cože, tak na tohle se dneska chodí? si přece hloubkou té existenciální úzkosti v ničem nezadá s Beckettem.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Trochu cool a trochu crazy

    Když na to přijde, je mi úplně jedno, jestli magii večera spustí sofistikovaná německá depka z Komedie nebo závrať z eklektického braku v Karlíně. Populární kus může obnažovat netušené stejně dobře jako imaginativní vykloubená temňárna. Výkřik typu cože, tak na tohle se dneska chodí? si přece hloubkou té existenciální úzkosti v ničem nezadá s Beckettem.

    A tak jsem se vydala na Plantáž (text: David Gieselmann, režie: Martina Schlegelová) do Divadla Na Prádle. Muzikál z prostředí alternativní komunity, v hlavních rolích hvězdy pop music (Xindl X, Aneta Langerová). Bez mučení přiznávám, že jsem s napětím očekávala, jak budou hrát. Zážitek z představení pak zklamal i předčil má očekávání. Sto chutí v půlce odejít, a to zčásti i kvůli těm výkonům na jevišti, ale na představení vzpomínám i týden poté a to je asi to nejcennější, co jednomu z takové bouračky s divadlem pro lidi může zůstat.

    Komunita postav nebo spíš postaviček kuřáků marihuany, kteří spolu v Plantáži žijí na jakémsi statku, je směšná i čímsi úctyhodná. Chtějí to zkusit jinak a tím bojují o naše sympatie, ale selanka se nekoná a komunita se nakonec rozpadá. Představení je variací na téma cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, ačkoli není úplně jasné, co je přesně oním peklem, ani jakými dobrými úmysly se to tu dláždí. Tzv. alternativní huliči marihuany totiž ve hře fungují jako projekční plátno, na něž si každý promítá to svoje, ať už je to odvaha být jiný, rezignace na předem prohraný boj nebo jen obyčejná lenost. Nejspíš od všeho trochu. Každý je přece chudák a hajzl zároveň. Jakmile ovšem divadelní hra říká pouze toto, komentář o společnosti jako celku asi vzdala. Kritické reflexe se lze ostatně prostřednictvím písničkami prokládaných dialogů dopídit jen stěží, a proč ji nakonec vůbec očekávat? Škarohlíd by mohl dodat něco o tom, jak téma revolty zas jednou někdo prohnal strojkem na popcorn a vypadl úhledný balíček tak trochu cool a tak trochu crazy skororodinné komedie, ale škarohlídi ať jsou jiní. Ostatně za únosy témat, estetiky i hlášek si může alternativní scéna sama. Tyhle závody ve zbrojení à la studená válka, kdy se subkulturní tématika stává mainstreamovou, aby se doopravdy subkulturním stalo zas něco jiného, co druhá strana uzbrojí hned poté, jsou jen logickým důsledkem nešťastné honby za modlou originality.

    Při představení jsem myslela na knihu, kterou jsem četla předtím ve foyer divadla. Vyšla letos, jmenuje se Kup si svou revoltu a je o tom, že dilema kontrakultury, zda být svobodný, nebo se zaprodat a žít podle pravidel, je ptákovina, protože společnost se přece nikdy nikam neposunula souborem nějakých teatrálních gest, která v zásadě slouží jen zábavě a potvrzení vlastní osobitosti.

    Jenže Plantáž na nás pomrkává oběma očima najednou. Tahle konkrétní komunita idealistů, že stála za prd, ale třeba nějaká jiná, někde jinde… ta myšlenka samotná je přece pěkná, nebo ne?…a to pak buď jeden podle naturelu drží palce, anebo mu hrůzou vstávají vlasy na hlavě.


    Komentáře k článku: Trochu cool a trochu crazy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,