Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z paměti (IV) Ještě škola, Walkover a 32. silniční brigáda

    Možná ale právě hrobař našich scénářů s Janem Schmidem, můj vysokoškolský pedagog Vladimír Kalina, mě doporučil do Literárek, anebo to byla Věra Karfíková, která si na podzim 1967 všimla mého protestu proti „převedení“ Literárních novin do sféry ministerstva kultury, vyvěšeného na fakultní nástěnce. Zakončil jsem jej aforismem S. J. Lezce: Lidé, kteří nemají s uměním nic společného, by s ním neměli mít nic společného.

    František Filipovský, Ondřej Suchý, Magda Křížková a Pavlína Filipovská v inscenaci Walkover, Jojo Viola 1969 FOTO ARCHIV ONDŘEJE SUCHÉHO

    Štorkán s Kalinou patřili k pedagogům, kteří své posluchače přece jen cosi naučili. Ti ostatní toho ranku neměli sebemenší schopnost a asi ani ambici cokoli smysluplného svým svěřencům předat. Marie Štichová, předobraz dobře prověřené Lizetky ze Škvoreckého románů a povídek, přednášela světovou literaturu. Byl to totální chaos dat a jmen, v němž se nevyznala ani ona sama, zato každou přednášku završila konstatováním, že všecky Škvoreckého prózy vyvěrají ze sexuálního komplexu.

    Čirou komikou byly přednášky Jana Zelenky Organizace redakční práce. Opřeny byly o tři „zásadní“teze: Redakční rada se schází dopoledne. Nesejde-li se redakční rada dopoledne, sejde se odpoledne. Redakční radu řídí šéfredaktor, není-li přítomen, řídí ji jeho zástupce. A teze třetí: dobrý novinář musí umět fotografovat a řídit auto. Bývalý šéfredaktor Erárek, jak se v roce 1967 přezdívalo státem ukradeným Literárním novinám, a budoucí ředitel normalizační Československé televize, postrádal jakýkoli stud.

    Docent Hladký, vyučující grafickou úpravu novin, studenty přezdívaný Kluzký, který ve Francii spolu s námi pískal na soudružku Thorezovou, se stal prvním normalizačním děkanem. Polovina pedagogů byla vyhozena a s námi, posluchači pátého ročníku, škola nevěděla, co si počít. Řekli: pište diplomky a připravujte se na státnice.

    A teď – co s tou spoustou volného času? Našel jsem si místo instalátora výstav v Galerii Platýz. Honosný titul maskoval práci holky pro všecko, která přibíjela do výstavních stěn háčky, zavěšovala obrazy a chodila do ateliéru pro konvoluty grafik a pláten. Vzpomínám na věcného Jiřího Koláře v ateliéru v Panské ulici, který mě obdaroval krásnou motýlí koláží, přívětivou Jiřinu Jiřincovou, epikurejce Otu Janečka, jenž mě pokaždé pohostil vínem, a nerudného Jana Zrzavého, který mi vždy beze slov u dveří předal desky se svou grafikou.

    * * *

    A byla tu ještě Viola. Vladimír Justl měl potřebu soustřeďovat kolem Violy party mládenců a dívek, a tak vsadil i na mě s Ondřejem Suchým a vymyslel nám i název – Jojo Viola. Název už byl, repertoár ještě nebyl. Vzpomněl jsem si na jednu svou seminární práci. Týkala se efemérního prvorepublikového humoristického časopisu Dobrý den, jemuž šéfoval Karel Poláček. Voskovec s Werichem v něm publikovali své fiktivní životopisy pod poněkud nejasným titulem Walkover. Byla to čirá mystifikace, vyšla ale jen tři pokračování. Sestavil jsem z nich scénář, doplněný neznámými i známými písněmi V + W, a pozval jsem na scénu kromě Ondřeje i Františka Filipovského, jeho dceru Pavlínu a dětskou star z naší předchozí inscenace Zvířátka, milenky, věci a sny (šlo o písně a básničky Ondřeje Suchého) Magdu Křížkovou. Prolog namluvil na magnetofon samotný Jan Werich. Požádal jsem ho o něj dopisem a odpověď byla vstřícná:

     

    Milý pane Jene Koláři,

    co jste si nadrobili, prosím, račte si snísti. Filipovský, vulgo Kapesník, jest dostatečný znalec, pamětník, výkonostník a všefámulus artis, aby Vám řekl, co věděti chcete. Mně osobně se nelíbí zařazení Kleopatry a před ní oné podobné srágory. Každému z nás dal čas pár krás, prokristapána, to je přece parodie už sama o sobě, my to tenkrát dělali spíš pro vlastní srandu. Ale nešť! Dělejte, jak za dobré uznáte. Pak mě napadá: Není to mluvení, ten životopis moc dlouhý? Jenom, prosím Vás, nepropadněte vzývání nějaké tzv. éry čili doby. Bylo to jiné než teď, ani lepší, ani horší, JINÉ. Ono to vlastně na světě nikdy není horší ani lepší, ale vždycky je to jiné! Marxisti to ovšem nechápou. On jim to Engels nevysvětlil dost po lopatě. On asi nebyl vůl; tam je někde to celé nedorozumění.

