Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 46/3): Přelet nad loutkářským hnízdem 2012

    Pokračování sobotního Přeletu 3. XI.:

     U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, Divadlo DRAK (text Vít Peřina, režie Tomáš Dvořák j. h., výprava Marek Zákostelecký, hudba Jiří Vyšohlíd, dramaturg není uveden; prem. 15. X. 2011). Žánr: Historická komedie.

    Historická komedie U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové z Draku. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Díla, zobrazující tak či onak konkrétní historii, ať už literární, výtvarná, divadelní či filmová se musí především nějak vypořádat s reáliemi. Buď historicky známá fakta respektují, anebo je záměrně nerespektují, ale pak to musí otevřeně říci a zdůvodnit. To se týká i té nejrozpustilejší komedie. Není myslitelná legrácka o Janu Žižkovi, kde bez zdůvodnění by vojevůdce místo oka postrádal ruku a kouřil doutníky. Autor se prostě, chtěj nechtěj, musí seznámit s dobou a s událostmi, které vytvářejí pozadí jeho příběhu.

    Nejdůležitější literatura k bitvě u Hradce Králové: Bělina, Pavel, Fučík, Josef: Válka 1866, Paseka, Litomyšl 2005. Pernes, Jiří, Fučík, Josef, Havel, Petr, a kol.: Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918, Elka Press, Praha 2003. Richter, Karel: Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740-1866, Epocha, Praha 2007. Urban, Otto: Vzpomínka na Hradec Králové. Drama roku 1866, Panorama, Praha 1986

    Obávám se, že autor nečetl ani jednu z těchto knih, anebo nevzal fakta v nich obsažená v úvahu. Jinak by nemohl rozmnožovat tradovaný „lidový omyl“, že porážka Rakouska byla způsobena modernější technologií pruských pušek (jeden z leitmotivů inscenace). Ne snad, že by to nemělo vůbec žádný vliv, ale rozhodující nebyl. A navíc nespočíval v tom, že předovky se musely nabíjet ve stoje, jak se nám do omrzení říká a předvádí, kdežto jehlovky bylo možno nabíjet i v leže.

    1. Předovky byly delší, eo ipso měly větší dostřel a byly přesnější. Naopak jehlovky měly, jakožto technologická novinka, ještě četné „mouchy“ (často selhávaly zapříčením náboje v hlavni). Byly výhodnější jen v boji na kratší vzdálenost, čehož by mohli Rakušané využít kdyby to jejich velitelé uměli.

    2. Předovky se daly dobře nabíjet i v kleče, není tedy pravda, že vojáci museli při tom vystrkovat hlavy ze zákopů. Nešlo tedy ani tak o polohu při nabíjení, jak nám namlouvá představení, ale o frekvenci palby: při nabíjení patronami mohli pruští pěšáci střílet daleko rychleji. O tom ale v představení nepadlo slovo, ačkoli to je podstata výhodnosti jehlovek.

    3. Rakouská armáda měla výhodu ve všestranně kvalitnějším dělostřelectvu (lepší děla, vycvičenější obsluha). Dělostřelci pak nebyli smícháni s infanteristy, jak naznačuje inscenace, byla to elita armády.

    4. Síly byly, navzdory jehlovkám, vyrovnané, bitvu prohrály četné fatální chyby rakouského velení, na jehlovkách prakticky nezávislé. Jak řečeno, palbou na větší vzdálenost (a nikoli zastaralým, sebevražedným bodákovým útokem) bylo možné jehlovky do značné míry kompenzovat. Zkázonosných taktických chyb bylo daleko víc, viz literatura.

    5. Není pravda, že šlo o „druhou největší bitvu XIX. století“ (míněno po bitvě u Lipska?). Toto tvrzení platí pouze pro Evropu, co do počtu zúčastněných i padlých vojáků byly větší některé bitvy americké občanské války.

    Nevím, nakolik děti pochopí milostný trojúhelník… FOTO ARCHIV FESTIVALU

    V představení byl i další elementární omyl v reáliích, a to dílna na výrobu uniforem, kde všechny zaměstnankyně pracovaly u šicích strojů. Jde o anachronismus, tyto stroje k nám byly prvně přivezeny později a do řemeslné či manufakturní výroby byly zavedeny ještě později, srov. V. Neff: Sňatky z rozumu (též TV seriál). Singer Manufacturing Company, jejíž výrobky pokryly Rakousko – Uhersko, vznikla v USA až roku 1865.

