Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z paměti (VIII) Ve Scéně a ve Finsku

    Do Scény jsem pravidelně přispíval hlavně v jejím posledním období, kdy jí šéfoval Jan Dvořák, který patří k mým celoživotním přátelům. V roce 1988 mě požádal, abych po utečenci Karlu Vondráškovi převzal předsednictví její redakční rady. Scéna tehdy překračovala hranice povoleného, pod rouškou divadla, televize a filmu psala o stále se zvyšujícím napětí mezi tvůrci a činovníky – cenzory, a byla proto čím dál víc trnem v oku normalizačních představitelů.

    Pauza v zákulisí Ypsilonky při zkoušce na Othella. U stolu zleva Jan Kolář, Timo Ojala a překladatelka, nad nimi stojí Jan Schmid. FOTO DUŠAN DOSTÁL

    Jejich tlak vyvrcholil v červnu 1989, kdy jsme byli povoláni na koberec k ideologickému tajemníku ÚV KSČ Fojtíkovi. Šli jsme tam čtyři – šéfredaktor, předseda redakční rady (já), předsedkyně svazu Jiřina Švorcová a jeho místopředseda, filmový režisér Jiří Svoboda, ti coby zástupci vydavatele. Jan Fojtík nás mrazivě uvítal, a než odešel, vedení „debaty“ předal soudružce pověřené řízením stranické práce v českých zemích. Byla to popletená teta, tak trochu podobná polistopadové ministryni kultury, která „nastavovala procesy“. Z jejích bezobsažných frází se nám nedařilo rozpoznat, o co ve skutečnosti jde. To nám sdělil přísedící muž, který vypadal jako figurka z Drdových Hrátek s čertem. Nepředstavil se jménem, řekl jen, že je úředníkem ministerstva kultury, podle informací, které měl k dispozici a které jsme si sdělovali uvnitř redakce a nikdo zvenku by je neměl znát, soudím, že to byl důstojník Státní bezpečnosti a ty informace měl z odposlechů. Přečetl nám dlouhý seznam prohřešku Scény vůči socialistickému zřízení. Některé, jako že jsme otiskli interview s hercem Aloisem Švehlíkem jen a jen proto, že podepsal petici Několik vět (vůbec jsme to nevěděli), byly směšné. Jiné, třeba že skrytě podporujeme chartisty, hrozivé. Na obranu Scény vystoupila Jiřina Švorcová argumenty, že to se socialismem myslíme dobře, ale jsme mladí, nezkušení a máme právo na omyly, které dozajista napravíme. Jiří Svoboda se s touto „kritikou“ ztotožnil a ještě si přisadil, že ji potvrzuje pravidelná spolupráce časopisu s Jiřím Cieslarem, který je u chartistů jako doma. Překvapilo nás to, právě od něj jsme očekávali podporu. Byl režisérem dobrých filmů a několikrát se velmi kriticky vymezil vůči tehdejší kulturní politice. Možná že kritik Cieslar někdy podrobil přísné analýze nějaký Svobodův film a ješitnost umělců (mnoha, které jsem kdy v životě poznal) je bezbřehá. Odcházeli jsme s výhrůžkou, že Scéna se už pohybuje v rovině trestněprávní, a bude-li tak pokračovat, budou šéfredaktor a předseda redakční rady vystaveni soudnímu postihu.

    Zamířili jsme s Honzou Dvořákem o tři sta metrů dál, do kavárny odborářského hotelu Budovatel, který se dnes honosně nazývá Prezident, a radili jsme se, co uděláme. Domluvili jsme se, že s jednáním na ÚV KSČ seznámíme redakční radu a požádáme ji, aby onen „soudruhův seznam“ zásadně odmítla, a nestane-li se tak, budeme oba rezignovat na své funkce. Nebyli jsme si úplně jisti, že náš časopis obhájíme, v redakční radě Scény „seděla“ řada tvůrců, kteří s normalizační mocí velmi výhodně vycházeli.

