Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z paměti (V) Melodie a pak práce v Práci

    Z redakcí deníků, časopisů, televize a rozhlasu už byli po mém návratu z vojny vyhnáni všichni stoupenci Pražského jara a nabídky na výhodná zaměstnání po mém návratu z vojny jen pršely: zástupce šéfredaktora Světa v obrazech, šéf kulturní redakce v Čs. televizi, vedoucí redaktor v ČTK… Ozvala se i vojenská správa nabízející důstojnickou profesi v armádě: veškeré roky studia ti budou „na dřevo“ proplaceny.

    Šéf Činoherního klubu Jiří Daněk FOTO MIROSLAV POKORNÝ

    Být členem strany (KSČ) bylo v normalizaci navýsost lukrativní, byla to příležitost ke strmé kariéře. Můj spolužák z gymnázia František Sojka, který zastával vysokou funkci v Čs. rozhlase, nechtěl těsně po listopadovém zvratu 1989 uvěřit mé předpovědi, že z rozhlasu budeme oba – coby členové strany – brzy vyhozeni. Ta legitimace – říkal to byla přece pouze pracovní knížka.

    Mravní, či spíš nemravné podloží té knížky si nepřipouštěl.

    Být členem KSČ však také znamenalo podrobovat se „neskutečné“ buzeraci. Každých čtrnáct dní povinná stranická skupina, každý měsíc povinná stranická schůze, vyprázdněné rituály, v nichž – jak jsem se měl rychle přesvědčit – se nedalo dosáhnout ničeho, a k tomu tzv. rok stranické výchovy, každoroční týdenní školení vrcholící absolvováním VUMLu alias Večerní univerzity marxismu-leninismu. VUMLu se mi podařilo odolávat až do roku 1986, pak nebylo zbytí. Způsob obrany, kterou zvolil rozhlasový režisér Josef Melč, dát se raději hospitalizovat v blázinci, jsem po podobné zkušenosti – o níž se zmíním později – nehodlal opakovat. VUML byla mimikry, nešlo o to, aby se její posluchači něco smysluplného dozvěděli, nýbrž o to, aby jednou týdně byli drženi v šachu. Výklad lektora nikdo v sále neposlouchal – psaly se dopisy, hrály se námořní bitvy a piškvorky, řada mých divadelních recenzí byla napsána při těchto povinných přednáškách – a lektorům to vůbec nevadilo. Jejich úroveň byla nízká a bylo mezi nimi i pár klaunů, kteří jako jediní vzbuzovali pozornost. Tak například soudruh, který „přednášel“vědecko-technickou revoluci, s vážnou tváří tvrdil, že naše zaostávání za Západem způsobuje to, že nejsme schopni vyvinout ten mikroprofesor.

    * * *

    Věděl jsem, že vstupem do strany jsem podepsal smlouvu s ďáblem, a zapověděl jsem si využívat ji k osobnímu prospěchu, jak jen to půjde. Ohlásil jsem se u původního zaměstnavatele, v nakladatelství Orbis, které vydávalo kulturní a osvětové časopisy. Repertoár malé scény už byl zakázán, ale v redakci Melodie potřebovali „slušného komunistu“. Šéfoval ji nestraník Stanislav Titzl, redaktorem byl další „bezpartijní“ Čestmír Klos. Svět pop music mi byl vzdálen, miloval jsem Semafor, jazz, Vodňanského se Skoumalem a snad ještě Beatles, Rolling Stones a písničkáře. Avšak Melodie byla posledním nezakázaným časopisem, jemuž šlo o víc než o vytisknuté číslo, pod příkrovem žánru pop hudby se skrytě vyjadřoval ke společenské situaci, psali do něj excelentní autoři Dorůžka, Jehne, Černý atd. Můj přínos Melodii opět nebyl nijak ohromující. Vymyslel jsem rubriku fejetonků na poslední straně, psali je Jiří Suchý, Pavel Bošek, Pavel Kopta a určitě ještě někdo, už si nevzpomínám kdo. Zato si vzpomínám na své interview s F. R. Čechem, při jehož přípravě mě šokovalo, že tento představitel popového kýče má doma knihovnu zaplněnou kompletní edicí Staré říše. Ostatně v Melodii jsem nepobyl dlouho.

    Na jedné celopodnikové schůzi KSČ v Orbisu jsem se ohradil vůči ataku ředitele Pastyříka proti Melodii. Pastyřík, byvší člen novotnovského politbyra, dostal po srpnové okupaci nakladatelství Orbis coby trafiku. Na mou repliku neodpověděl. Den na to mě pozval do své kanceláře jeho náměstek Engel. Pravil: Zítra, nejpozději pozítří podáš výpověď – a odejdeš s výborným posudkem. Anebo ji nepodáš – a my tě stejně vyhodíme – s negativním posudkem. Podal jsem ji. Kolegové z Melodie to vnímali jako zradu, nemohl jsem jim ale říct, jak to ve skutečnosti je.

