Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 41/2): Prix Bohemia Radio 2012

    V úterý odpoledne jsme poslouchali:

    Vladimír Zajíc: Královský osud. Dobrodružný akční příběh pro děti, inspirovaný keltskými mýty. Režie Jar. Kodeš. Premiéra 19. V. 2012, ČRo 2, Praha.

    Standardní pohádka odehrávající se v mýtické raném středověku, s trochou jazykově rozostřeného stylu (slangové výrazy v dialozích jako „bacha ségra“ apod. – ještě že ne „šváda“). Děti dojdou m.j. poučení, kdy je letní Slunovrat a jak je důležitý nejenom astronomicky, ale i duchovně.

    Michaela Zakuťanská: Mňa kedy´s… Režie Rázusová Júlia, dramaturg Rodová Hana. Premiéra 5. III. 2011, Rádio Devín.

    Hra ze současnosti pro teenagery a o nich (hlavně o těch velkoměstských). Komorní drama tří kluků a dvou děvčat, rozhlasově ideální kompozice.

    Od tvůrců jsme se dozvěděli, že „autorka, režisérka a všichni interpreti byli v době realizace studenty“. O interpretech bychom to poznali i z poslechu – šlo o postavy 15-letých dětí.

    Sympaticky dynamický, obsahově velice syrový příběh, jehož reálie jsou mi už tak vzdálené, že si jej nedovolím vůbec posuzovat. Sexuální apetence, která permanentně probublávala veškerými dialogy, byla tak intenzívní, že sám jsem něco podobného, ale stále ještě o dost slabšího, zažil až jako voják základní vojenské služby. Zírám, že lidé o 55 let mladší se v otázce erotiky a sexu posunuli do dob Shakespearovy čtrnáctileté Julie. Naplnilo mě to národním optimismem: Pokud bychom přestali s antikoncepcí, bude náš demografický průšvih (tváří v tvář kupř. muslimskému světu, ale i domácím Romům) vyřešen během dvou desetiletí: Každá dívka do 20 let už bude mít přinejmenším dvě děti a ve třiceti bude babičkou. Do šedesáti to může dotáhnout až na pra-pra-babičku!

    ///

    Ve středu dopoledne jsme poslouchali:

    Jozef Drabiščák: Duran v Bratislavě Režie Natália Deáková, dramaturg Ján Šimko. Premiéra 22. I. 2012, Rádio Devín.

    Hra konfrontující  generace čtyřicátníků a dvacátníků v prostředí slovenské popmusic. Skupina Duran, Duran je britská poprocková kapela z 80. let minulého století.

    Tuto problematiku jsem naposledy sledoval v dobách, kdy se skupina Sputnici transformovala na Olympic, konkurovala si s Mefistem a Pavlem Sedláčkem a králem českého rock´n´rollu byl nebožtík Miki Volek. Je div, že si ještě pamatuji ta jména.

    Petr Pýcha, Jaroslav Rudiš: Lidojedi. „Hororová komedie“. Režie Aleš Vrzák, dramaturgie Martin Velíšek. Premiéra  27. IX. 2011, ČRo 3, Vltava. Radioservis již vydal jako CD.

    Mohl jsem lehce odpočívat, opus jsem již v létě recenzoval v Týdeníku rozhlas:

    Čichám, čichám člověčinu!

    Na rozdíl od ikonicky zobrazujících druhů umění ponechává fonografie, podobně jako slovesnost vůbec, větší prostor fantazii. Plyne to z její podstaty, z omezení materiálu vyjadřovacích prostředků na pouhý zvuk. Proto jsou pro ni některé žánry obzvlášť vhodné: lyrika, pohádka, detektivka, krimi a v neposlední řadě horror. Z hlediska makrostrukturálního hoví horroru menší rozměry – spíše povídka než několikadílný román. Tomu odpovídá i rozhlasová hra Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Lidojedi – tři přibližně čtvrthodinové části.

