Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Úřadoval osobně

    Někteří mí spolupracovníci na ministerstvu zpochybňovali mou ideu, že potřebujeme tvůrčí úředníky. Ať prý plní úkoly a nevymýšlejí si. Uznávám, že jsem svou vizi neformuloval přesně. Měl jsem na mysli osobní nasazení, které si v mé fantazii nezadá s nasazením tvůrčího člověka.

    Milan Kupka s Gabrielou Leitkepovou,  kolegyní z ministerstva, na Pražském hradě během volby prezidenta v r. 2008. FOTO EDVARD KOŽUŠNÍK

    Milan Kupka s Gabrielou Leitkepovou, kolegyní z ministerstva, na Pražském hradě během volby prezidenta v r. 2008. FOTO EDVARD KOŽUŠNÍK

    Naštěstí jsem takového úředníka znal a po šest let pracoval vedle něj a s ním: vedl mé sekretariáty.

    Absolvoval manažerský obor na DAMU, působil nejprve v divadle a poznamenala jej hluboká láska k němu. Prošel i základním hereckým školením a kouzelně napodoboval některé postavy ze svého okolí, především politiky. Obšťastňoval tím však jen nejbližší přátele, nestonal ani náznakem touhy předvádět se.

    Spojoval pronikavý intelekt s bezvýhradnou oddaností věci: byl mužem kultury, i když se nepokoušel o uměleckou tvorbu. Opravdovost a oddanost mu nebránila nazírat sama sebe i své známé s odstupem a humorem. Především však miloval svou práci, radoval se z ní, cítil se v ní šťasten a profesionalitu nikdy nezaměňoval s návykem a cynismem. Na popřevratovém ministerstvu kultury, v Poslanecké sněmovně a v Senátu i na Úřadu vlády České republiky zanechal světlou a uznávanou stopu v době, která učila občany, aby úředníky pohrdali. Lidem zlé vůle nesloužil. Usnadňovali mu to tím, že se ho zbavovali nebo si o něj nestáli.

    Věděl jsem o jeho vyhraněné politické orientaci, ale sledoval jsem, jak dokázal bez obtíží poskytovat dokonalý servis střídajícím se nadřízeným různých politických barev. Obdivoval jsem jeho loajalitu: za dobu spolupráce nahlédl do intimního života svých šéfů i jejich rodin, ale nikdy toho ani vzdáleně nezneužil.

    Uchoval si hrdost a vědomí vlastní důstojnosti, a to tváří v tvář i drsně autoritativním činitelům. Odmítal samozřejmé čecháčkovské tykání mezi lidmi, kteří si nemají co říct – vybíral si.

    Stali jsme se přáteli a vídali se, i když už to naše pracovní zájmy nevyžadovaly. Seznámil mě se svými skvělými rodiči, a tak jsem pravidelně, i když bohužel zřídka užíval i se svou ženou jejich pohostinnosti.

    Jmenoval se Milan Kupka, bylo mu 52 let a já si teď marně snažím vštípit, že od 7. ledna 2014 už s námi není. Napadlo mě jen, že tam, kde teď úřaduje, má kultura trvale dobré zastání.

    Milan Uhde

    /Text vyjde v DN 2/2014/

    Pohřeb Milana Kupky bude v pátek 17. ledna v 11 hodin ve velké obřadní síni strašnického krematoria.


    Komentáře k článku: Úřadoval osobně

    1. Václav Jaroš

      Profilový obrázek

      Vzpomínka na Milana Kupku:
      http://www.youtube.com/watch?v=w77ia7fcKhg

      17.01.2014 (18.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Václav Jaroš

      Profilový obrázek

      Umřel mi kamarád – za Milanem Kupkou

      Tak takhle jsem si začátek roku věru nepředstavoval. Zemřel Milan Kupka. Můj kamarád. Souputník mnoha eskapád na DAMU i v DISKu, na divadelních zájezdech, v bistru U hada, na katedře režie, na Kačeří, v Poněšicích… Smutné je, že většině z vás, kteří se k tomuhle textu dostanete, jeho jméno nic neřekne. Google v podstatě mlčí. A přece je dobře znám výrok Václava Klause, který v době svého prezidentování na chodbě Senátu řekl: „Ukažte mi toho Kupku, kde je ten Kupka – vypadá to, že tuhle zemi řídí on!“