    Obálka časopisu Melodie REPRO ARCHIV

    S Melodií jsem však kontakt nepřerušil. Psal jsem do ní a byl jsem členem redakční rady – „slušný komunista“ se hodil. V roce 1983 došla režimu s Melodií trpělivost a do její redakce dosadil své slouhy. Všichni původní autoři a členové redakční rady, včetně mě, odmítli mít s konečně „znormalizovaným“ časopisem cokoli společného. Jedním z těch, co chytli příležitost za pačesy a neštítili se přispívat do nové redakce, byl současný „politolog“ a pilný přispěvatel Parlamentních listů Petr Žantovský, a jak teď právě čtu, odměněný prezidentem Zemanem medailí Za zásluhy.

    * * *

    Někdy v polovině osmdesátých let mě přemluvila má alma mater, která se nyní jmenovala Fakulta žurnalistiky, abych se externě ujal semináře rozhlasové tvorby. Nikdy jsem nechtěl někoho učit, ale nabídku jsem přijal, zděšen konzervatismem svých tehdejších kolegů v rozhlase. Pro ně rozhlas byl jen a jen slovo a znalost dramatické techniky u nich končila u Gustava Freytaga. Vše ostatní byla pro ně nemohoucnost, diletantismus, grafomanství. Úporně jsem s nimi vedl spor, že rozhlasový dokument či hra není jen slovo, nýbrž že je to zvukový obraz, v němž šum a hudba mohou být stejně významově zatíženy jako slovo, že střihová montáž je stejně rovnocenná metoda jako klasická výstavba dramatu, v současném stále se zrychlujícím světě možná účinnější. Hodlal jsem nabídnout svou „rozhlasovou estetiku“ případným budoucím rozhlasovým redaktorům a dramaturgům. V semináři jsem spíš přednášel, než vedl posluchače k rozhlasové praxi. Teprve ke konci druhého semestru jsem jim navrhl, že – chtějí-li – mohou pod mým vedením napsat rozhlasový dokument nebo hru. Téma je na nich, docela mě zajímalo, co trápí či inspiruje mladou generaci. Zájem projevil toliko posluchač Petr Žantovský a asi za měsíc přinesl text své dokumentární hry. Byl to pro mě otřes, pojednávala o zločinné politice amerického prezidenta Reagana slovníkem nejhrubější normalizační propagandy. Nebyla napsána úplně nešikovně, já jsem ji ovšem takticky podrobil odborné kritice – o její realizaci v mojí rozhlasové redakci literatury a dramatu faktu nemůže být řeči. Žantovský nedokázal potlačit vztek a šel si na mě „politicky“ stěžovat šéfredaktoru Hlavní redakce literárně dramatického vysílání s tím, že jsem tajným obdivovatelem Ronalda Reagana. Vlastně měl pravdu.

    * * *

    Po výpovědi z Melodie, bloumaje po Václaváku a přemýšleje, co budu dělat, potkal jsem spolužačku z fakulty Danicu Kozlovou. Zrovna se chystala „jít za lepším“, opustit pozici redaktorky kulturní rubriky deníku Práce ve prospěch kulturního týdeníku ÚV KSČ Tvorba a její odchod z Práce byl podmíněn získáním adekvátní náhrady. Rychle jsme se spolu domluvili. Nevím, zda si Danica v Tvorbě polepšila. Byl to rigidní komunistický časopis s mnohem omezenějším „vyjadřovacím“ prostorem než v méně kontrolované Práci. Jestli si to uvědomovala, osud jí nedopřál to rozhodnutí změnit – dva roky po svém nástupu do Tvorby umřela na rakovinu.

    Kulturní rubrice Práce šéfoval Alois Humplík, nesmírně tolerantní šéf a milovník života, který „práci“ v Práci bral čistě pragmaticky. V redakci vytvářel svobodné prostředí, redaktorům dovoloval v publicistice zajít, kam až to šlo, a povinnou angažovanost vzal na sebe sloupky Umění je politika. Přítel Humplík sehrál důležitou roli i v mé bytové krizi po svatbě a narození první dcery. Bydlel jsem na Balabence, v činžáku ve čtvrtém patře bez výtahu, v garsonce, kterou jsem zdědil po své tetě. Byl to šestiúhelník v rohu domu doplněný klozetem a malou koupelnou, do níž se mi horko-těžko podařilo umístit miniaturní ledničku a dvojvařič. Topilo se v kamnech a teplá voda tekla jednou týdně. Pro šestinedělku a kojence dost drsné obydlí. Získat slušný byt z pořadníku, který vedly národní výbory jednotlivých pražských čtvrtí, či podstoupit úmornou družstevní výstavbu znamenalo čekat čtyři, pět i více let. A tak jsem začal v novinách inzerovat výměnu bytu. Vlastně dvou, jelikož Alois zrovna dostavěl velký družstevní byt a nehodlal svůj dekret na pěkné 2+1 vrátit bytovému odboru jen tak. Dal jsem mu třicet tisíc korun, jež pro mě má hodná maminka naspořila v premiérovém spoření mladých, a on se fiktivně rozešel se ženou a jakoby se nastěhoval spolu s námi do Bubenče, když jeden z inzerátů takříkajíc klapl. Po roce se k manželce, již reálně nikdy neopustil, jakoby vrátil a dekret na bubenečský byt 3+1 v cihlovém prvorepublikovém domě byl jen náš. Podobnou „detektivku“ podstupovaly v normalizaci tisíce pražských mladých rodin. Když dneska čtu v novinách o drahých hypotékách a nedostatku tzv. sociálního bydlení, usmívám se.