    Pokud si někdo myslí, že zde namítám vůči nepodstatnému, mýlí se! Divadlo a zvláště divadlo pro děti má pravdu o světě přinášet a ne zkreslovat (v tomto směru namítám i proti takovým „roztomilým nesmyslům“, jako jsou ježkové, kteří si nosí na zádech jablíčka, ačkoli jsou masožravci a takou pitomost by nikdy žádný neudělal).

    Samotné představení se mi jinak líbilo po výtvarné herecké i hudební stránce, jde o v DRAKu tradiční univerzální věkovou adresu, tentokrát s jistou převahou k dospělým (nevím, nakolik děti pochopí „milostný trojúhelník“).

    Představení popsala přesně A. Exnarová (Loutkář LXII, 2012, 3), k šicím strojům dala vykřičník, ale není jasné, co tím myslela, jestli pochvalu nebo výtku.

    +

    Faust, Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá. One man show. Text, režie, dramaturgie, výprava a kostýmy Tomáš Hájek, hudba Ferenz List. Premiéra 17. 3. 2012.

    Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá překvapila one man show Faust. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Sólující protagonista, starosta Poniklé vyhrál s touto inscenací na letošní Loutkářské Chrudimi a já jsem pro něj hlasoval i na Přeletu. (Byl nakonec druhý, stejně jako můj loňský tip; koho dám já na vítěze, ten je spolehlivě druhý.) Při svém téměř čtyřicetiletém kritickém stáří jsem se domníval, že mě v divadle už nic nemůže zásadně překvapit. Nihil novum sub sole, všechno už mohou být pouze variace, exploatace toho, co několika tisícileté dějiny divadla přinesly.

    Podcenil jsem techniku, v tomto případě nijak zvlášť sofistikovanou, už před půl stoletím se tomu, tuším, říkalo epidiaskop. Herec sedí za dosti malou verzí přístroje, vkládá různé obrázky a animuje je a my jej při tom sledujeme, ale především hledíme na velký ekranu za jeho zády, který je vlastním jevištěm tohoto dvojrozměrného loutkového divadla. Je to nevídaná „schíza“, protože zvuková složka vesměs produkovaná ústy herce – interpretuje tradiční loutkářský příběh doktora Fausta (včetně hudebního doprovodu), rukama animátor zvládá loutky a další obrázky na pultíku epidiaskopu, improvizuje, sbírá co mu upadlo, dokresluje, stříhá, prostě výtvarně a animačně tvoří. Teď a tady, v intenzívním kontaktu s téměř nedýchajícím publikem, které sdílí s panem starostou nakažlivé zaujetí vším tím balábile. Nejvíc ze všech přítomných si to ale užívá viditelně on, je úžasně „při věci“, vlastně „ve věci“.

    Zatímco standardní stínové divadlo bývá, z podstaty věci, nepříliš kontaktní (herci jsou skryti za ekranem), zde máme kontakt s tvůrcem prezentován v „prvním plánu“ a za ním je teprve projekce. Fantastický, nezapomenutelný zážitek!

    Podrobněji viz K. Lešková – Dolenská, Loutkář LXII, 2012, 4, s. 186.

    +

    Krev a jiné lásky Míny, Divadlo Na holou, scénář Ludvík Řeřicha a soubor na námět románu Abrahama Bram Stokera Drákula, režie a scénografie L. Řeřicha, loutky L. Řeřicha a V. Bímová, hudba K. Bímová. Parodie na upírský horror, relativně dokonalá rakvičkárna s vtipným double twistem na závěr.

    Parodii na upírský horor Krev a jiné lásky Míny uvedlo Divadlo Na holou. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Herci se v dobrém slova smyslu s maňásky vyřádí, scénografie perfektně funguje, diváci si užívají. Aktualizace vkusná, nenásilná, moralita nepřetažená. Zdrcující většina diváků předlohu jistě nezná a děti už vůbec ne, ale protože je parodován především celý žánr – obecně – a až ve druhé řadě konkrétní titul, nevadí to. Téma nenové, zpracování originální.

    Podrobněji viz K. Lešková – Dolenská, Loutkář LXII, 2012, 4, s. 185.

    +

    Labyrint světa, Teátr Víti Marčíka. Scénář na motivy J. A. Komenského, režie a hudba Vítězslav Marčík, scéna a loutky Eva a Vítězslav Marčíkovi, Pavel Krejčí. Pražská premiéra 21. 2. 2012.