    Tak se čiňte a dejte mi vědět, budete-li mít chuť!

    Walkover byl divácká trefa – hrál se před vyprodaným hledištěm až do zákazu v roce 1971. Zpychli jsme a rozhodli jsme se zvýšit laťku. Sepsal jsem scénář z patafyzických textů – od Jarryho k Marenčínovi – a jako hlavního interpreta jsem zvolil Pavla Boška, jehož jsem obdivoval v Nedivadle Ivana Vyskočila. Pavel nabídku přijal – a neměl to dělat. Náš patafyzický kabaret publikum odmítlo, jestli se hrál pětkrát, bylo to moc. Ještě jsme s Ondřejem Suchým připravili text-appeal z Jevtušenkových a Vozněsenského „beatnických“ veršů. Nazvali jsme jej Metropole světla a tmy, účinkovali v něm Karel Zich, Slávka Špánková a Ladislav Mrkvička, možná ještě někdo, už nevím, program se mi ztratil v nenávratnu. Bylo to poslední představení Jojo Violy.

    Známost s Pavlem Boškem však na chvilku ovlivnila mou další kariéru. Byl redaktorem časopisu Repertoár malé scény a přijal mě jako dalšího redaktora. Byl spisovatel poláčkovského rodu, miloval černý humor, jímž bavil své redakční kolegy a především svého partnera z Nedivadla dr. Ivana Vyskočila, jejichž dlouhé telefonické hovory jsem „odposlouchával“ se zvýšenou pozorností.

    Tak tedy s lehkým srdcem jsem opustil Galerii Platýz, a jal se spolu s Boškem připravovat měsíčník, sestavovaný z textů autorů divadel malých forem, jichž tenkrát bylo bezpočet: Ypsilonka v Liberci, Inklemo v Praze, Kapsa v Karlových Varech, Kladivadlo v Ústí nad Labem, Zkumavka v Olomouci a Vodňanský se Skoumalem v Činoherním klubu…

    Práce v redakci nebylo moc, Pavel volný čas trávil psaním humoristického románu Erotikhon o erotickém štvanci, jehož vztahy pokaždé končí groteskní havárií. Já jsem se poflakoval po pražských antikvariátech a doplňoval žádoucími úlovky svou tehdy skromnou knihovnu.

    Povolávací rozkaz k nástupu na vojnu k 32. silniční brigádě v Horních Počáplech té idyle učinil konec.

    * * *

    Byl jsem vyškolený motostřelec a při závěrečných zkouškách na posledním prázdninovém vojenském cvičení mi vojenská katedra udělila hodnost svobodníka. Silniční vojsko bylo následníkem nechvalně známých pomocných technických praporů z padesátých let. V Počáplech mi poddůstojnická hodnost byla odňata, stal jsem se vojínem a prožil jsem příšerný přijímač sestávající z klencáků, umývání nádobí, škrabání brambor v brigádní kuchyni a obsluhování v důstojnické jídelně. Myslím, že to byl trest za Literárky, podobný postihl mého spolurukujícího, spolužáka Otu Štajfa, který jej vyfásl za roční elévskou stáž v Plameni.

    Po přijímači bylo líp. Přidělili mě do kanceláře mostního praporu coby pomocníka evidenčního důstojníka, který denně kontroloval výdej stravy a výstroje vzhledem k počtu mužstva. Jenže u 32. silniční brigády se kradlo o sto šest – maskáče, bagančata, spacáky, stany, konzervy a bajonety mizely na černém trhu. Mým nadřízeným byl podplukovník Kmínek, bývalý vysoký politruk, suspendovaný za osmašedesátý rok, a proto podělaný strachy. Vyhrožoval mi: Ještě jednou ty tabulky nebudou „sedět“, a půjdeš před prokurátora a pak do Sabinova. V Sabinově bylo vojenské vězení. V tu chvíli jsem byl podělaný strachy já.

    V Československé lidové armádě bylo možné promluvit přímo, bez služebního postupu, pouze s důstojníkem politického oddělení. Vyhlédl jsem si jednoho majora, který kouřil dýmku a tváří se vůbec nepodobal bramborovým obličejům ostatních oficírů. Svěřil jsem se mu se svou situací. Řekl: Do toho prsty strkat nebudu, ale prohlédnu si tvé papíry, a jestli to bude jen trochu možné, pomůžu ti. Týden na to vyšel rozkaz velitele brigády, jímž jsem byl převelen na politické oddělení svazku ve funkci knihovníka. Major Vojíř byl původně letec, který neprošel zdravotní prohlídkou, dal se k politrukům a v Počáplech byl též za trest, za postoje v osmašedesátém roce byl potrestán nejvyšším stranickým trestem před vyloučením – důtkou s výstrahou. Brzy jsme si začali důvěřovat.

