Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ve stanech i pod hvězdami (No. 7)

    Ve stanu č. 2 jsou po celou dobu festivalu k vidění produkce českých umělců, především nejmladší generace. Představují se tu tedy mnozí z těch, kdo ještě neskončili studium, a tudíž prezentují své školní práce.

    Andrej Lyga a Šimon Pliska, studenti HAMU, představili své bakalářské představení Goršek. Foto František Ortmann

    V případě dua Šimon Pliska a Andrej Lyga (studenti magisterského studia katedry nonverbálního herectví HAMU) se jedná o bakalářskou práci, na které se společně s nimi jako režisér a hudbení poradce podílel herec William Valerián. Je to projekt opravdu pozoruhodný, takže mi bylo líto, že nepřitáhnul více diváků. I když to chápu – málokoho asi na první dobrou zaujme název Goršek. I když právě na tomto záhadném názvu stojí zápletka, točící se kolem legendy možná zaniklé a možná dosud existující vesnice kdesi na pomezí Čech, Slovenska a Polska…

    Dva bratři – Paljuš a Valchar – žijí společně na Goršecké náhorní plošině, zcela izolované od okolního světa. Foto archiv LL

    Celý projekt je totiž postaven na mystifikaci, svým vtipem nikoli nepodobné oblíbenému cimrmanovskému humoru – ovšem beze slov. G.N.A.T. (tedy Goršecké Narodnie Akademične Teatr) si totiž na scéně vystačí se dvěma svalnatými urostlými mladíky, kteří se přímo před našima očima promění ve dva bratry z mytické Goršecké náhorní plošiny, která kvůli klimatickým a geologickým změnám zůstala odříznuta od okolního světa. A  asi to tak i zůstane, neboť výprava průzkumníků, která sem míří vrtulníkem ve snaze objevit známky života v zaniklé vesnici (což se dozvídáme z krátkého úryvku reportáže znějící z tranzistorového rádia), neuspěje. Takže celá goršecká historie zůstává nadále zahalena tajemstvím.

    Součástí života goršeckých bratrů jsou dennodenní souboje o moc. Zd e svyužitím novocirkusových prvků pozemní akrobacie. Foto archiv LL

    Příběh posledních obyvatel tohoto záhadnému místa nám ovšem naznačí oba protagonisté souboru G.N.A.T., z nichž se nasazením masek (jejich tvůrkyněmi jsou Rufina Bazlová a Viktorie Drdová) stanou bratři Paljuš a Valchar. Už samotná proměna v tyto zjevně zdegenerované horaly má v sobě kouzlo. Velikost a vypouklost masek totiž dokáže vizuálně velmi zrelativizovat tělesnou strukturu. Z normálně rostlých vysportovaných mladíků se najednou stanou neohrabaní „knedlíci“, jejich mozková kapacita je zjevně velmi omezená. Vyjadřují se ovšem důraznými gesty, která jsou svou jednoduchostí a názorností srozumitelná a zároveň komická, či spíše tragikomická.

    Mezi drastické momenty černého humoru patří scéna s vidličkou vraženou do oka. Foto archiv LL

    Dennodenní opakování běžných úkonů, stejně jako rozmanité pokusy, jak zahnat nudu a ponorkovou nemoc či vykřesat alespoň jiskřičku nějakých citů, je z vnějšího pohledu legrační, ale zároveň jakoby prodchnuta jakousi trvalou nostalgií. Uvědomíme si tíži oné strašlivé situace existenciální tísně a nemožnosti se s situací vyrovnat. Jestliže autoři odkazují k existenciální literatuře a absurdní dramatice, tyto inspirační zdroje jsou v představení jasně zřetelné. Stejně tak jako ponory do sice jednoduché, ale logické psychiky postav, které se snaží v tomto bezčasí nekonečného prostoru, z něhož není úniku, najít nějakou životní sílu či citové uspokojení.

    Inspirace slovanskou lidovou kulturou je patrná například při přeskakování koštěte. Foto archiv LL

    A my jako diváci jsme svědci jejich snažení. Setkáme se tu  s drastickými momenty boje o nadvládu (rvačka o kožich, který je symbolem moci; furiantské píchání vidličkou do oka, či potupná hra s kýblem na výkaly), variace erotického sblížení s fiktivní ženou (koště s nalepenou „pusou“ kombinované s kožichem – oblíbený a stále účinný trik mimů, kdy ruka navlečená v rukávu simuluje něžnost dotyků druhé osoby). Oba protagonisté ovládají pohybovou abecedu s lehkostí, která jim dovoluje pohrávat si s jednotlivými situacemi  a budovat půdu pro rozmanité gagy.  Na jedné straně se tu dočkáme prvků pozemní akrobacie, na druhé straně někdy stačí minimalistické náznaky gest, či drobné folklórní „choreografie“, čerpající z moravských či slovenských lidových tanců.

    Masky zcela vyřazují možnost vyjádřit pocity mimikou, takže o to více musí být připraveno tělo. Nehybnost masek v koordinaci s pohyby pak vytváří zajímavé kontrastní efekty, a evokuje u diváků pocit podivnosti a odcizení. Celý průběh „obrazů ze života goršeckého lidu“ v jednotlivých etudách rámuje zcizovací efekt herců, kteří přicházejí na scénu za zvuků prozpěvování goršecké hymny (nápěv připomíná píseň Ej, uchněm), a před očima diváků se navlékají do rolí goršeckých bratří. Stejně tak na konci, kdy je jeden z bratrů (možná?) zabit tím druhým, odchází zbaven masky,  kterou si nasazuje zbývající. Stává se tak dvojjediným, posledním potomkem rodu. Ale Goršek žije dál…

    Goršecke Narodnie Akademične Teatr, Praha – Šimon Pliska, Andrej Lyga: Goršek. Režie: William Valerián, koncept a interpretace: Šimon Pliska, Andrej Lyga, hudba: William Valerián, masky: Rufina Bazlová, Viktorie Drdová, supervize: Roman Horák. Produkce: Andrea Vykysalá. Vzniklo za podpory: HAMU, Alfred ve dvoře, divadlo DISK. Premiéra 8. listopadu 2018 v Divadle Disk v Praze.

    ///

    Více o Letní Letné na i-DN:

    Letní Letná


    Komentáře k článku: Ve stanech i pod hvězdami (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,