    Klasické dílo české humanistické literatury zpracoval Víťa Marčík. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Klasické dílo české humanistické literatury (1623) bylo divadlem uchopeno už nejednou (loutkami např. v Divadle Alfa 1970), nejznámější je asi inscenace P. Scherhaufera v Divadle na provázku (1983), kterou pamatuji jako nemírně působivé, složité a komplikované divadlo. Naopak V. Marčík nám je prezentoval jako divadlo jednoho herce, který suverénně zvládá jak epickou roli vypravěče, tak řadu dramatických postav Poutníka, Mámení, Všehobud.

    Alfou i omegou Marčíkova divadla byl vždycky kontakt s publikem a je tomu tak i tentokrát. Zakládá jej paradoxně to, co je v představení nedramatické – vyprávění: vypravěč je nutně obrácen do publika (ti, kteří škrtají v Shakespearových hrách dlouhé monology, nechápou právě tuto jejich funkčnost, jak si povšiml už W. Kerr), zatímco dramatické postavy se mohou obracet na sebe navzájem.

    V. Marčík je programově kočovný loutkář, což tentokrát zdůraznil tak, že uprostřed jinak prázdného jeviště stojí obrovitý pojízdný kontejner převázaný provazem: omnia mea mecum porto, jak psávali staří. Mobilní superzavazadlo, symbolizující svět, je postupně otevíráno a jeho “labyrintem” nás Poutník provází.

    Instruktivně to popisuje N. Malíková ve své recenzi (Loutkář LXII, 2012, 3), kde ale označuje Marčíka pleonasmem “hlavní protagonista” (doslova “hlavní hlavní herec”). Pokud jde o působivost inscenace, resp. jejího představení, tak se s ní ovšem stoprocentně shoduji, málo kdy člověk zažije tak intenzívní osobní zaujetí, přímo existenciální ztotožnění herce s tím, co hraje.

    Zdary a nezdary: po prvních dvou dnech: 5 : 1; přičemž zdařilá představení vesměs patřila do kategorie autorského divadla.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 46/3): Přelet nad loutkářským hnízdem 2012

    1. Vít Peřina

      Profilový obrázek

      Vážený pane Pavlovský,
      děkuji za rozbor historických nepřístojností v inscenaci U kanónu stál. V programu zvýrazněný podtitul inscenace „Místy až neskutečně volně na motivy skutečných místních událostí“ Vás sice mohl trošku nasměrovat k poznání, že jsme si těchto odchylek byli vědomi už od příprav inscenace a že jsme opravdu ani omylem nedělali historickou hru, nicméně i tak je příjemné zjistit, že některý divák ono představení sledoval takto pozorně.
      Každopádně si Vás dovolím pozvat do Divadla v Celetné, kde v sobotu 24. listopadu bude Divadlo Drak hrát toto představení znovu. Když dorazíte a budete ještě pozornější, určitě objevíte přinejmenším dvě další výrazné odchylky od historických skutečností. A ne jen tak ledajaké! Mezi námi, vedle nich jsou ty Vámi dosud odhalené opravdu jen úsměvné „hnidy“.
      Srdečně Vít Peřina

      06.11.2012 (12.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Milý Víte!
      Co je mi platné, že „jste si byli vědomi odchylek od historických skutečností“, když jsem v představení nenalezl jejich jediné rozumné vysvětlení. Když odchylky, tak za nějakým účelem, ne? Tohle byly prostě odchylky pro odchylky, a proto zbytečné a škodlivé. Navíc jsem přesvědčen, že tu se šicími stroji jste si prostě neuvědomili.
      Jinak sorry, ale tak dobré divadlo, ABYCH NA TO VÁŽIL CESTU PODRUHÉ, TO ZASE NEBYLO, jednou stačilo.
      Mimochodem: každé představení je jedinečným uměleckým dílem, nelze je „hrát znovu“, je neopakovatelné! Je možné zahrát pouze nové představení téže inscenace, tedy další reprízu. (Ano, jsem pedant!) Inscenace je jedna, představení je tolik, kolik repríz (+ premiéra).
      Zato bych potřeboval zhlédnout Vašeho Budulínka, který mi na Přeletu… unikl. Na toho mě někam do Prahy pozvěte, prosím!

      06.11.2012 (20.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,