Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Venkovan ve městě

    Martin Františák (1974) se v Brně jako umělecký šéf Mahenovy činohry poprvé uvedl 22. prosince 2014, kdy měla v Redutě premiéru hra rakouského dramatika Karla Schönherra Ďáblice. Nový muž si do Brna přinesl spoleh na realistickou metodu zobrazení postav a na venkovské látky. Schönherrův příběh ženy mezi dvěma muži zpracoval citlivou rukou. Divadelně přesvědčivě pojal zejména dramatické scény dějových zvratů. Inscenace byla zároveň příslibem, že se souboru, který trpěl dlouhodobou krizí, ujal tvůrce s jasnou představou, o jaké hodnoty hodlá usilovat. Rád konstatuji, že krizi se pod Františákovým vedením podařilo překonat.

    Děj Mahenovy tragédie začíná zostra: Jánošík zasažený smrtí rodičů se vydává na cestu zbojnické pomsty (na snímku zleva Elena Trčková jako Anka, Vladimír Krátký jako umírající Jánošíkův otec a Dominik Teleky v titulní roli) FOTO ARCHIV NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO

    Režisér a šéf

    Realistická poetika byla Františákovi oporou i v řadě dalších brněnských inscenací. Drama Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala si sám upravil (premiéra 9. října 2015). Trio složené ze zločinného ovladatele obce, jeho soupeře, přinuceného k souboji s ním pod tlakem místních sedláků, a slizkého domácího přizpůsobivce přesáhlo rozměr žánru a stalo se spolu s ostatními hrdiny básnickým obrazem zla vyrůstajícího ze skutečnosti moravské okupované vesnice. Stejná opora mu pomohla při práci na dramatu Mariny Carr U Kočičí bažiny (premiéra 22. září 2017). Irská rázovitá krajina kolem rašelinišť poskytla režisérovi pole pro prohloubení venkovského tématu o další rozměr, tentokrát prostřednictvím hrdinky spřízněné s antickou Médeiou: totiž o prastarý motiv cizoty a vyhánění z obce.

    S antickým dramatem se Františák utkal přímo, když inscenoval Sofoklova Oidipa (premiéra 19. prosince 2014). Rozhodl se pro silně nadsazený, téměř sošný projev, jímž lidský rozměr dramatu oslabil a potlačil. Zato Rozbitý džbán Heinricha von Kleista (premiéra 24. dubna 2015) stylizoval s respektem vůči prosté zápletce osnované na principu tří jednot. Do historicky vzdáleného venkovského dějiště vnesl v součinnosti s herci současné hledisko a docílil toho, že složité vyšetřování jednoduchého případu promlouvalo zcela živě.

    Smůlu měl při pokusu o Ibsenovu Paní z moře (premiéra 27. ledna 2017). Vnitřní konflikt hrdinky, kterou trápí nejistota, zda se i přes bytostnou potřebu svobody neocitla v pohodlném manželském závětří, byl jako stvořený pro tvůrce obdařeného vlohou ke ztvárnění rodinných napětí a střetání. Naneštěstí režisér mylně hledal v hrdince mystický a nadneseně poetický prvek a přehlédl závěrečný rodinný soulad zrozený zásluhou mužova dodatečného pochopení. Zato v Podezřelé krajině s anděly (premiéra 18. února 2016 v Redutě) dokázal jako režisér i jako spoluautor za spoluúčasti Petra Mašky šťastně umístit do inscenace verše a prózy Zdeňka Rotrekla a na základě básníkova životopisu vzdát hold této mimořádné tvůrčí a lidské osobnosti.

    Kostýmy ve Františákově zrevidovaném Jánošíkovi záměrně mísí součásti z různých dob a scéna slouží po celé představení jako místo, na němž se soustřeďují následky útlaku a utrpení a podněty k odporu FOTO ARCHIV NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO

    Režisér a (revidující) autor

    Napětí mezi „venkovskou“ tradicí a „velkou“ soudobou hrou poznamenalo Františákovo autorské vystoupení na půdě Mahenovy činohry a stalo se opakovaným rysem jeho nejambicióznějších brněnských výtvorů i příčinou jejich nedořešených problémů. V režii Martina Glasera spatřila světlo světa hra Havel v zemi čeledínů (premiéra 27. února 2015). Do historie matky a dvou synů, které v devadesátých letech strhla vlna příležitostí k podnikání a zbohatnutí, vstoupil jako hrdina první polistopadový český prezident. Jenže výsledek selhal: Havlova postava zůstala z děje trčet jako pouhá idea nebo nápad.

