Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ve Vídni máme podzim

    Zatím je docela teplo. Každou chvilku poprchává. A sluníčko se objevuje a prosvěcuje naše dny spíš úsporně. Politikové nás vyzývají, abychom raději neopouštěli své byty a vycházeli z domu jen v nejnutnějších případech. Kvůli nebezpečnému a neprobádanému koronaviru, ale nejnověji taky kvůli šokujícímu ozbrojenému útoku na relativně pokojný život města. Pár metrů od židovské synagogy, v místech, kde se po celá desetiletí scházejí především mladí lidé a kde to „žije“, atentátník zastřelil a zranil občany města, v němž sám vyrostl, se kterými se bezpodmínečně po léta musel potkávat a možná také spolupracovat. Ale vypěstoval si v hlavě fantasmagorickou, takzvaně islamistickou představu, že jejich život – těch „jiných“ – není to pravé ořechové a že je potřeba je o tom přesvědčit. Nejlépe tím, že jich co nejvíce pozabíjí právě v místech, kde se rádi setkávají a baví. Jejich kultura a způsoby jejich zábavy mu evidentně příliš „lezly na mozek“. A tak se rozhodl je postrašit. Myslím, že věděl, že tím nezmění charakter naší otevřené (někdy bohužel jen málo) společnosti, ale už nevydržel tlak jinakosti, která ho obklopovala. A možná si nevěděl rady, jak miliony lidí kolem sebe přesvědčit, že by měli žít jinak.

    Asi před rokem jsem se docela spřátelil se skupinou mladíků, kteří přijeli do Evropy studovat jazyky a poté také odbornosti, které zatím pořád ještě nemohou studovat v zemích, kde se narodili. Byli a snad ještě pořád tady (v Evropě) jsou zcela legálně. Během několika měsíců jsem se s nimi často bavil, dokonce mě pozvali tam, kde jsou doma, o prázdninách tam pojedou také. Až jsme s jedním z nich, s osmnáctiletým šikovným a inteligentním klukem, došli k opravdu intimnímu povídání o našich vztazích, zvycích, zájmech, ba i o naší víře či nevíře (považuji se za agnostika). Můj mladičký kamarád zřejmě zvažoval, jestli mi má prozradit i své nejtajnější myšlenky. Až mi konečně řekl: Víš, co je mým největším přáním? Aby nejpozději do konce mého života žili na této zeměkouli jen muslimové. Neřekl jsem mu, že je blbec. Řekl jsem mu, že křesťané si to samé přáli zhruba před tisíci lety. A vyprávěl jsem mu o křižáckých taženích, o tom, že takové vidiny nezadržitelně vedou k nenávistnému vraždění nikoli kvůli víře, ale kvůli touze ty „jiné“ ovládnout, kvůli touze po moci duchovní, kulturní, ale i politicko-ekonomické. Poslouchal mě, ale neodpovídal. Pochybuji, že jsem ho o nebezpečnosti jeho „největšího přání“ přesvědčil. Ale nepochybuji o tom, že ve Vídni a v jiných místech Evropy jsou stejní kluci, jejichž největším životním přáním je, aby na celém světě žili jenom muslimové.

    Utopie mohou být nebezpečné, ujme-li se jich politika či fanatická víra bez sebereflexe. Národní listy už 10. listopadu 1917 (! – tři dny po takzvané Velké říjnové socialistické revoluci) psaly: Program Lenina se hodí znamenitě za látku utopistického románu, hodnou pana Uptona Sinclaira. Ale nemůže být, nechť zní sebesvůdněji, programem vlády, neboť žijeme teprve ve století dvacátém.

    Nesmíme zavírat, ba ani jen přivírat oči před vírami pokřivenými různými ideologiemi. Nesmíme jako zastydlí puberťáci mlčet ze strachu, abychom nenarazili. Také islamisty bychom měli přimět k veřejné diskusi o jejich snech, připomínat jim zkušenosti, které naše evropské civilizace už mají zažité. Alespoň některé. Je to naše zodpovědnost, jak si uchránit naše svobody. Naše otevřenost je jedna ze svobod nejpodstatnějších.


    Komentáře k článku: Ve Vídni máme podzim

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,