Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Upřímná zpověď

    Byli jsme tři a byli jsme nerozluční. Ano, můžete tvrdit, že to bylo dáno už místem, v němž jsme přebývali, a budete mít pravdu. Alespoň zpočátku to tak zajisté bylo, vždyť nejprve jsme si jeden druhého v tom rozlehlém vesmíru ani neuvědomovali. Postupem času, když jsme začali vnímat zmenšující se prostor, své postavení v něm i přítomnost druhých, přecházeli jsme pomalu, pomaloučku od blízkosti fyzické k duševní. Jestliže mluvím o fyzické blízkosti, nemám na mysli nic jiného než skutečné přiblížení, nemluvím v eufemismech, které se snaží ozdobně zabalit a mašlí převázat všechny ty pohyby, úkony a skutky, které vedou k nevyhnutelným důsledkům a jejichž výsledkem jsme koneckonců byli i my tři. K ničemu takovému jsme se nesnížili. Přesněji řečeno, po nějaký čas se k tomu nesnížil nikdo z nás, ale v určitém okamžiku jsem si uvědomila, že v tomto směru už ručím jen sama za sebe. Snad by mohl někdo namítnout, že bych měla raději místo spojení „v určitém okamžiku“ použít přesnějšího výrazu „jednoho dne“, protože lze jen stěží určit jediný kratičký časový úsek a den je naproti tomu velkorysé množství času, které člověku pomůže zaznamenat nepatrné náznaky, které se na vlně stále intenzivnějšího počínání promění v hroznou jistotu. A já jsem dnes přesvědčena, že to vše se muselo rodit ještě mnohem déle než dvacet čtyři hodin. Mé tehdejší já však bylo natolik omámeno krásou přebývání, že o nějakých dnech, či snad dokonce týdnech nemělo ani zdání. Vnímala jsem jen nás, zdánlivě nerozdělitelný celek, který uvažuje i koná v samozřejmé shodě. Neměla jsem tušení, že ten celek čeká rozpad na tři nesourodé části.

    Ale to předbíhám, protože vše začalo až později. Dlouhý, předlouhý čas jsme věnovali uvědomování si sebe samých, pak přítomnosti těch druhých a z toho plynoucích pocitů pospolitosti, křišťálově průzračného, zářivého stavu blaženství. Zajisté mnozí z vás zažili, právě prožívají nebo teprve netrpělivě očekávají ten pocit, že v přítomnosti někoho blízkého není nutné mluvit, protože jeho a vaše mysl jsou naladěny na stejné vlny. Nemohu mluvit za ty dva, ale já jsem byla přesvědčena, že takhle to bude navždy. Dnes už se tomu ani nesměju, jen pro sebe se ušklíbám, když vidím, jak se o slovo hlásí všechny ty, které dosud z hanby, soucitu nebo strachu mlčely. A přiznávám, že sama bych se k tomu, co teď činím, nikdy neodhodlala. Ano, mívala jsem stavy mysli, které mě ponoukaly vykřičet vše do celého světa. Zbrkle, nepřipraveně, a proto nevyhnutelně neúspěšně jsem se o to jednou pokusila. Myslela jsem si, že právě v tu chvíli čas dozrál a bylo by trestuhodné toho nevyužít. Dnes už to samozřejmě chápu, ale tenkrát jsem nedokázala přijmout fakt, že můj křik, mé stížnosti a zoufalé volání o pomoc v tom okamžiku prudkých světel všichni přehlížejí, jako by šlo o něco, co vidí a slyší každou chvíli, o něco, co je běžné, a proto normální.

    Teď vidím, že už podruhé předbíhám, snad je to dáno pocitem neobratnosti, neschopností vyjádřit se přesně a možná taky studem. Ale stačí se rozhlédnout a načerpat sílu a odhodlání od těch, které už promluvily.

    Tedy v určitém okamžiku nebo jednoho dne jsem si uvědomila, že se děje něco, co má mysl nespojuje s příjemnými pocity. Jakoby náhodou ruka jednoho z nich spočinula na mé hrudi. Jakoby náhodou spočinula i na místech ještě intimnějších. Později už o náhodě nemohlo být ani řeči, zvlášť když už nešlo o jednu ruku ani dvě, ale rovnou čtyři a pak stejný počet nohou. O nechutných, jako ve zpomaleném hrůzném filmu prožitých propletencích a těžkopádném převalování se zdráhám naplno promluvit ještě dnes. O tom nestvůrném baletu do sebe zamotaných údů, kdy se neozve ani hlásek, protože slov se nedostává. Ale ne, nesmím to smlčet, nesmím pošpinit odkaz všech těch nešťastných bytostí, které teď čelí smršti obvinění z přehánění, úmyslné likvidace zářných kariér a protivení se přirozenému řádu našeho světa.

    Nepodepíši se pod tyto řádky pravým jménem, protože mám své bratry velmi ráda, vycházíme spolu přepěkně a každý z nás má dávno svou rodinu, kterou zahrnuje něhou a láskou. Ty strastiplné časy, které jsem jejich přičiněním zažívala v maminčiných útrobách, jim ale nikdy neodpustím. #MeToo

    Eliška Machová


    Komentáře k článku: Upřímná zpověď

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,