Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Peklo, Ráj a nedostatečná víra aneb Božská komedie po polsku

    Polsko má reprezentativní přehlídku domácích inscenací (showcase), která zcela opanovala dosavadní, jakými například byla Varšavská divadelní setkání. Pod titulem Božská komedie se v Krakově na začátku letošního prosince konal její už pátý ročník. Do Divadelních novin jsme z autorova obsáhlého textu, který nám poslal, vybrali nejpodstatnější inscenace přehlídky. O dalších se dočtete na i-DN.

    Korzeniec Teatru Zagłębia ze Sosnowiece

    Bizarní postavička z černé komedie Korzeniec Teatru Zagłębia ze Sosnowiece režiséra Regi­miusze Brzyka FOTO MACIEJ STOBIERSKI

    Nabídka byla obrovská, účastnil jsem se hlavního programu (tak jako většina přítomných cizinců) nazvaného Inferno, ve kterém byly inscenace tvůrců, kteří v současném polském divadle už něco znamenají. Dalšími částmi přehlídky bylo Paradiso (přehlídka tvorby hlavně nejmladších umělců) a Purgatorio – Nedostatečná víra, která se tematicky zabývala vztahem divadla k religiozitě.

    Prosperova nefunkční rodina

    Úvodním představením byla Shakespearova Bouře z Bydhoště v režii Maji Kleczewké, absolventky krakovské vysoké školy PWST. Těžko ovšem tvrdit, že šlo o Shakespeara, spíše by se mělo psát „na motivy“. Obrovská, téměř prázdná scéna, písek. V pozadí trochu výše je plátno, kde čas od času snímá Ariel (je to žena) kamerou dění na scéně. Představení projevem Mirandy ve svatebních šatech se závojem. Potichu odříkává slova jako Spravedlivost, Pravda atd. Následuje svatba a smíření Prospera se zrádným bratrem, tedy konec hry. A pokračuje se už úplně ve „volném stylu“. Škádlení a dětinské chování mladých milenců, erotický vztah Ariela a Prospera, poměrně realistická opilecká scéna Kalibána a šašků. Jeden z nich je žena, která se v protestu vůči chování mužů svlékne do naha. Dalším z opilců je dokonce sám Fernando. Občas se na stěny promítají záznamy nějakého fotbalového utkání, což se mi jeví už jako dost samoúčelná šifra. Text je velmi často přepsaný, asi i původně na zkouškách improvizovaný a potom teprv fixovaný. Nakonec všechny postavy po velké bouři polehávají v jakémsi zničeném prostoru jak po konci světa či atomové válce. Pokud jsem to dobře pochopil, nikdo z nich ostrov neopustí, zůstanou zde na věčné časy. Polonahý Kalibán, který pokud se neopil, tak se ukrýval převážně pod dekou, se obleče do společenského obleku a zůstane sedět u stěny jako troska. Tak zřejmě vypadá jeho polidštění.

    Režisérka vycházela z předpokladu nefunkční Prosperovy rodiny (chybí matka; u Shakespeara dost častý motiv), dokonce na zkoušky přivedla odborníka na tzv. rodinné konstelace, který údajně s herci psychoterapeuticky pracoval. Inscenace nakonec klasickou kostru příběhu Bouře divákovi poskytne, ale zdálo se mi, že režisérka došla ve svých vizích (současného?) světa a jeho rozpadu už hodně daleko. Forma zcela přebila obsah.

    Bouře Maji Kleczewské

    To drama se vymyká všem regulím reálného světa… Shakespearova Bouře v interpretaci režisérky Maji Kleczewské, Teatr Polski Bydgoszcz FOTO BARTOSZ NALAZEK

