Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z paměti (II) Semafor, Viola, Paříž

    Suchého a Šlitrův Semafor pro mne znamenal všecko. A nejen pro mě, i pro statisíce mých spoluobčanů. Dostat se na jeho představení předpokládalo vystát mnohahodinovou frontu při předprodeji.

    S Václavem Havlem v pražské Viole (podzim 1968). Proslulého dramatika na představení Zvířátka, milenky, věci a sny doprovázela krásná neznámá FOTO ARCHIV J. KOLÁŘE

    Měl jsem ale štěstí. Na „gymplu“ jsem psal hloupé básně, které jsem nosil své profesorce chemie Věře Vaňkové, již jsem tajně platonicky miloval. Chemie mi nešla, ty veršovánky též za moc nestály, paní profesorku ale zaujaly. Řekla: Musíš se setkat s mým bratrancem, je to šéf Violy, poradí ti. Vladimír Justl byl tehdy také členem semaforské umělecké rady. Seznámil mě se Suchým a on mě kupodivu zařadil do okruhu svých blízkých známých. A tak jsem inscenace zlaté semaforské éry, Dobře placenou procházkou počínaje, mohl zhlédnout dvakrát, třikrát, pětkrát…

    Už na první schůzce mě Vladimír Justl přijal s otevřenou náručí. Stal se mým celoživotním starším přítelem, rádcem, zastáncem, půjčovatelem peněz, později i kmotrem mých dcer, nejlepším mužským mého života. Vladimír byl znalý literární kritik, historik a editor, nejbližší přítel Vladimíra Holana, bez jehož „blumenfeldského“ úsilí by Holanovy spisy, ilustrované špičkou českého výtvarného umění, nikdy nevyšly. Otevřel mi dveře do pražského kulturního světa, seznámil mě i s dalším mým idolem, Josefem Škvoreckým, s nímž jsem pak vytvořil své vůbec první interview, publikované ve Studentu. Pár let jsem působil jako Vladimírův sekretář, pořádal jsem jeho bohatou korespondenci s Bieblem, Seifertem, Riem Preisnerem, Zábranou, Škvoreckým, Grossmanem, Horníčkem, Bauchem atd. atd., plejádou spisovatelů, kritiků, výtvarníků a divadelníků. Vladimír si přál, abych z ní po jeho smrti vydal počet v nějakém svazku. Hned na pohřebním karu jsem to řekl jeho třetí ženě. Oslyšela mě. S Vladimírem jsme spolu prošli desetiletími. Umřel v červnu 2010 před mýma očima v nemocnici Na Františku. Plakal jsem.

    * * *

    S Jiřím Suchým jsem vytvořil své druhé interview, které na titulní stránce publikovaly tehdejší Divadelní noviny. Když si jej teď znovu čtu, trochu se divím Aleně Urbanové, že jej do čísla zařadila. Pro mě to ovšem tenkrát byla vzpruha. Často jsem pak do „svých“ Divadelek pustil text, byť se mi nezdál úplně dobrý, když jej napsal začínající mladík.

    Alena Urbanová, divadelní kritička a publicistka. Nikdo, řekl bych, že vůbec nikdo v historii české divadelní kritiky nedokázal popsat herecký výkon, jeho obsah, emoce, kontury a smysl tak plasticky a evokativně jako ona. Četli jste její text a bylo to, jako kdybyste seděli v hledišti a byli v interakci s herci na jevišti. Toužil jsem umět v budoucnu psát jako ona a už tenkrát jsem věděl, že je to nesplnitelné přání. To se ví, že jsem ji pozval coby autorku do našich Divadelních novin. Napsala pro nás nesmírně čtivé fragmenty životních vzpomínek, od svého mládí, od svých kontaktů s bratry Čapky po svou vrcholnou profesionální éru v šedesátých letech, kdy prý divadelní bůh sídlil v Praze. A napsala pro nás i sérii hereckých portrétů, které vycházely pod souborným titulkem Legendy z šedesátých. Už jejich názvy – Zaťatý, sveřepý Miroslav Macháček, Evropan Valtr Taub či Půjčovna duší Vlastimila Brodského atd. – svědčí o její „intuitivní“ schopnosti dotknout se podstaty.

    Chodil jsem pro ty herecké skici do jejího bytu ve Vodičkově ulici. Připomínala mi noblesní anglickou lady z románů Agathy Christie. Na stolku vždy byla sklenka whisky či červeného vína. A bylo mi moc sympatické, že v tom počínajícím celospolečenském honu na kuřáky si zapalovala jednu cigaretu za druhou.

    * * *

    Semafor mladíka, do té doby znalého jen průměrných inscenací kladenského divadla, uhranul nadosmrti. Inspirován tímto uhranutím jsem začal navštěvovat i jiná malá divadla a uhranulo mě také Zábradlí, Cimrmani a především Činoherní klub, už méně Divadlo za branou, jež mi svou přísnou koncentrací na slovo připadalo jako divadlo z 19. století. A začal jsem psát své první neumělé divadelní recenze. Tu vůbec první – na semaforskou Poslední štaci – pro Listy objednal Sergej Machonin. Měl sklon podporovat mladé, i když skoro nic neuměli. Byl okouzlující múzickou osobností, potomkem ruského exulanta, jemuž Masaryk umožnil azyl v Republice československé. Mluvil plynně francouzsky a rusky (Ažajevův román Daleko od Moskvy přeložil právě on), talentem byl však spíš spisovatel než divadelní kritik.

