Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    To to uteklo…

    Dovolte zavzpomínat, výjimečně i divákovi. Když jsem někdy kolem roku 1980 zavítal na představení činohry Národního divadla, hrála se třeba Kočičí hra, na jevišti Dana Medřická nebo Vlasta Fabianová. Nebo Naši furianti, vzpomínáte? – Hlaváčová, Gajerová, Tvrzníková, Macháček, Filipovský, Kemr, Munzar, Vala, Somr, Kostka… V téže době jsem začal docházet na tehdy zprovozněnou branickou Dobešku, na představení divadla Sklep. Tam v roce 1980 na scéně trojčili David Vávra, Milan Šteindler, Jiří Fero Burda, František Váša, Jana Hanáková, Tomáš Hanák, Pavel Koutecký, možná už i Lenka Vychodilová, Ondřej Trojan a další.

    Střih! Píše se rok 2017. V budovách ND proudí nová krev. Vystupují zcela jiní činoherci, zpravidla ti, kteří ještě před takřka čtyřiceti lety ani nebyli na světě. A na Dobešce, třeba jako nedávno při oslavě šedesátin Davida Vávry, skotačí titíž jako v roce 1980! A hrají pořád, celý svůj život tu svou vestpocketku – Besídku. Od školní recese po vyplnění formuláře o důchodových dávkách. Stále před vyprodaným hledištěm. Vávra, Šteindler, Burda, Váša, Hanáková, Hanák, Koutecký, Vychodilová, Trojan… – zopakujme si jména těchto dnešních zasloužilých, až vpravdě národních uměl. Když někdo v ND v těch osmdesátkách měl v souboru odslouženo čtyřicet let, nemohl dopadnout jinak než být takto otitulován.

    Čerstvému šedesátníku Vávrovi se 9. března na Dobešce během oslav jeho narozenin uskutečnil sen šumnější než jakékoli státní ocenění. Ze sna, z jeho mladistvých úžasů a nejranějších vlivů vstoupili na jevišťátko periferního pražského sálku – jak z mytických mlhovin dramatu Wispiańského – legendy, bardi již přezasloužilí a nadnárodní: Jan Vodňanský, Ivan Mládek a jeho Banjo Band, a dokonce po svém vlastním večerním představení, už vlastně vprostřed noci, i Jiří Suchý!

    Tak se nikoli v oficiálním pomyslném epicentru českého divadla, ale na tomto divadelním „okraji“ vkrádají úvahy o naprosto unikátním charakteru českého divadelnictví. Jeho tradice táhnou jedinci nebo malé divadelní skupinky existující a tvořící zpravidla v neregulérních podmínkách. Nebo možná právě proto. Divadelní kánon a jeho divácká přitažlivost dnes přežívají z neuvěřitelné zaujatosti několika málo nezničitelných: Jiřího Suchého v Semaforu, Jana Schmida ve Studiu Y, aktérů Divadla Járy Cimrmana… Jak tomuto fenoménu říkat? Neuvěřitelné kontinuitě bez ohledu na kotrmelce doby, divadlu stále přitažlivému, kde se padesát let jen čte do přestávky z papíru za pultíkem a až poté se „ochotnicky“ zafiguruje v nevelkém prostoru. Mají tohle ještě někde jinde? Hraje se někde od roku 1963 do roku 2017 „jediná inscenace“, jak Schmidovu poetiku trefně charakterizoval Jiří Havelka v nedávném TV cyklu o legendě Studia Y? Vystačí si někde jinde jediný autor s jevištním variováním svých poetických textů šest desítek let jako u nás Jiří Suchý? Proč může Tomáš Hanák čtyřicet let zpívat Besídka přišla k nám – a je tu/ Cítím to/ Křičím to/ Sklep nese dárky nám!…/ Sklepovská besídka začíná…

    Ale zpět k oslavenci Vávrovi, jemuž vděčíme nejen za Sklep a stylově zrekonstruovanou Dobešku. Není to jen herec, náš nejpostmodernější excentrik, ale také seriózní divadelní architekt, který již českému divadlu odevzdal úpravy Divadla v Celetné, interiéry pro Palác Akropolis (s Františkem Skálou), plenérové divadlo Archa pro ZOO, interiéry Švandova divadla, rekonstrukci divadla Mana ve Vršovicích nebo naposledy – vlastně nové – Městské divadlo v Kladně.

    Vedle Vodňanského, Mládka a Suchého se David Vávra přiznal i k dalšímu mladistvému okouzlení: Ctiborem Turbou a právě Divadlem Járy Cimrmana. Tak profesor Turba, jakož i Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka, Jaroslav Weigel, Petr Brukner, Václav Kotek a další mají šanci příště. Mohou si již dnes vepsat do diáře: 9. března 2027 na Dobešce!


    Komentáře k článku: To to uteklo…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,