    Mým prvním úkolem bylo vyřadit z brigádní knihovny knížky „pravicových oportunistů a imperialistických slouhů“ – prózy Vaculíka, Kundery, Škvoreckého, Sartra, Greena, Kosíkovu Dialektiku konkrétního atd. – a odvézt je do sběrných surovin. Společně s majorem Vojířem jsme je rozdali důvěryhodným známým (i sami sobě) a do sběru putovala makulatura, každý balík označený razítkem politického oddělení. Můj nadřízený měl funkci instruktor kulturně výchovné činnosti a v jeho gesci bylo zvát do posádky umělce, kteří povzbudí bojové nadšení vojáků základní služby. Tak jsme je s majorem Vojířem zvali. V Počáplech účinkovali Jiří Suchý, Pavel Bošek, dr. Ivan Vyskočil, Vodňanský se Skoumalem, umělci, jež normalizační moc hodlala co nejdřív vykázat na okraj společenského a uměleckého života. Pod svícnem tma. Kromě toho jsme pod patronací majora Vojíře s Otou Štajfem založili amatérský divadelní soubor a nastudovali Rollandovo drama z Velké francouzské revoluce Vlci. Tedy nastudoval jej s námi, hereckými „dřevy“, dramaturg Flíček, s nímž jsem se seznámil v redakci Repertoáru malé scény. Zrovna byl vyhozen z pozice dramaturga v Divadle S. K. Neumanna – a ty dva měsíce v Počáplech pro něj byly vítanou finanční i profesní příležitostí. S Vlky jsme vyhráli ten rok ASUT – armádní soutěž umělecké tvořivosti – a putování s vítěznou inscenací po vojenských posádkách bylo příjemným vytržením ze stereotypu a nudy vojenského života.

    Po nástupu na politické oddělení brigády mi nastala fešácká vojna. Chodil jsem oblečen ve vycházkové uniformě a v polobotkách. A jedl jsem v důstojnické jídelně, obsluhován podobnými nešťastníky, mezi něž jsem patřil i já v čase svého přijímače.

    Měsíc před odchodem do civilu mi major Vojíř přinesl přihlášku do KSČ. Odmítl jsem ji vyplnit a na to Vojíř řekl: Je nemyslitelné, aby příslušník politického oddělení brigády odešel z armády jako nestraník. Já se za tebe zaručil, a jestli do strany nevstoupíš, budu mít velké problémy. A ty taky! Vstoupil jsem.

    * * *

    V říjnu 1972 jsem se vrátil z vojny do už zcela „znormalizované“ Prahy (jako podporučík v záloze a kandidát strany, plnoprávným členem jsem se podle stanov KSČ stal po roce) a nepoznal jsem ji. Koncem šedesátých let se v Praze otevírala jedna družstevní vinárnička za druhou, v Redutě a ve Viole se pořádaly noční jam session a ulicemi korzovali lidé dlouho do noci. Teď už po dvaadvacáté hodině byly pražské ulice pusté, lidé se uzavřeli do svých rodin, sledujíce Dietlovy zručné seriály, které jim předkládala normalizační televize. Heslem doby byl slogan „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, celebritami, tou novou, djilasovskou třídou, se stali řezníci, zelináři a veksláci, kteří si v nedostatkové ekonomice mohli dovolit téměř cokoli. Po listopadu 1989 se většina z nich proměnila v úspěšné podnikatele či příslušníky podsvětí, často v personální unii.

    Gustáv Husák už vládl pevnou rukou. Říká se, že Husák bránil krajnostem. Myslím, že nebránil ničemu, byl to muž moci, která mu byla vším, a chopil se jí i za cenu, že bude pouhým sovětským místodržícím v podrobené gubernii a poslušně bude hrát podle not, které mu napsalo brežněvovské politbyro. Možná původně chtěl uchovat alespoň část polednových reforem, ale v Moskvě mu rychle napravili hlavu – a o obdobu kadárovského Maďarska s kompletním Woodym Allenem a Antonionim v kinech, Grahamem Greenem na knižních pultech, Arthurem Millerem a muzikálem Cats v divadlech, se soukromými živnostmi a tržišti plnými lákavých potravin se vůbec nepokusil.

    Husákovu vedení se sice podařilo zaplnit obchody základními životními potřebami. Nedostatek jižního ovoce, řady průmyslových výrobků a některých druhů drogistického zboží (toaletní papír a dámské vložky – sic!) však trval. Sehnat je znamenalo vystát dlouhé fronty a mít notnou dávku štěstí. Anebo vydat se na cestu jako ta slepička v pohádce O slepičce a kohoutkovi. Měl jsem kdykoli přístup k volným vstupenkám do vyprodaného Semaforu a vyprodaného Činoherního klubu. Můj zubní lékař rád chodil do divadla, mezi jeho pacienty byl vedoucí obchodu s jízdními koly. Můj šumavský bratranec – u něhož jsme pobývali na prázdninách do doby, než jsme v Buděticích v devadesátých letech zrekonstruovali ruinu, kterou jsme lacino zakoupili na sklonku osmdesátých let – toužil po favoritu. Řetězec známostí zafungoval a bratranec na tom kole jezdí dodnes.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Útržky z paměti (IV) Ještě škola, Walkover a 32. silniční brigáda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,