    V devadesátých letech jsme s přítelem Janem Czechem založili nakladatelství Blízká setkání. Brzy nás však úmorné vzdorování mafiánským praktikám distributorů přestalo bavit a náš poslední titul – vzpomínky Jiřiny Jiráskové – už vyšel pod cizí vlajkou. Jirásková si vymínila, že jako podklad potřebuje rešerše z kritik na své role. Sestavoval jsem je a k údivu zjistil, že z Machoninových metaforicky napsaných recenzí jsem se o nich dozvěděl jen velmi málo, za to z přísně racionálních kritik Jana Císaře vše. Sergeje jsem pozval jako kritika do obnovených Divadelek, respektive pozvala ho naše redaktorka Bára Topolová, která s ním spolupracovala v samizdatovém sborníku O divadle. Sešli jsme se ve Viole, Sergej mi hned zprudka vytkl mou normalizační minulost. Kontroval jsem otázkou, jak zase on mohl v padesátých letech kriticky popravit Krejčíkův film Svědomí a v šedesátých letech – kdy už vše bylo jasné – kriticky „likvidovat“ Semafor. Že jeho negativní recenze slouží coby odborný podklad úřadům k zákazům semaforských her (například Takové ztráty krve), nemohl přece nevědět. Na to Sergej neřekl nic, objednal další víno a v Divadelkách pak uveřejnil pár svých posledních divadelních recenzí, které byly vždy osobité.

    * * *

    Tvorbu Semaforu jsem reflektoval v desítkách recenzí a článků, v roce 1992 mi vyšla knížka o uplynulém semaforském dvacetiletí, v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se podílel na semaforských deskách, které vydával Panton. To bylo tak: byl jsem členem textové komise Pantonu, spolu s textařkou Jiřinou Fikejzovou, textařem Michalem Bukovičem, předsedou byl Václav Hons, dobrý básník z okruhu Plamene a Sešitu pro mladou literaturu, který se po Husákově nástupu k moci chopil příležitosti a začal dělat kariéru. Textová komise měla oficiálně dbát o uměleckou úroveň pantonské produkce, ve skutečnosti jakoby odborně zabraňovat vydávání děl tzv. nepřátel socialismu. Jiří Suchý byl za takového nepřítele považován. Václav Hons však s autoritou autora poémy Vítězný únor zaštítil jakýkoli „podezřelý“ projekt, včetně mého návrhu na sérii semaforských desek. Nutno dodat, že by to nestačilo, nebýt odvahy šéfredaktora Pantonu Jiřího Maláska a jeho ředitele Hraby.

    * * *

    Ondřej Suchý žil ve stínu svého slavného bratra a trpěl tím. Psal podobné texty a verše jako jeho sourozenec, měl připravenu sbírku Zvířátka, milenci, věci a sny, kterou mu žádné nakladatelství nehodlalo vydat. Požádal jsem v té záležitosti o pomoc Vladimíra Justla, byl též redaktorem Odeonu a pro jiná vydavatelství lektoroval poezii. Řekl: Připrav z Ondřejovy sbírky pořad pro Violu. O scenáristice a režii jsem nevěděl nic, ale Vladimír mi pomohl. V tom večeru účinkovali Hana Kofránková, dětská semaforská hvězdička Magda Křížková a samotný autor. Měl divácký ohlas, a tak jsem si dodal odvahu a pozval na představení své kolegy z Literárek, Mirku Rektorisovou a Petra Chudožilova. Asi jsem to neměl dělat, pořad se jim vůbec nelíbil a Chudožilov pak napsal do časopisu Divadlo výsměšný článek v duchu „bratrovi se to povedlo, tak proč bych nemohl být slavný i já“. Pro přesnost uvádím, že článek v Divadle nevyšel – bylo mezitím zakázáno –, ale jakási „mstivá duše“ jej zaslala Vladimírovi v rukopise.

    Jiného diváka však „Milenky“ zaujaly, pozval nás s Ondřejem po představení na skleničku k baru a řekl, že jsme ho potěšili, že to bylo velmi dobré. Byli jsme z té poklony úplně paf – proslulý dramatik Václav Havel a u nás?