    Hořká nostalgie Buzního kříže

    Zajímavým doplňkem večera byla dramatizace známého románu Michała Witkowského Lubiewo (česky přeložené jako Chlípnice), jehož dramatizace se v Praze hrála (v MeetFactory) pod titulem Buzní kříž. Tady se jsme se ocitli v malém alternativním divadle Teatr Nowy ve slavné krakovské židovské čtvrti Kazimierz. Režii měl principál divadla Piotr Sieklucki. Scéna byla – tak jako v Praze – přecpaná pánskými částmi svršků. Zněla patetická hudba a hlas z reproduktorů odříkával ženská jména zženštilých gayů (buzniček), kteří, jak se dovíme v závěru, zemřeli na různé těžké choroby včetně AIDS nebo byli náhodnými partnery zabiti. Ústřední dvojici hrají dva staří muži. Hovoří v ženském rodě, mají přehnaná zženštilá gesta a vlastně celou dobu vyprávějí publiku velmi vulgární příhody uhánění heterosexuálních mužů včetně tehdy usídlených sovětských vojáku v Polsku. Holohlavý Paweł Sanakiewicz hraje Lukrecii, Jerzy Marchwiński (opravdový gay, herec, emigrant a bývalý hlasatel Svobodné Evropy, nyní majitel velkého gay klubu v Krakově, sám se ujal role, protože krakovští profesionálové se zdráhali tuto roli přijmout) Patricii. Vedle nich se v představení objeví ještě mlčící mladík jen ve froté ručníku jako jejich idol z baru Orbis, který se nacházel nedaleko wrocławské opery. Děj knihy a potažmo inscenace se odehrává právě ve Wrocławi za starého režimu, v místech, kde tato subkultura tehdy existovala. Veřejné záchodky, sovětská kasárna, pochybná bistra, parky, křoviska na Polském vrchu, to vše je součástí hry. Před koncem představení se objeví scéna zapalování vodky inspirovaná Wajdovým filmem Popel a démant. Každá sklenička je věnovaná jiné, už mrtvé „tetě“. Na závěr přichází tanečník, slavný Mikołaj Mikołajczyk, který smyslně zatančí tanec smrti (AIDS), pomaluje se rtěnkou, trochu tanečně imituje i anální sex, potom usedne se spuštěnými kalhotami mezi oba herce – „tety“ – na sofa, přijde onen polonahý mladík a je konec. Zní opět jména mrtvých gayů a pohřební hudba. Představení je podáváno jako velká legrace, ale divák vnímá především bolest a osud těchto vyděděnců. Dnes už ne­existuje toto podsvětí, současní gayové a prostředí, ve kterých žijí, jsou jiná. Staré „tety“ ale těmi dnešními pohrdají. Inscenace je jakousi parodovanou tryznou za ony dávné, prazvláštní světy a životy. V porovnání s pražskou inscenací je tato daleko konkrétnější, komunikativnější a sdělnější.

    Shakespeare po africku

    Hlavní událostí festivalu byly Africké příběhy podle Shakespeara, inscenace nejnadanějšího Lupova žáka Krzysztofa Warlikowského, více jak pětihodinový divadelní maraton. Kompilace textů Williama Sheakespeara (Král Lear, Kupec benátský, Othello) a různých dalších textů autorů XX. století, od laureáta Nobelovy ceny, Jihoafričana J. M. Coetzeeho (milovaný Warlikowského autor) po kanadsko-pařížského Libanonce Wajdiho Mouawada. Režisér tvrdí, že dnes už nedokáže jen sloužit dramatikově textu, ale musí si z různých zdrojů vytvořit text vlastní. Na inscenaci se podílí stálí spolupracovníci režiséra včetně scénografky Małgorzaty Szczęśniak. Scéna je podlouhlá zasklená krabice-akvárium, uprostřed stůl, vedle řeznický špalek, vpředu před sklem sofa. Na pozadí scény se promítají dvě kreslené hlavy, jakoby vypadlé z japonského komiksu – mladá dívka (láska-život) a starý muž (opuštění-smrt), aluze na starý Kurosawův film Opilý anděl. Vepředu za průhlednou stěnou stojí Lear a jeho tři dcery v podání Adama Ferency, Ewy Dałkowské, Stanisławy Celińské a Maji Ostaszewské. Jde o úvodní scénu ze Shakespearova Leara, Střih, a jsme v Kupci benátském. Antonio (Jacek Poniedziałek) se pokouší sexuálně svádět Bassaniho (Piotr Polak). Ten se vykrucuje, má dluhy. Přichází Shylock v jarmulce (Adam Ferency) a Jessika (Magdalena Popławska), která se češe a tvář si zahaluje černými vlasy. Otci ohlašuje, že jede pryč. Bassani se vnucuje Porcii, která je stará, mužsky vypadající žena (Małgorzata Hajewska-Krzysztofik). Bassaniho svléká, pohrdá jím (uvědomuje si jeho sklon k prostituci). On se nahý od pasu dolů nestoudně roztahuje na sofa před skleněnou scénou, bezprostředně před diváky. Bassani je vlastně prostitut, který kvůli penězům může provozovat sex s každým. Běží Shylockův proces, soudce a zapisovatelka jsou zády k nám, svědci za stěnou. Porcie je jako soudce dokonale mužem, ale přes zklamání v Bassanim vede proces ve prospěch Antonia. Shylock je zdeptaný, svěřuje se, že Antonia miluje, a proto se chtěl přes libru masa s ním symbolicky spojit. Porcie na konci odchází do kláštera (připsaný monolog), leží na zemi křížem. Předtím sní porci mletého syrového masa (scéna plná hnusu). Za stěnou už však probíhá svatba Othella (Adam Ferency) s nezralou Desdemonou (Magdalena Popławska). Konec, přestávka. Celý židovský motiv je výtvarně rámcován citáty z komiksového seriálu Arta Spiegelmana Maus. Židi jsou myši, Poláci prasata.

    Po přestávce se rozvíjí téma Othella. Malířsky je znázorněna scéna felace Othella. Desdemona leží na sofa a pouští si porno. Dostává se ze strachu ze smrti až do transu. Jago (Marek Kalita) jako masér našeptává Othellovi paranoidní postoje (opět latentní homosexuální vztah). V pozadí vidíme jinými postavami hry (Jago a Cassio) pantomimicky ironicky ztvárňovaný příběh Othella a Desdemony. Hudba Pawła Mykietyna plní funkci nádherného osudového podkresu. Pauza.