    Kupodivu nás redakční rada „podržela“ bezvýhradně. S jedinou výjimkou. Milan Lukeš, šéf katedry divadelní vědy na Filosofické fakultě, jakož i tehdejší šéf činohry Národního divadla, povstal a řekl, že ve Scéně soutěžíme, kdo z nás dál na stranu (KSČ) doplivne. On to zná z roku 1968, a jak to dopadlo? A teď, když se podařilo, že obor má konečně hodnotný odborný časopis, děláme vše proto, aby se situace osmašedesátého roku opakovala.

    Nakonec z toho bouřkového mraku nepršelo. Za pár dní začínaly prázdniny, v nichž Scéna nevycházela, a o dva měsíce později přišel listopad.

    * * *

    Scéna se posléze na rok a půl stala mým chlebodárcem, když na podzim 1990 nový generální ředitel Čs. rozhlasu František Pavlíček nařídil, abych byl propuštěn z pracovního poměru pro nadbytečnost. Záchranné laso mi hodili šéfredaktor Jan Dvořák a ředitel nového vydavatele Scény s totožným názvem Miloš Petana. Svaz dramatických umělců „spláchla“ listopadová voda a Scéna fungovala jako samostatné nakladatelství s finanční podporou ministerstva kultury. Kromě časopisu pro otázky divadla, filmu, televize, rozhlasu a videa vydávala knížky – a jestli jsem na něco pyšný, tak na to, že se mi podařilo prosadit a zredigovat titul Rychle, než to zapomenu. Vzpomínky Jana Buriana, půlky dvojice Burian–Dědeček, posledních pokračovatelů autorsko-interpretačních dvojic na trajektorii V + W, S + Š a V + S.

    Roky 1990–1991 byly v historii tohoto periodika zářným obdobím. Že jej nakonec, když Dvořák s Petanou odešli do soukromého sektoru, nová šéfredaktorka dovedla k bezvýznamnosti a zániku, je smutná kapitola.

    Časopis obklopoval okruh třicátníků až čtyřicátníků, dnes často zvučných jmen, například Jan Bernard, Jan Rejžek, Jan Foll, Jan Lukeš, Stanislava Přádná, Tereza Brdečková atd., rozšířený o „mladé“, například Richarda Ermla (byl též redaktorem) a Janu Machalickou. Měl jsem v redakci na starosti rubriku interview a částečně i rubriku kritickou a Jana Machalická patřila k pravidelným autorkám obou. Ve Scéně si odbyla svá učednická léta. Spolupracovali jsme spolu i v prvních ročnících Divadelek do chvíle, než jsem měl ten nešťastný nápad vytvořit rubriku Přečetli jsme, v níž jsme na přeskáčku s Richardem Ermlem pod pseudonymem Medius ironizovali „úlety“ v recenzích českých divadelních kritiků. A Jana Machalická, která i jako renomovaná divadelní kritička někdy střílela od boku, v ní byla jednou, dvakrát hostem. Z její strany pak vzešla nenávist až za hrob. Mrzí mě to. Byla to právě Jana Machalická, která se nás razantně zastala, když paní Ljubková v Revolver revue podrobila Divadelky zdrcující, řekl bych, že dosti manipulativní kritice.

    K rubrice Přečetli jsme mě inspirovalo Sedm řádek Olega Suse kdysi v Hostu do domu. K jeho břitkému, přesnému peru jsme se však s Richardem sotva přiblížili. Jen jsme si nadělali kupu nepřátel. Milan Uhde ji nazval rubrikou kolozubou.

    * * *

    Nejčtenější rubrikou v popřevratové Scéně byl Rejžkův deníček, v němž autor glosoval aktuální kulturní dění. Kontroverzní, občas i nespravedlivý, ale vždy napsaný s takovým švihem, že jej nebylo lze nepřečíst. Jan Rejžek má vzácný dar přesně postihnout ve zkratce „jev“ a vzápětí ho osobitě okomentovat.