    * * *

    V srpnových okupačních dnech tým Listů z Mikulandské ulice obstarával zprávy a reporty z aktuálního dění, které potom sloužily jako podklad pro články a komentáře. Literárky vycházely denně, někdy to byla jen jedna tisková strana, někdy dvě až tři. Chodil jsem po Praze a viděl rozstřílenou fasádu Národního muzea, mrtvou dívku na Klárově a sovětská protiletadlová děla na Staroměstském náměstí. Kouzlo nechtěného – stála pod transparentem nabádajícím k návštěvě výstavy sovětského umění dvacátých let. Oslovoval jsem svou školní ruštinou vojáky na tancích, ale vždy jsem byl bryskně odmrštěn. Nálada byla překvapivě optimistická, nenásilný všeobecný odpor vůči okupaci, s nímž si Sověti nevěděli rady, dával naději, že vše nemusí být ztraceno. Byla to iluze, které propadli, po podepsání „háchovského“ moskevského protokolu, i vrcholní českoslovenští představitelé. V Literárkách té iluzi neuvěřil nikdo, dlouho se v redakci přemýšlelo, co a jak dál – zrezignujeme na politiku, budeme dál dělat profesionální odborně literární noviny a bránit hodnoty, znělo redakcí. Byla to dlouhá přestávka, první poinvazní Listy vyšly až 7. listopadu 1968. O půlrok později, po nástupu Husáka k moci, byly Listy zakázány jako vůbec první svobodomyslný časopis.

    S Vladimírem Justlem a Josefem Škvoreckým v Náchodě po listopadu 1989. Byl to soukromý večírek s už notně zestárlými kluky ze Zbabělců a dalšími Škvoreckého českými přáteli FOTO ARCHIV J. KOLÁŘE

    * * *

    Využil jsem pauzy k návštěvě Paříže. Byla to studentská výměna, na jaře pobývali francouzští adepti novinářství v Praze. Jeli jsme pařížským rychlíkem, v Chebu byla celní a pohraniční prohlídka. Pak se vlak ploužil asi desetikilometrovou rychlostí k západoněmecké hranici. Kolem trati byly rozmístěny kulometné věže namířené na projíždějící soupravu a vedle kolejí procházeli pohraničníci se samopaly v rukou a s vlčáky po boku. Představoval jsem si, jaká asi budou bezpečnostní opatření na druhé straně. Vlak přejel hranice: nic, jen cedule s nápisem Spolková republika Německo.

    Ranní Paříž zářila světly. Před nádražím nás vítali francouzští kolegové-studenti v ojetých renaultkách a citroenech. Na naší fakultě vlastnil auto, veterána značky MG, toliko spolužák Ondřej Neff, jemuž ho – domnívám se – zakoupil tatínek, bohatý spisovatel. Za každým sklem francouzských aut byl portrét Che Guevary, pro nás komunistického teroristy, pro ně revolučního hrdiny. Naložili nás po třech do svých vozů a odvezli do bistra na uvítací aperitiv. Jacques, který mou skupinu provázel, nemohl pochopit, že jsme si objednali calvados. To je běžná kořalka, dejte si něco ušlechtilejšího, Dubonnet nebo Byrrh, namítal naší objednávce. Podlehl, až když jsme mu vysvětlili, že calvados známe toliko z Remarqueových románů a strašně rádi bychom poznali, jak chutná. Cože, v socialistické zemi není k dostání calvados? ptal se ten vyznavač Che Guevary. Takové obyčejné pití?

    Podobné marxistické snílky jsem potkal o rok později i v Anglii. Byli jimi i dva západoněmečtí studenti novinářství, které jsem doprovázel do Lucerna baru, kde si posléze koupili české prostitutky. Dnes jsou z nich a jim podobných europoslanci, předsedové Evropské komise, ministři, zpravodajové Süddeutsche Zeitung z Bruselu či šéfredaktoři vlivných médií. Ve jménu svých pokřivených abstraktních utopií podporují migraci z muslimských zemí, bojkotují izraelské zboží, vyznávají multikulturalismus a feminismus, které podobně jako jiné totalitářské -ismy rozežírají naši křestansko-židovsko-osvícenskou civilizaci jako rakovina tělo.

    V devadesátých letech mi Michal Schonberg vyprávěl o konkursu na torontské univerzitě na pozici pedagoga na katedře divadelní vědy, jíž šéfoval. Přihlásili se dva uchazeči – renomovaný znalec Čechova s bohatou publikační činností a nepříliš známá teatroložka s nicotnou publikační aktivitou. Michal ovšem musel přijmout ji, jelikož byla žena, a byl znechucen. Neodvážil jsem se ho zeptat, jestli podobná pravidla jsou v Kanadě závazná pro katedry medicíny či pro kanadské chirurgické kliniky. Mor tzv. politické korektnosti však nakazil i jeho. Když byl Michal zase jednou v Praze, pozval jsem ho do Semaforu na nedávno premiérovanou inscenaci Suchého komedie Víkend s Krausovou. Suchý s Molavcovou v ní mimo jiné prchají převlečeni za Araby z večeře v bufetu, kde po jejich odchodu dojde k výbuchu, s nímž nemají nic společného. Typická komediální situace, která zkomplikuje zápletku. A Michal, autor snad vůbec nejobsažnější monografie o Osvobozeném divadle, v tu ránu označil Suchého hru za rasistickou a xenofobní. Jste tady sto let za opicemi, řekl mi. Obávám se, že v čase, kdy píšu tyto řádky, jsme ony opice už zdaleka předběhli.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Útržky z paměti (II) Semafor, Viola, Paříž

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,