    Výchozím momentem horroru je zpravidla konkrétní, třeba i docela běžná situace, která je však ozvláštněna nějakou děsivou anomálií původu mimoreálného (kombinace se sci-fi), nadreálného (duchové, upíři a pod.) nebo s reálem slučitelného. Ty posledně jmenované mám nejraději a přítomná hra k nim patří.

    Cateringový podnik v ekonomických potížích dostane neodolatelnou nabídku – uspořádat večírek, kde jádrem menu bude „člověčina“, na způsob nějaké mimoevropské kultury. Tajemný milionář nabídne postupně šest milionů. Vrcholný argument moderní etiky: Já chci hlavně zachránit firmu!

    Vyústění každého horroru může být pozitivní (happyend), negativní nebo otevřené (klasická povídka Daphne du Maurier Ptáci, ovšem ve své literární, nikoli filmové, podbízivé podobě). Dle teorií F. Dürrenmatta by měl být děj „dotažen do nejhoršího z možných vyústění“. Nestalo se – je to „komedie“ a to zásluhou faráře, alkoholika a bývalého medika – perfektní Oldřich Kaiser: Já ti řeknu, jak vypadá ďábel: na nás na všechny teď dejchnul.

    V závěru se vlastně mluví o exorcismu, ale hranice reálného nejsou překročeny, finální získání „ďáblových peněz“ na opravu kostela je v detailu ponecháno fantazii posluchače. Výhrůžka oznámením na policii ale v životní praxi českých darebáků asi moc nefunguje. Motiv kanibalismu je v žánru znám, například z klasické povídky Specialita šéfkuchaře u iniciačního díla horroru v Česku – výboru Tichá hrůza – i tam jde v podstatě o rafinované gourmetství, ne o nějakou iracionální zvrhlost. I tam je základním, horrorově řešeným problémem kuchařů získat pro „labužníky“ surovinu – člověčinu.

    Inscenace se vyznačuje zkušeným vedením herců, režisér Aleš Vrzák si přehledně a účinně poradil se „scénou“ permanentně zalidněnou větším počtem účinkujících. Vše vrcholí ve skvěle zvládnuté skupinové hádce v krizovém momentě hroutícího se projektu – postav jako by bylo dvakrát tolik, a přitom je stále ještě identifikujeme.

    ///

    Nejmladší člen poroty Lukáš Trpišovský, polovina režisérského tandemu SKUTR. FOTO PAVOL JURÁŠ

    Po poslechu jsem se pokusil namátkově zjistit, zda někteří z přítomných tvůrců (nikdo jiný kromě dvou kritiků na besedy nechodí) mou kritiku četl, především samozřejmě porotci. Téměř nikdo. Týdeník rozhlas (vydávaný nepřímo ČRo) prý nečtou.

    Pak jsem vedl zajímavý, velice upřímný a otevřený rozhovor s nejmladším členem poroty, zavedeným divadelním a rozhlasovým tvůrcem Lukášem Trpišovským, který mj. učí již čtyři roky na DAMU. Bezelstně mě ujistil, že žádné kritiky, divadelní ani rozhlasové, nikde, nikdy a od nikoho nečte, už od doby studií – k ničemu mu prý nikdy nebyly. Zeptal jsem se na koryfeje české divadelní kritiky – Hořínka, Justa, osazenstvo Divadelních novin, kritiky celostátních deníků – nic, nezájem.

    Na to má samozřejmě umělec plné právo, konečně Shakespeare nebo Molière také žádné kritiky nečetli, o Sofoklovi nemluvě, a jací to byli umělci! Jenom mně přišlo poněkud arogantní, že při tomto zcela přezíravém postoji k profesi uměleckého kritika se mladý tvůrce neostýchá přijmout místo v porotě soutěže; porotcování umělecké soutěže (včetně účinkování v kritických besedách po poslechu inscenací) přece není ničím jiným než zvláštním případem umělecké kritiky! Myšlenková kritická práce porotce se sice nezapisuje (často ale nahrává – tak i zde), ale zveřejňuje se jinak, totiž mluvením ke konzumentům – včetně přítomných tvůrců, kolegů porotce.