    Ke sboru divadelních kritiků Scény patřili i autoři proslulí z šedesátých let, jimž byla v normalizaci profese kritika zapovězena – Helena Suchařípová (též redaktorka), Alena Urbanová a Zdeněk Hořínek. Pro účel těchto vzpomínek znovu pročítám jejich divadelní recenze uveřejňované ve Scéně a s podivem zjišťuji, že ta vynucená normalizační pauza nijak nepoznamenala vysokou stylistickou a odbornou úroveň jejich textů. Říká se, že talent není všecko. Bohužel, talent je všecko. Josef Škvorecký.

    Přinesl jsem do redakce samizdatovou knížku Jana Lopatky Radiožurnál v ko(s)mickém věku, v níž autor analyzoval normalizační dramatickou produkci Čs. rozhlasu, a šéfredaktor ji do tohoto ročníku Scény zařadil jako četbu na pokračování. Bylo to smutno-směšné čtení o úpadku rozhlasové dramatické tvorby, jemuž se náš rozhlas nepřiblížil snad ani v temných padesátých letech. (Ten samizdat mi v mé první rozhlasové éře daroval dramaturg a dramatik Jaromír Ptáček, který Janu Lopatkovi opatřil texty tehdejších rozhlasových her a seriálů.)

    Na počátku devadesátých let česká divadla zasáhla divácká krize. Lidé je přestali navštěvovat, vždyť najednou bylo tolik jiných, dříve zapovězených příležitostí. Problémy z návštěvnosti měly nejen kamenné scény, ale i malá divadla, Semafor, Činoherní klub… Jen Cimrmanů a Ypsilonky – a řekl bych, že v devadesátých letech ypsilonská poetika dosáhla zenitu (Amerika, Mozart v Praze atd.) – se úbytek publika netýkal. Byl to závažný sociologický fenomén, který měl být především v odborném časopise podroben zkoumání. Ve Scéně jsme ho však ani v drobné zprávě nezaznamenali. Jako návštěvníky divadelních premiér, na něž pochopitelně všichni pozvaní přišli a zaplnili hlediště do posledního místa, nás ani vteřinu nenapadlo, že při reprízách to může být jinak. Pohybovali jsme se v jakési hermetické bublině.

    * * *

    Skok nazpět časem: V roce 1987 mě Scéna vyslala jako svého korespondenta do Finska. U svého zaměstnavatele jsem si vzal týden dovolené a podruhé od roku 1969 vyrazil za hranice „tábora míru a socialismu“. Poprvé to bylo v roce 1974 šest dní ve Vídni se Semaforem. Semaforský obdivovatel Pavel Primus, po listopadovém převratu majitel stejnojmenného nakladatelství, byl tehdy úředníkem OPBH (Obvodního podniku bytového hospodářství) a přes své známosti a dodávky nedostatkových koupelnových baterií a dlaždic zařídil s Autoklubem vídeňský semaforský zájezd. A zařadil do něj i mne se ženou.

    Moje přátelství s Jiřím Suchý trvalo, a tak mě v roce 1987 s sebou vzal do Finska.

    Pro finské divadelníky byla Praha v šedesátých letech divadelním zázrakem včetně Semaforu – Suchého a Šlitrova Dobře placená procházka se ve Finsku hrála ještě v polovině osmdesátých let. Objevem pro ně byla i Suchého a Havlíkova hudební komedie Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40. Uvedlo ji v roce 1986 v Suchého režii a překladu Kari Seniuse Tamperské divadlo pracujících (Tampereen Työväen Teatteri) s nebývalým kritickým i diváckým ohlasem. A jeho ředitel Simo Tavaste řekl: Pane Suchý, napište semaforskou revue, tresť semaforismu, nastudujte ji v angličtině, tady anglicky mluvíme všichni, a týden ji tu budeme hrát. Veškeré náklady budeme hradit my. A vezměte s sebou novináře, který o vašem finském zájezdu napíše. A Kari Senius, strůjce toho všeho, s nímž jsem už znal přes Jiřího Daňka (Kari byl zprostředkovatelem i finských turné Činoherního klubu), navrhl, že tím novinářem budu já.

