Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Veselé Vánoce!

    Ty mladistvé byly velmi neveselé: čtyřikrát hnisavý zánět mandlí, který ošetřil bolestivý řez. Po třetím jsem našel pod stromkem za statečnost loutkové divadlo se základními figurami – Honza, král, princezna, dráb a čert – i s kulisami – světnice, síň, les, sluj a peklo, k tomu reflektůrek s kotoučem různobarevných celuloidových fólií. Můj osud určily mé mandle.

    Ačkoli už léta nezlobily, dala mi je před Vánocemi 1944 maminka vytrhnout, abych nemusel kopat před Ostravou valy proti Rudé armádě. Když od nemocniční postele odešel policista, který mne škrtl v seznamu odvedenců, křičel doktor na mámu, že ho podvedla. Chcete skončit jako kolaborant, nebo jako vzorný Čech? řekla, dala mi pusu a spokojeně odešla.

    Býval jsem evangelík, takže mě odkaz husitů vybízel k revolučnění. Když mě přešlo po Chruščovově řeči, v níž nazval Největšího Voždě zločincem, vrátily se mi i Vánoce. V prvních letech po bratrské invazi chodívala šestice bývalých komunistů Vaculík, Klíma, Kosík a Kohout s nekomunisty Klimentem a Havlem po ránu před Štědrým večerem na Vyšehrad. Zapálila svíčky předchozím rebelům a odebrala se do Klášterní restaurace, nejistě zdravena polepšenými kolegy, pojíst šneky po česku na způsob sekané. Loni našli ve vinárně Orlík receptář někdejších Restaurací a jídelen. Pokrm mi vrátil dávnou chuť, ale už ne čtyři z přátel, jimž Alexandr Kliment říkal mřátelé, to jako že nadosmrti.

    Nejhorší Vánoce jsem zažil v roce 1942. Na podzim byl popraven tatínkův přítel a můj první mentor, kněz Vladimír Petřek, za ukrývání atentátníků a gestapo dál hledalo pomáhače. Nejsmutněji nám bylo s Jelenkou o Vánocích 1979 poté, co nás pohraničníci doslova vynesli do exilu. Rozhodli jsme se prožít je v Havlíčkově Brixenu a nedošlo nám, že tam je sraz českých emigrantů. Asi mě nenáviděli, ale chovali se noblesně a od těch Vánoc se snažím o totéž. Nejšťastnější byly v roce 1989, kdy mi volal Václav Havel, abych se stal ministrem kultury, a já mu řekl, že mým občanským pokáním za mladé bludy bude nenávrat do politiky.

    Rozvětvená rodina byla mou chloubou, ale hrozila stát se zhoubou. V nedobrovolném vídeňském exilu jsme si dávali před Vánocemi pozor, abychom si opomenutím někoho z blízkých nezadělali na zlou krev. Posílali jsme až dvacítku dobrot, které nám balili i na poštu dávali v paláci Meinl proti našemu domu. Ale když padla totalita, přišlo nám, že se máme osvobodit i od zvyku, jenž proměnil nejduchovnější svátek roku ve zběsilou honičku posedlou mamonem.

    Shodli jsme se v rodině, že téměř každý dostával většinou dárky, které ho nepotěšily, a zřejmě i dával takové, jaké nepotěšily obdarované. Tím se zrodil nový zvyk – nedávat nikomu nic a s ušetřenou energií si užít Vánoc jako nikdy předtím. Ve Vídni jsme se před polednem spouštěli k nejbližšímu stánku lidumilného spolku Lions, vydělávajícího pro potřebné punčem, v Praze scházíme do nejbližší vinárny Orlík ke stále se lepšícím moravským mokům, tam i zde za stejným účelem: dívat se.

    Dívat se soucitně, ale současně s pocitem poctivě nabyté svobody a pohody, na nevolníky Vánoc, vlekoucí tašky, rance a balíky v ustavičném stresu, že zapomenou na někoho důležitého, který jim to co nejdřív spočítá, zatímco ten je právě v ještě větším stresu, že zapomene na někoho mnohem důležitějšího, který mu to spočítá s úroky.

    Letos si budeme odskakovat i do nové vinárničky v Pštrosovce, jelikož ji otevřeli náš soused v domě, jeho kamarád a naše nejmladší dcera, jíž bylo teprve padesát. Nazvala ji Bassetto, po italsku jezevčík, jako všichni naši pejsci včetně toho Zakopaného. A co tam budeme činit, pijíce Prosecco z Itálie? No přece dívat se.

    A přitom cítit duchovní blízkost všech, kdo nás kdy obdarovali svým „mřátelstvím“, a proto dál žijí v nás. A přitom vnímat spojení s těmi, kdo ještě žijí a mají podobnou představu demokracie, a proto i stejnou chuť stále o ni bojovat. A přitom pomyslet rovněž na rivaly, neboť bez nich se neobejde tragikomedie zvaná Život. Takže i vám, pánové Kazíku, Špalku, Hlavico a Špinare, přeji veselé Vánoce!


    Komentáře k článku: Veselé Vánoce!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,