    Šéfovské působení v Mahenově činohře ukončil Martin Františák inscenací založenou na motivech Mahenova Janošíka, označenou jako Jánošík Revisited. Mahenův text správně zhodnotil jako podnětný, ale v původní podobě nehratelný. Klasik přitom své drama začal velmi zostra: bohoslovec Janošík zmeškal rozloučení s umírající matkou, jeho otec odmítl nastoupit příštího dne na robotu, byl na zámku zbit a trýznění podlehl. Jeho syn zasažený dvojnásobnou ztrátou stanul nadto před příkazem plnit místo otce robotní povinnost. Dostal sice předtím vrchnostenské povolení studovat, ale to lze zrušit. Mladý muž má před sebou volbu: rezignovat na studium a doživotně robotovat, nebo odejít do hor a stát se zbojníkem.

    Vybere si druhou možnost, ale nepřestane přemýšlet nad důsledky svého rozhodnutí, především nad nutností zabíjet, nechce-li být zabit. Mezi horní chlapce se dostaví Janošíkův bývalý kolega-student, který na námět zbojnické existence prosloví kázání. Označí v něm zbojníky za sůl země. Použije metafory, kterou Ježíš vystihl poslání apoštolů. Tak dodal kazatel zbojníkům sebevědomí a rozhřešil jejich případné viny. Drama se tím změnilo v hagiografii a oslavu, jejímž hlavním prostředkem je lyrická intonace, obdiv a spoluúčast. Hra se přitom nevzdala konkrétních situací vycházejících z janošíkovského mýtu a legendy o jeho smrti.

    Režisér a revidující autor si svůj úkol stanovil radikálně. Děj otevřel výstupem nad katafalkem, na němž spočívá Jánošíkova mrtvá matka. Výprava Marka Cpina s mramorovými stěnami, mohutným kulatým sloupem a lítacími dveřmi v pozadí naznačuje současnou veřejnou místnost posledního rozloučení, kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové záměrně mísí součásti z různých dob a zvuk střelby zřejmě pochází z války. Scéna slouží po celé představení jako místo, na němž se soustřeďují následky útlaku a utrpení a podněty k odporu. Jánošík odchází do hor. Režisér si tak dal hned na začátku připravit prostor pro nadčasovou jevištní báseň na téma útisku a vzpoury.

    Dějem prostupuje motiv bíle oblečené ženy, která se nejprve připomíná pouze tím, že němě projíždí dějištěm na kolečkových bruslích. Posléze však na závěr první části inscenace převlékne Jánošíka do úpravného zbojnického stejnokroje, který mi v dobrém oživil vzpomínku na někdejší Slovenský ľudový umelecký kolektív a kterým se vybaví i ostatní horní chlapci. Události se tím navždy přemístí do jiné, poetické a mytické sféry. Nakonec se tato bíle kostýmovaná žena – název její postavy a jméno její představitelky jsem v programu nenašel – projeví jako pohádková bytost, bosorka a smrtka, zkrátka vykonavatelka osudu. Její pouhé gesto na dálku přináší zbojníkům záhubu. Poetika scénické básně tak dovršila svůj účin. Jenže tento zisk provází závažná obtíž: zatímco Mahen vložil svůj názor na zbojníky do úst příštího kazatele, Františákův Jánošík se za sůl země prohlásí sám, a to neobyčejně sebevědomě, skoro nadutě, s charakteristicky pyšně zakloněnou hlavou. Báseň se totiž nesnadno spájí s konkrétními detaily: nehraje tentokrát situace, nýbrž předkládá a zdůrazňuje významy.

    Jánošíka vytváří hostující Dominik Teleky. Vzrůstem převyšuje většinu svých druhů o půl hlavy, dobře zpívá, skvěle tančí. Obecenstvo to právem ocenilo potleskem na otevřené scéně. Herec však nemůže za to, že mu autor po přestávce jako vůdčí nástroj jevištního sdělení přidělil deklamaci. Tak Jánošík seznamuje diváky se snem o tom, že potáhne se svým sborem do Polska, přes Polsko do Ruska, všude se bude ujímat nešťastných a utištěných, získávat je pro odpor a vzpouru a třeba při tom i zahyne.

    Ač nepatřím k vyznavačům revoluce, která se dá navíc vyvážet ze země do země, jsem si vědom toho, že se její vidina může stát zdrojem umělecké vize. Například jeden z jejích nejslavnějších hrdinů, Che Guevara, požívá dodnes nejlepší pověsti v nejrůznějších politických kruzích po celém světě. Na rozdíl od revolucionáře, jehož příběh je plný příznačných a vrývavých zážitků od narození až po smrt a připouští nejprotichůdnější dramatické interpretace, je však Jánošík Františákův a Telekyho odkázán jednak na poetické manifestace, jež mají ovšem daleko třeba do intenzity básníkových textů použitých v rotreklovské inscenaci, jednak na jednotvárné, vojensky vzpřímené, místy až sošné postoje a pevné, hrdé kroky po jevišti. Proti Vlčkovi, kterého představuje Petr Bláha, prosazuje pokyn, že zbojníci mají zabíjet jen ve vnuceném boji, ale udělá v tom směru výjimku stran Šandora. Dívku Anku z výše svých pomyslných koturnů pokárá a odsoudí, že na milého vůdce zbojníků nečekala, ačkoli ji k tomu zavázal, a marně se ve své opuštěnosti snažila najít záštitu před Šandorovými úklady u souseda Samka (hostující Tomáš Žilinský).