    Jsme opět v příběhu Krále Leara. Na jeho konci. Postavy se vyjadřují běžnou, hovorovou řečí. Vidíme nahou Kordélii (Ewa Dałkowska), scénu, která je převzatá od J. M. Coetzeeho. Na závěr je Lear v agónii a umírá na rakovinu. Vztah dcery (Kordélie) k otci (Lear) má erotický nádech (text Wajdi Mouawada). Konec je odlehčený kolektivním nácvikem jihoamerické salsy, který vede Regan.

    Vizuálně i herecky působivé, emotivně silné, intelektuálně mnohovrstevnaté představení o jinakosti (homosexualita, židovství, stáří, narušená osobnost). Drama vyloučených. Právem získala tato inscenace na Božské komedii první cenu.

    Existenciální Čekárny Krystiana Lupy

    Na závěr nelze pominout polského „mistra“, jemuž se zde všichni kořili a který měl mezi zúčastněnými režiséry řadu žáků, Krystiana Lupu. Na festivalu představil svůj nejnovější projekt Čekárna. 0. Scénografie imituje prostor wrocławské scény Na Świebodzkim. Na jevišti stojí tamní nádražní sloupy (experimentální scéna totiž vznikla v prostorách bývalého Świebodzkého nádraží, které ještě v osmdesátých létech bylo funkční). Na jeviště se „trousí“ postavy, které byly vyhozeny z vlaku. Působí trochu jako kafkovští trosečníci. Manželský pár Halina Rasiakówna a Wojciech Ziemiański. On racionální, ona stále naštvaná a ironizující jeho chování (svým způsobem ho psychicky kastrující). Snad uvažuje o tom, že se s ním rozejde. Skupina studentů divadelní školy, kteří jeli s profesorem do Osvětimi, aby „nasáli“ atmosféru hrůzného místa. Mají totiž v tomto duchu nastudovat Hamleta. Je jich ale jen pár. Profesor, který výlet inicioval, a zbytek studentů zůstali v jedoucím vlaku. Dále se objevují pomatená stařenka Krzesisława Dubielówna, tvrdý chlap z Osvětimi Marcin Czarniak, přiopilá novinářka Ewa Skibińska, dva sprejeři Marcin Pempuś a Adam Szczyszczaj. Mezi postavami vzniká napětí, hádky, křik jeden přes druhého, sprostota neuvěřitelného kalibru. Vytvářejí se různé vztahy a vznikají „podskupinky“. Postavy odcházejí a na videu sledujeme jejich chování nejen venku před čekárnou, ale třeba i na záchodě (jak u Castorfa či Ivo van Hovea). O přestávce hovoří postavy z plátna neuvěřitelné žvásty, které by se někomu mohly jevit jako životní postoje oněch postav. Vpadnou sprejeři, kteří dosud sledovali chování a situace na videu (a my jsme je také viděli jenom na videu). Říkají si Alfa a Beta. Pokoušejí se svádět přítomné ženy. Wojciech Ziemański kdesi vyhrabal pistoli a ohrožuje zbytek společnosti včetně sprejerů, jež nutí k orálnímu sexu (to by nesměl být Krystian Lupa). Ale nakonec k ničemu nedojde, jen jedna studentka se svleče. Zahouká totiž vlak, postavy se zvednou a vypadnou z čekárny. V čekárně zůstávají jen zmatení sprejeři.

    Inscenace má brilantní režisérův rukopis, který se projevuje především výraznou scénografií (sám Lupa) a dokonalou prací s herci, jež koneckonců dobře zná, protože s nimi připravil již několik projektů. Ale celkově je dění na jevišti chaotické a zmatené. Často navíc není ani jasné, co si režisér myslí, zda se postavám vysmívá, nebo jejich „žvásty“ bere vážně. V porovnání však s Čekárnou č. 1, kterou Lupa inscenoval ve Švýcarsku podle Noréna, je tato přece jen konsistentnější a kostru jakéhosi příběhu či výjimečné – byť opět velice vychýlené – situace udrží.

    Na Božské komedii jsem si uvědomil, jak Krystian Lupa, jeho žáci a vůbec krakovská divadelní škola v posledních letech silně ovlivnili současnou polskou scénu. Jejich vliv je v moderním polském divadle zcela dominantní. Radek Rychcik v rozhovoru během festivalu výstižně řekl: Současní mladí tvůrci projevili velkou odvahu k originalitě hledání nových estetických forem, ale ne tolik v interpretacích a obsahu. Jak je z již napsaného myslím patrné, další silný vliv lze vystopovat z německého divadla. Forma bývá excelentní, někdy právě díky ní se objevuje i nový a vícevrstevnatý obsah (Warlikowski), jinde je však spíše rozpačitý, rozmlžený. V každém případě je ale současné polské divadlo velkolepé, barevné, scénicky a herecky přitažlivé. V porovnání s ním se jeví české divadlo jako mdlé, nezajímavé a málo invenční.

    8.–13. 12. 2012, Krakov


    Komentáře k článku: Peklo, Ráj a nedostatečná víra aneb Božská komedie po polsku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,