    Málem jsme ale nikam nejeli. Druhý muž ve státě Vasil Biľak, který Suchého nenáviděl víc než chartisty, semaforský zájezd do Finska zakázal. Kari Senius se ale nevzdal. Jako předseda finsko-československé společnosti byl v kontaktu s bývalým československým velvyslancem v Helsinkách. Zavolal mu do Bělehradu, kde právě velvyslancoval. A tak jsme do Tampere přece jen jeli. Bývalý československý velvyslanec v Helsinkách se jmenoval Ján Husák. Jeho tatínkem byl generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR.

    Revue česky pojmenovanou Vetešník, anglicky The Second hand Show, provázely bouřlivé aplausy tamperského publika. A po premiéře finské deníky psaly, že Jitka Molavcová je nová Lise Minelli.

    Ještě před premiérou mě Kari Senius upozornil, že na představení přijede z Helsinek kulturní atašé československého velvyslanectví: Dej si na něj pozor. Před několika lety byl vypovězen z Norska jako špion. Přestávka a soudruh atašé u mě: Ty to tady jistíš? zeptal se. Podle seznamu účastníků zájezdu předpokládal, že v něm uvedený novinář je krytím pro důstojníka StB. V normalizaci to u zahraničních zájezdů uměleckých souborů na Západ bylo obvyklé. Napadlo mě ho potrápit: Ano, jistím. A začal jsem mu klást provokativní otázky, co si myslí o Gorbačovovi, perestrojce a našem sabotování perestrojky apod. Utekl a na recepci po premiéře se mi vyhýbal jako čert kříži.

    Na té recepci jsem byl posazen ke stolu s noblesní dámou, o několik let starší než já. Dali jsme se do řeči. Představila se mi: Jmenuji se Kaisu Mikkola, jsem předsedkyně Finské divadelní rady a šéfka kulturní rubriky deníku Kaleva. Vyměnili jsme si vizitky.

    Listopadový převrat, přes Kariho se ozývá Kaisu: Rozhodla jsem se, že v sobotní příloze Kalevy budou na přeskáčku vycházet kulturní fejetony z osvobozených zemí – z východního Berlína, z Varšavy, z Budapešti a z Prahy. A z Prahy je budete psát vy. Psal jsem je v překladu Kariho Seniuse skoro deset let – a jen díky na české poměry neskutečně vysokým honorářům jsme si mohli dovolit rekonstruovat naši chalupu, původně ruinu v Buděticích. Od těch dob jejím návštěvníkům vysvětluji, že ji postavili Finové.

    V průběhu devadesátých let mé kontakty s finským divadelním světem nabývaly na intenzitě. Podařilo se mi třeba přes Kariho Seniuse iniciovat návštěvy Ypsilonky s velkým ohlasem ve Finsku a na oplátku režii finského režiséra Tima Ojaly ve Studiu Ypsilon. Nastudoval tu Shakespearova Othella a výkon Martina Dejdara v titulní roli je podle mě jeho herecký chev-d’ouvre.

    V devadesátých letech jsem Finsko navštívil několikrát a jednou jsem si povídal s ředitelem Tampereen Teatteri (jakýmisi finskými Vinohrady) Raulim Lehtonenem. Přišla za ním hvězda souboru Tuija Vuolle, aby ji na rok uvolnil z divadla. Nabídli jí hlavní roli v seriálu finské komerční televize. A Rauli se jí zeptal: Jaký je honorář?Dvě stě tisíc marek.Víš, co Tuijo? My tě v příští sezoně potřebujeme. Odmítni tu nabídku a zítra si jdi do pokladny pro těch dvě stě tisíc marek. O něčem takovém čeští herci, v divadlech na mizerných platech, vydělávající si na živobytí v pitomých televizních seriálech, mohou jen snít.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Útržky z paměti (VIII) Ve Scéně a ve Finsku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,