlechtického stavu oděného ve stylu prvorepublikové módy) a nízkého (pastýři v prostých košilích s koženými vestičkami). Tyto kontrasty se mimo jiné projevují i charakterově, jelikož obyvatelé lesa jsou pojati jako prostší a snadno obalamutitelní jedinci, kteří snadno podlehnou a naletí chytrým pánům od dvora, na čemž se Deák místy snažil vybudovat humor. Příkladem může být moment, kdy Šašek svými intelektuálně obratnými obraty zápasí o přízeň pasačky Audrey (Antonie Talacková) s očividně jednodušším pastýřem, kterému z toho jde hlava kolem. Pojetí pastýřů a pasaček, které působí značně výsměšně, ale končí smírně ve finální části, kdy spolu vysoký i nízký stav stojí ve sjednocených prostých kostýmech a ženy v bílých šatech se zlatavými věnci z květin a listí, a společně pod duhou zpívají závěrečnou píseň.

    Za pozornost stojí bez pochyby i scéna Davida Bazika, která obdobně jako kostýmní práce rozděluje hru na tři části – palác, les a svatební prostory. V první části se ocitáme v jakémsi téměř moderně působícím prostředí tvořeným poloprůsvitnou oponou, za kterou se skrývá další cosi jako opona tvořena několika geometricky nesymetrických obdélníků a čtverců. Dominantou je ale obrovský šedohnědý sloup podobný stromu, který za celou dobu své přítomnosti poslouží pouze jako věšák.

    Scéna v části s Ardenským lesem je pak tvořena barokními kulisami elegantně vykreslujícími krajinu lesa, které opět dominuje obrovský strom (tentokrát pouze 2D, obdobně jako barokní kulisy) v pravé části scény, se kterým se ani zde nijak zvlášť nepracuje. Poslední část je celoplošně bílá a v centru leží obrovský jelen se zlatým parožím pod půlkruhovým půdorysem, jehož přítomnost provokuje otázku, kdo z koho vlastně dělá paroháče.

    Podivně šťastné rozuzlení do určité chvíle působí v podání Vinohradského divadla jako parodie. Foto: archiv DnV.

    Dobrý konec všechno spraví?

    Trochu šroubované rozuzlení hry se sklonem k patosu je ukotveno už v Shakespearově předloze (Frederick se ze záporné postavy z ničeho nic mění na dobráka po rozmluvě s pocestným, rozhádané dvojice se šťastně vezmou za přítomnosti boha svatby Hymena), a je tedy otázkou interpretace a umělecké tvořivosti, jak tvůrci s koncem naloží. Jelikož se režisér rozhodl zachovat text téměř slovo od slova, nebylo tomu jinak ani v závěru.

    Podivně šťastné rozuzlení do určité chvíle působí v podání Vinohradského divadla jako parodie. Jakmile se ale nad mileneckými páry objeví duha a všichni společně začnou zpívat píseň o lásce, uvědomíme si, že se o parodii nejedná. Završením tohoto přeslazeného patosu je pak epilog láskyplně šeptaný Šárkou Vaculíkovou, kterým vyzývá diváky k potlesku – otázkou ale je, zdali s ohledem či bez ohledu na to, jak se nám líbí.

    ///

    Divadlo na Vinohradech, Praha – William Shakespeare: Jak se vám líbí. Režie: Juraj Deák, překlad: Martin Hilský, dramaturgie: Barbora Hančilová, scéna: David Bazika, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Petr Malásek, pohybová spolupráce: Martin Pacek. Hrají: Šárka Vaculíková, Marek Adamczyk, Jiří Šesták, Tomáš Dastlík, Tereza Císařová, Viktor Javořík, Václav Vydra, Daniel Bambas, Denny Ratajský, Jaroslav Satoranský, David Steigerwald, Dominick Benedikt, Oldřich Vlach, Jiří Roskot, Sabina Rojková, Antonie Talacková, Jan Filipenský, Lukáš Pelikán a mimický sbor Divadla na Vinohradech. Premiéra 13. prosince 2019.


    Komentáře k článku: Jako tělo bez duše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,