Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Už máme, co jsme chtěli? (No. 1)

    V pátek 19. října byl slavnostně zahájen 3. ročník setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest, který pořádá libeňské Divadlo pod Palmovkou. No, slavnostně… Otevřen byl nevydařenou úvodní překřikovanou oficiálních mluvčích festivalu (a jejich hostů) s přítomnými diváky, z nichž většina se nahlas bavila a dění na pódiu postaveném ve foyeru divadla – ač tam byla i velvyslankyně Estonska, paní Eva-Maria Liimets – nesledovala.

    V úvodu nabídli herci sufijské tance. Foto Tiit Ojasoo

    Teprv pak byli diváci vpuštěni do sálu. Tam už byli na jevišti herci tallinnského souboru Teater NO99 v dlouhých červených ženských šatech a vytloukali monotónní rytmus do dřevěných ozvučných desek. Když se diváci usadili, opustili perfomeři nástroje a začali se točit kolem své osy – připomínali tak sufijské derviše. Tanec to byl dlouhý, předlouhý (snad deset minut, ne-li víc). Zřejmě měl performery i diváky dostat do mystického rozpoložení, ve kterém se rozplývá čas a mizí realita. To, co totiž následovalo, byla jakási dvouhodinová tanečně výtvarná epická báseň s využitím složitě komponovaného textu čerpajícího z mnoha mytologií, od dávných pohanských přes křesťanské až k new age a postmoderně.

    …a vytloukali monotónní rytmy. Foto Tiit Ojasoo

    Inscenace se jmenuje Revoluce a podle tvůrců má reflektovat budoucnost naší civilizace, možná dokonce Země – či varovat na nebezpečí z temné budoucnosti hraničící se zánikem lidstva – predestinovanou prvním desetiletím dvacátého století. V estonském případě především 1. světovou válkou a  Velkou říjnovou socialistickou revolucí, kteréžto události umožnily 24. února 1918 vyhlásit vznik nezávislého Estonska a po dvou letech i potvrzení jeho suverenity a hranic tzv. Tarturskou smlouvou, podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let…

    Herectví bylo apelativní. Foto Tiit Ojasoo

    Ovšem to jsou události, které tvůrci (a jistě všichni Estonci) vědí a pražští diváci si mohou (či spíš musí) zjistit. Na jevišti se nic takto konkrétního nedozvíme. Slyšíme etnickou i moderní hudbu, živě provozovanou i ze záznamu, slyšíme zpěv, recitaci i zoufalý křik, vidíme proměny herců z mystických dervišů a mytologických zvířat přes  ráčkující „rudé“ revolucionáře až po zoufalé autistické, vzájemně na sebe nevražící jedince. Z jejich úst slyšíme složitě komponovaný text, jakýsi apokalyptický básnický esej plný temné mytologie a příběhů o vzniku a zániku světa. Jsou v něm ohlasy pohanských mýtů, evropských, novozélandských, indiánských…, i Bible a vedle nich citace z literatur různých národů či odkazy na Fridu Kahlo, Johna Cage a dokonce i na teroristický útok na newyorská dvojčata v září 2001. A mnoho dalších citací a odkazů, na první poslech těžko rozšifrovatelných.

    Někdy byli performeři i květinami. Foto Tiit Ojasoo

    Zapiski sumasšedševo (Bláznovy zápisky), charakterizovala inscenaci roztrpčená herečka Lilian Malkina, původem Estonka. Nelze se jí divit. Dění to bylo vskutku chaotické a pro s textem neobeznámeného diváka neproniknutelné. Mohl sledovat občas zajímavé výtvarné či pohybové obrazy, kdy herci složitě stavěli vysokou dřevěnou konstrukci či mezi sebou zápasili s oběma rukama zasazenýma v několikametrových umělohmotných trubkách, čímž vytvářeli pozoruhodné výtvarné kompozice využívající přírodní i umělý materiál. Některé hudební pasáže byly také působivé, až extatické. Vše mělo mystický nádech, po celý čas interpretovaný a podávaný s velkou naléhavostí a vážností, s hlubokým ponorem performerů do jevištního konání. To bylo ale asi tak vše. Jako když jste přítomni rituálu nějakého kulturně vzdáleného kmene. Občas některému odkazu či obrazu rozumíte, symbol rozkryjete či se emotivně naladíte, ale celek a jeho smysl vám unikají.

    Jako když jste přítomni rituálu nějakého kulturně vzdáleného kmene. Foto Tiit Ojasoo

    Osamělost, apatické vztahy mezi lidmi a bohy (či nadpřirozenými bytostmi, nebo dokonce květinami) i mezi lidmi samotnými, zoufalství, bolest a smrt… asi tak by se dala nazvat hlavní témata, jež z dění a textu na diváky – vzdáleně – doléhala. Mám však obavu, že to bylo doléhání až příliš stlačené přetlakové nádoby, nedovolující vniknout divákům dovnitř struktury textu a dění. Obrazy i slova diváka zahlcovaly, místo aby jej emotivně či intelektuálně vtahovaly a rozkrývaly před ním neznámé světy, ať už podvědomí, vědomí či nadvědomí. Jistě by bylo třeba inscenaci vidět vícekrát a znát text, aby o ní mohl člověk podat hlubší svědectví, porozumět jí, analyzovat ji. To však při jediném festivalovém uvedení není možné.

    Tajemství, mysticismus, nasazení a opravdovost… Foto Tiit Ojasoo

    A propos text. V programu, který byl k dispozici, se o žádném autorovi nepíše. Inscenace je charakterizována jako autorská, což mnohým – včetně mne – evokovalo, že jde o text vytvořený buď vedoucími souboru, multimediální umělkyní Ene-Liis Sempero a režisérem Tiitem Ojasooem, případně i šesti v inscenaci vystupujícími performery (3 ženy a 3 muži). Nicméně během veřejné diskuse po představení – což už je skvělá tradice festivalu – režisér Tiit Ojasoo osvětlil, že jde o vysoce intelektuální básnickou skladbu prodchnutou mytologií mnoha kultur a historických odkazů od současného estonského spisovatele a filosofa Hasso Krulla (1964) z roku 2004 Meter a Demeter, která má dvě části – Zánik a Zrod. Teater No.99 interpretoval první (Zánik). Inscenace tak končí potopou světa a utonutím – v dotáčkách na videu – všech performerů. Bojím se, že tak končí všechny revoluce, a proto jsem proti nim, řekl v diskusi Ojasoo.

    Do performance vstupoval i reálný svět. Foto Tiit Ojasoo

    Sečteno, podtrženo. Výsledek více než rozpačitý, nicméně tajemství, mysticismus, nasazení a opravdovost, s nimiž na jevišti po celý čas aktéři působili, byly pozoruhodné. Neznám u nás takto opravdové, bez ironického odstupu tvořící soubory. Snad Farma v jeskyni či Teď nádech a leť. S takovými je vždy těžké se na první setkání prolnout, pochopit je, uvěřit jim. Právě tak to bylo i s Teatrem NO99. Možná příště…

    Teater NO99, Tallinn (Estonsko) – Revoluce. Režie a výprava: Ene-Liis Semper a Tiit Ojasoo, hudba Jakob Juhkam. Hrají Marika Vaarik, Eva Koldits, Rea Lest, Jörgen Liik, Ragnar Uustal a jako host Mart Kangro. Premiéra 16. září 2017. Divadlo pod Palmovkou, Praha v rámci 3. ročníku festivalu Palm Off, 19. října 2018.

    ///

    Více na i-DN: Palm Off Fest


    Komentáře k článku: Už máme, co jsme chtěli? (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,