    Krátce: Kritiku nečíst, považovat ji za nesmyslnou a vlastně jí i pohrdat, ale zároveň ji příležitostně vykonávat, se mi nejeví normální. Zdálo se mi však, že toto mé znepokojení v Poděbradech nikdo nesdílí.

    Vzpomněl jsem si na své začátky loutkářského kritika v polovině 70. let. V branži tehdy už desítky let fungovala tzv. kritická samoobsluha, kritiky psali bokem někteří dramaturgové, dramatici (E. Hanžlíková) nebo pera mocní režiséři (např. Jiří Středa). Loutkářský kritik byl jen jeden, historik divadla M. Česal. a čerstvě začal psát kritiky o loutkách i Jan Císař. Po J. Vodákovi snad první „normální“ divadelní kritik, který psal i o loutkovém divadle. Loukáři ovšem, na rozdíl od „rozhlasáků“, po té kritice prahli a velice si jí považovali. A tak jsem v roce 1977 do té relativně volné „niky“ vstoupil a stal se po J. Císařovi tím druhým. Dnes už píší – bohudík – o loutkovém divadle zcela samozřejmě mnozí.

    Zdá se mi, že rozhlas zatím dospěl  sotva k té „kritické samoobsluze“. Vykonávají ji sice také tvůrci, ale jenom u příležitosti soutěží; své kritiky nepíší a nezveřejňují. A na druhé straně kritiky, které píší a zveřejňují jiní, umělcové /údajně/ nečtou, takže rozhlasovou kritiku znají pouze posluchači, kupř. čtenáři Týdeníku rozhlas nebo Divadelních novin. Není v tom cosi perverzního?

    Odpoledne jsme poslouchali:

    Georgie Tábori: Jak být šťastný a neuštvat se…


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 41/2): Prix Bohemia Radio 2012

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      duran duran je britská poprocková kapela z 80. let.
      Prosím správce blogů o opravu mého textu

      04.10.2012 (16.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Opraveno,
        ale prosím autora, aby byl příště opatrnější a především napsal, kde přesně v textu se potřebná změna má udělat, ať ji nemusím dlouho hledat.

        05.10.2012 (3.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Pavlovský

          Petr Pavlovský

          Omlouvám svou neznalost poprockových kapel, bratislavští tvůrci nám při besedě tvrdili, že jde o kapelu slovenskou, Google ale tvrdil, že je anglická. Je možné, že pravdu mají ti a ti?

          05.10.2012 (4.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Duran Duran
          byla ve své době populární britská skupina komerčně laděné, víceméně taneční nové vlny, jejíž LP – jako jedné z mála – bylo možné u nás koupit. Z jejího stylu vychází například skupina Elán, proto ji zřejmě na Slovensku považují „tak trochu“ za svou.

          05.10.2012 (14.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Lukáš Trpišovský

      Profilový obrázek

      Pane Pavlovský,
      jste skutečně manipulátor s fakty. Tedy uvádím na pravou míru. A za svědky ať mi jsou ostatní přítomní.

      1. Celý náš dialog nad čtením a nečtením kritik vznikl proto, že jste se během středeční dopolední diskuze nad rozhlasovou hrou Lidojedi a Duran v Bratislavě podivoval tomu, že nikdo nečetli vaši recenzi na Lidojedy otištěnou v týdeníku Rozhlas. Z vašich vět vyplynul především údiv nad tím, že nikdo nečte časopis Rozhlas, když vy do něj píšete recenze. Odpověděl jsem vám, že byste se měl zamyslet nad tím, že možná není chyba v lidech, kteří týdeník Rozhlas, a tedy vaše recenze, nečtou. Že možná k tomu nemají důvod. Že je to stejné, jako bych já vyčítal divákům, že nechodí na mé inscenace, místo toho, abych se zamyslel nad tím, proč mé inscenace nekomunikují s diváky.

