Seděl jsem onehdy tam a tam a přemýšlel jsem, co napsat o tom a tom, když…">
Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tři bez vnitřností

    Člověk postupem času dojde ke klasické vypravěčské figuře. Ta je z výkonu práce slovaznalce obtloustlá a čím dál častěji svojí automatickou rukou počíná psát takovéto věty: Seděl jsem onehdy tam a tam a přemýšlel jsem, co napsat o tom a tom, když…

    Před časem seděl jsem ve své milované jihočeské vesnici na odporné bílé plastové židli. Přemýšlel jsem, co napsat o inscenaci Tří mušketýrů v pražském Divadle v Dlouhé, když za mým plotem poprvé v historii této vesnice projely takzvané čtyřkolky, ty burácející, proti všemu jedoucí hnusy. V naší vesnici počala tím nová, neklidná éra, jejíž jediný význam upíná se ke stupnici blbosti. V tu ránu (od čtyřkolky) uvědomil jsem si, že nějak tak začíná jedna z posledních Kunderových knih. Nejsem si jistý, zda je to Pomalost či Identita. Symbol ženoucí se idiocie odpovídal by tomu, že začíná takto spíše ta první; ale klidně mohl by to být úvod k rozboru toho, kdo je kým.

    V knize řítí se čtyřkolky po pláži. Stárnoucí hrdina a stárnoucí autor hledí na věc se smutkem, elitářskou povzneseností a zlostí. Tak tedy v této životní fázi se nacházím, uvědomil jsem si. Zestárlý.

    Inscenace Tří mušketýrů v Dlouhé (a tuším, že i jeden z dílů knižní předlohy) končí krásnou scénou, lépe řečeno krásnými větami.

    D’Artagnan, aspirant, učeň, ten nejmladší, mimo okruh mušketýrů stojící, povzdechne si: Nebudu už mít přátele. Co mi zbude? Jen trpké vzpomínky. Athos mu na to odpoví: Vy blázne, jste tak mladý! – Trpké vzpomínky mají dost času, aby se změnily ve sladké!

    Herci poprvé během celého více než tříhodinového představení, jež je inscenováno rukou lehkou a jaksi vaudevillovou, pronesou věty tak, aby zazněly a zasáhly. Toto je jediné naše poselství, ostatní je zábava, dozvídá se divák. A ač je to poselství dosti banální, odnášel jsem si ho jako zásah docela dobrý. Bez něho cítil bych však z velké míry prázdno; neb klasicky pojatá inscenace klasické Dumasovy knižní předlohy, jež postupně byla odsunuta mimo rámec takzvané vážné literatury, vyvolávala by jinak v člověku otázku, kterou na tomto místě položila si v čísle 8 z letošního roku Petra Hůlová: co je toho všeho vlastně smyslem.

    Petra kladla si tuto otázku v rámci úvahy o bezuzdně komerční produkci. Cituje ve svém sloupku větu: Jsem na prachy, to přiznávám, a když mi někdo zaplatí, napíšu mu, co chce. Schválně tady otrocky ona slova opisuji – neb přijde mi poťouchlé a úsměvné řešit tyto umělecko-komerční spory; a zároveň přijde mi to třeba.

    K inscenování Tří mušketýrů, kteří podle všeho bez problému vyprodají celé divadlo a až na samé dno pokladny vyskládané přístavky, nebylo však evidentně (tedy jak se během představení, a především v programu vyjevuje) přistoupeno kvůli ziskuchtivosti, nýbrž z lásky – a jak úlevné je číst či psát toto slovo a mluvit při tom v téže větě o inscenaci!

    Pro mě znamená Dumasův román zážitek osobní až intimní, vyznává se v programu režisérka Burešová. Avšak: Vážně to přece brát nelze, a bez vážnosti to pozbude smysl. Klíčem k inscenačnímu uchopení stává se pak tedy pro režisérku onen postoj zmíněný již v počátku tohoto zamyšlení: sladké jest to, co dávno pominulo. V režisérčině případě jsou to léta šedesátá, během nichž trávila coby dítě četbou o mušketýrech dlouhé týdny.

    Petra Hůlová ve zmíněném sloupku tvrdí, že divadlo neděje se, když někdo na jedničku odvede řemeslnou práci; chce na pódiu vidět ruku, jež podává divákům na tácku vnitřnosti. Nezbývá než souhlasit a dodat: Tři mušketýři moc vnitřností nenabízejí, avšak pro jednou a pro mnohokrát lze odpustit, tolerovat, obdivovat a oblíbit si povrch inscenovaný z onoho citu, jímž i v kultuře většinou se šetří.


    Komentáře k článku: Tři bez vnitřností

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,