      Je mi dokonale jasné, že pro česká média je Milan Kupka nezajímavý a že se jeho nekrolog nejspíš nikde neobjeví. Píšu ho tedy sem, protože někde jeho život zarezonovat musí. Milan vystudoval stejný obor jako já. Dnes by se tomu řeklo divadelní produkce, tehdy to ovšem znělo velmi hrdě: Organizace a řízení divadel a kulturních zařízení. Krátce působil v provozním vedení tehdejšího Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově (ano, ve Švanďáku), brzy se ale ujal toho, co mu bylo Bohem dáno, jako nejspíše už nikomu jinému v téhle zemi – stal se Úředníkem. Posměšky nejsou na místě. Jestli se téhle zemi něčeho fatálně nedostává, jsou to poctiví, profesionální, pracovití, schopní a inteligentní úředníci. A tím Milan Kupka byl. Úředníkem se srdcem divadelníka. Pracoval na katedře režie, odkud si ho vytáhl Milan Lukeš, když byl 5. prosince 1989 jmenován prvním porevolučním ministrem kultury. Milan se stal šéfem jeho sekretariátu. Od té doby se pohyboval neustále v zákulisí nejvyšší české politiky. Vedl úřad ještě Milanu Uhdemu, který si ho vzal sebou do sněmovny, aby mu vedl kancelář. Nějaký čas pak strávil v parlamentní komisi pro sdělovací prostředky, ale po ustanovení Senátu České republiky se stal šéfem kanceláře Petra Pitharta, v úřadu šéfa Senátu zažil i Libuši Benešovou. Myslím, že teď už je jasné, že Milan prostě za ta léta v úřednické službě dokonale věděl „o červené hlíně“, znal zákulisí ministerstva, sněmovny i senátu – a že to byl právě on, kdo stál na vrcholu bezejmenných lidí, kteří zajišťují kontinuitu tohoto státu přes všechny žabomyší politické strkanice. Ať byl tedy u moci Petr nebo Pavel, zeptat se Milana Kupky, jak se na lopatu sedá, vyplatilo se všem. Proto ten uražený výkřik prezidenta, který těžko snášel, že kdesi pod ním existuje autorita, k níž se mnozí odkazují a on ji nemá na vodítku. Jenomže ne každý dokázal ocenit Milanovy schopnosti a profesní virtuozitu. A tak se v polovině nultých let tohoto století ocitl Milan Kupka v Národním technickém muzeu. Nemohl tam ale zůstat dlouho, neboť některý z politiků musel dříve či později přijít na to, že mít Milana u sebe je o mnoho lepší, než ho u sebe nemít. Tím politikem byl Martin Štěpánek – a s ním se tedy Milan Kupka vrátil tam, kde těsně po revoluci začínal, totiž na místo ředitele kanceláře ministra kultury České republiky. Sloužil pak i Heleně Třeštíkové, i Václavu Jehličkovi. Potom vyslyšel volání našeho společného kamaráda Romana Proroka a ujal se funkce šéfa kabinetu premiéra Jana Fischera. Když úřednickou vládu nahradila vláda Nečasova, vrátil se na ministerstvo kultury a se svou příslovečnou perfekcionalitou sloužil ministrům Besserovi a Hanákové. Zemanův přisluhovač Balvín jím ovšem pohrdl. A tak se Milan Kupka v posledku stal zástupcem šéfa kabinetu ministra financí Jana Fischera. V úterý 7.1.2014 nepřišel do práce. Neměl to věru ve zvyku, ale tentokrát skutečně nemohl.

      Milan byl nesmírně příjemný, vtipný a přátelský člověk. Jeho břitký a lehce (někdy i těžce) sarkastický smysl pro humor byl nakažlivý. Uměl se nádherně, bohatě a bezbřeze smát. Klišé: „žije pro svou práci“ přeměnil na holý fakt. Miloval divadlo. Dokonce ho hrál! To když na sklonku svých damáckých studií vyslyšel nabídku režiséra Zbyňka Srby a ujal se role Pantalona v inscenaci Gozziho Krále jelenem, která byla z DISKu přenesena pod křídla divadlení agentury a hrála se po celých Čechách. Tu hru jsem upravoval a mohu tak být hrdý na to, že jsem Milanovi tak trochu napsal jeho životní divadelní roli, jejíž součástí byl i písňový text na hudbu Vládi Fraze. Milan tu píseň zpíval neodolatelně půvabně a na rozdíl od některých erudovaných herců naprosto neměl problém s rytmem. Jeho divadelní srdce dotlouklo smutně symbolicky, totiž někdy o večeru tříkrálovém.

      Milane, sbohem.

      Rostislav Křivánek, básník a dramatik
      https://www.facebook.com/rostislav.krivanek/media_set?set=a.778928895459866.1073741836.100000282896691&type=1

      17.01.2014 (18.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,