    Hostující Dominik Teleky v roli Jánošíka dobře zpívá, skvěle tančí, ale režisér jej bohužel po přestávce vede k deklamaci FOTO ARCHIV NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO

    Jinak Jánošík jako zbojník konkrétními konflikty neoplýval. Valašky a bakelitové pistolky byly většinou určeny nepřátelům někde mimo jeviště. Napadlo mě, zda se tím nerealizoval inscenátorův zveřejněný záměr Jánošíka zpochybnit, a to omezením na řeči, zvláště když jsem přihlížel scéně, v níž se jeho opilí kamarádi váleli v hromadách ukořistěných bankovek, jako by měli ilustrovat úpadek každé revolty založené na násilí, z jehož zákonitostí není úniku. Ale na závěr se mrtvý Jánošík odebral mezi mrtvé horní chlapce a společně v pozadí jeviště symbolizovali pozapomenutý, dosud však úctyhodný mýtus lidového odporu. Ten se ovšem uskutečňuje vždy konkrétně. Obecné obrazy hry naproti tomu uvízly ve slovech.

    Vyznění inscenace je proto podle mě rozeklané, matné a nejasné. Je to škoda, protože Nikos Engonidis pro ni napsal funkční a účinnou hudbu, spolu s Jitkou Šuranskou ji zdařile provedli a vynalézavě působilo i zobrazení Šandora (Bedřich Výtisk). Namísto Mahenova zpupného aristokratického lotra byl vyveden jako vysušený byrokratický gestapák všech možných dob, stejně jako jeho civilní terorizující poskoci (Jakub Šafránek, Martin Veselý), i když mi jejich sadistický výstup s Ankou a Samkem připadal neústrojně rozehrávaný do detailů, jaké báseň protagonistovi Jánošíkovi nedopřála. Pěkně si poradily Elena Trčková s úlohou Anky, Jana Štvrtecká s Cigánkou a Monika Maláčová s Ančinou matkou. Všichni herci v rolích horních chlapců zpívali se zaujetím lidové písně a sloužili symbolizujícímu pojetí postav. Mahenův podnět a jeho touha napsat Janošíka po letech znovu, a to bez písní, zůstaly však nenaplněnou výzvou.

    Národní divadlo Brno – Jiří Mahen, Martin Františák: Jánošík Revisited. Režie a úprava Martin Františák, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Marek Cpin, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Nikos Engonidis, pěvecké nastudování Petr Svozílek, asistent režie Petr KlariN Klár. Premiéra 14. prosince 2018 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Venkovan ve městě

    1. Jiří Ort

      Profilový obrázek

      Vážený pane Uhde,
      příspěvek obšírný – škoda, že se čtenáři, kteří nevidí za kulisy činohry, nedozví, proč Martin Františák šéfovské působení v Mahenově činohře předčasně ukončil. Nebo bylo ukončeno někým jiným?
      S pozdravem Jiří Ort

      08.01.2019 (14.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Orte,
      Martin Františák od začátku svého působení ve funkci šéfa činohry NdB prohlašoval, že jeho „mise“ je pětiletá. Po té době že odejde. A to dodržel. Viz rozhovor s ním v DN 21/2017: https://www.divadelni-noviny.cz/martin-frantisak-nechci-byt-z-generace-sracu

      08.01.2019 (15.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Jiří Ort

        Profilový obrázek

        Pane Hulči,
        (omlouvám se, nevím, zda se tak Vaše jméno správně skloňuje)

        děkuji za opravu, sorry – čas letí, ano, dle ´zákulisí´: před rokem oznámilo vedení NdB souboru, že pan Františák odejde, v létě m. r. , kdo přijde.
        S pozdravem
        Jiří Ort

        10.01.2019 (16.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Pane Orte,
          vybavte si jako vzor jméno Němec a samo Vám napoví, jak mé příjmení skloňovat. Tedy Němče, ergo Hulče. Podobný problém měla po svatbě moje maminka, kdy jí chtěli napsat do občanky příjmení Hulecová místo (správného) Hulcová. Až když argumentovala Boženou Němcovou, ustoupili.
          Pane Hulči je moc pěkné a jste první, kdo mě takto oslovil. Beru to jako Váš – či možná lokální – novotvar. Anebo jste se jen překlikl…
          🙂

          10.01.2019 (16.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,