    Humplíkův otec byl za první republiky majitelem tiskové agentury a malý Alois byl jedním z dětí, jež esesmani v roce 1945 hnali před svými tanky při útocích na pražské barikády. Naštěstí přežil. To jsem se ovšem nedozvěděl od něho, nýbrž od kolegyně Dagmar Šafaříkové, která měla v kulturní rubrice na starosti literaturu a umožňovala v ní pod pokrývačkami Marie Janů Veselá a Ludmila Dušková publikovat zakázaným kritikům Miloši Vacíkovi a Milanu Jungmanovi.

    Já měl v opci divadlo, hudbu a výtvarné umění. Rubriku obklopoval okruh externistů: divadelní recenze psal živým stylem Jiří Beneš, hudební už poněkud nedoslýchavý starší muzikolog František Kafka – s nímž jsem se bohužel musel rozejít, když napsal zdrcující kritiku na koncert houslisty Václava Hudečka a po jejím otištění se ukázalo, že byl pro interpretovu nemoc zrušen – a o výtvarném světě referoval Prokop Toman ml.

    Rozšířil jsem kruh spolupracovníků o Stanislava Titzla (pop hudba a jazz), mladé teatrology Jiřího Daňka a Staška Slavického, a když jsem se po Humplíkově odchodu do Krátkého filmu stal vedoucím rubriky, přizval jsem ke spolupráci filmového kritika Jiřího Cieslara a také Jana Lukeše, který mě zaujal knížkou Prozaická skutečnost, do níž se mu podařilo propašovat tezi, že příčinou současné literární krize je násilné přetržení kontinuity s literaturou šedesátých let.

    S Jiřím Daňkem mě poutalo podobné osudové přátelství jako kdysi s Ondřejem Suchým, které uzavřela až předčasná Jiřího smrt v roce 1997. Jirka Daněk byl nesmírně vzdělaný divadelní vědec, sociolog a překladatel z maďarštiny, jíž mluvil plynně. A také spoluzakladatel Husy na provázku, jenž nalezl útočiště v pražském Divadelním ústavu, když mu v Brně „politicky“ hořela koudel pod nohama. Pro Práci psal čtivé divadelní recenze, divadlo nenahlížel jen jako čirý artefakt, vnímal jej na přímce divadlo–společnost, a především proto byly jeho texty tak neobvyklé. A stal se i soukromým dramaturgem a „dodavatelem“ nápadů do mých prvních rozhlasových her, já na oplátku dramaturgoval jeho rozsáhlý dramatický seriál z Velké francouzské revoluce Jedenáct obrazů ze života Jacquese a Mariany, který v rozhlase nastudoval Jiří Horčička.

    Daněk se však o českou kulturu zasloužil zejména v nesnadné pozici uměleckého šéfa Činoherního klubu. Do té funkce jej ředitel Státního divadelního studia jmenoval z nouze. V tu dobu to byl v divadle pod permanentním tlakem normalizačních úřadů krizový post, o který nikdo nestál. A jmenovat člověka s odbornou autoritou, který vzhledem k věku nebyl spojován s šedesátými lety, se ukazovalo jako přijatelný kompromis: pro stále vnitřně kompaktní soubor i pro normalizační vrchnost, která by Činoherní klub nejraději zrušila, vzhledem k obrovskému zájmu diváků – v noci před zahájením předprodeje bivakovali lidé ve spacích pytlích před pokladnou až na ulici – k tomu ale nenašla odvahu. Snad ani rok poté bylo Státní divadelní studio zrušeno a Činoherní klub byl dán pod kuratelu Divadla na Vinohradech, respektive jejího normalizačního ředitele Zdeňka Míky. To byl záludný muž, který – jak mi jednou řekl Petr Nárožný – jako hodný strejda jenom vypadal. Jiří se ho nebál a v úporných debatách se mu podařilo v Činoherním klubu prosadit na tu dobu nebývale svobodný repertoár, a dokonce při zájezdech v Paříži, v Budapešti a v Moskvě vrátit divadlu mezinárodní prestiž.

    Žel, Jiří čím dál víc propadal alkoholu, rok před listopadovým převratem už perestrojkovému řediteli Divadla na Vinohradech Františku Laurinovi nezbylo než ho z funkce uměleckého vedoucího Činoherního klubu odvolat. Po listopadu 1989 Jiří dlouho hledal uplatnění, nakonec si našel místo redaktora ve Stehlíkově Práci (rychlokvašený podnikatel původně odborový deník přikoupil ke zprivatizovanému impériu Poldi Kladno, které posléze vytuneloval). Za půl roku po nástupu do redakce Jiří onemocněl rakovinou hrtanu, podstoupil těžkou operaci, chemoterapii, ozařování, ale bylo to marné.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Útržky z paměti (V) Melodie a pak práce v Práci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,