      2. Několikrát jsem vám opakoval, že pohled někoho zvenčí na mou tvorbu je pro mne důležitý. Tuto úlohu pro mne ale naplňují lidé, jejichž úsudku si vážím, protože jsou pro mne přirozenou autoritou – pro jejich názory i práci, kterou mají za sebou. Například prof. Vostrý, prof, Klíma, prof. Krofta, prof. Etlík, Lucie Bělohradská a další. Dříve tomu byl prof. Milan Slavický a další. Tato přirozená autorita se nedá nahradit tím, že někdo přispívá do novin nebo se sám nazývá kritikem nebo má vystudovanou divadelní vědu. Proto pro mne píšící kritici nejsou takovou autoritou. Autorita buď je, anebo ne, nic vnějšího to nezmění.

      3. Uvedl jsem vám příklady kritiků, jejichž postřehy pro mne měly význam. Například Ian Shuttleworth, který v době našeho setkání v Edinburghu přispíval do Financial Times nebo Piotr Kamiński, hudební a operní kritik a významný shakespearovský překladatel žijící v Paříži, se kterým si o naší inscenaci Don Giovanni doteď dopisuji. Tyto mé příklady jste smetl konstatováním „že mi Češi nevoní“, že mi nejsou dost dobří.

      4. Neřekl jsem, že od dob studií kritiku nečtu. Řekl jsem, že ji nečtu dnes a že českou kritiku neberu vážně a že je to bohužel výsledek toho, že jsem ji na studiích a po studiích četl. Proč je tomu tak, je na delší diskuzi. Konstatuji pouze fakt.

      5. Nevidím důvod, proč bych nemohl sedět v porotě rozhlasové soutěže. Seděl jsem v ní jako odborník na problematiku, kterou se zabývám zevnitř, a dovolím si soudit, že o oboru již něco vím. Zcela zásadně odmítám vaše spojování účasti v porotě s kritickou činností! Jsou to dvě odlišné skutečnosti. Ostatně do poroty jsem se nevybral sám, oslovil mne Aleš Vrzák.

      6. Odborných publikací pana Hořínka si velice vážím a také je považuji za velmi inspirativní, z čehož vyplývá, že jsem je četl. Další lež, které jste se dopustil.

      7. Nepohrdám kritikou, ale jak již vyplývá z předem napsaného, tuto funkci pro mne zastupují jiní lidé než takzvaní čeští kritici z povolání. Nemohu za to, že mi jejich reflexe nic nedávají.

      Na závěr bych vás rád ujistil, že si vás vážím a že si vážím i ostatních kritiků, jako si vážím každého člověka. Autoritu jako kritik u mne však nemáte. A ani tímto článkem si ji rozhodně nevynutíte.

      S pozdravem
      Lukáš Trpišovský

      04.10.2012 (17.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Pavlovský

        Petr Pavlovský

        Pane Trpišovský,
        fakta jsou tato – předpokládám, že se nenajde svědek, který by je veřejně popřel!

        ad 1. Nešlo o to, jestli v TR /ne/čtete recenze zrovna moje! Udivilo mne, že na jedné straně slýchám od „rozhlasáků“ už 15 let stesky nad absencí rozhlasové kritiky, a pak se na Prix Bohemia najednou dozvídám, že rozhlasoví tvůrci rozhlasovou kritiku nečtou, a to ani v Týdeníku rozhlas, který by měl být mj. jejich oborovým časopisem, podobně jako jsou třeba Divadelní noviny mj. časopisem divadelníků.
        Do TR píše kritiky pět kritiků a nařčení, že mi šlo právě o čtení či nečtení kritik mých je zavádějící podraz, který mě má snížit v očích čtenářů a naznačit, že jsem samolibý ješita.
        Já ale, pane Trpišovský, píši a tisknu již 40 let cca 10x tolik kritik (i rozhlasových, nejčastěji ale divadelních), než publikuji v TR, takže ke svému uspokojení vůbec nepotřebuji vědomí, že mě čtou „rozhlasáci“, a to právě v TR – stačí mi, že mě tam čtou rozhlasoví posluchači, kteří, na rozdíl od Vás, TR čtou – jinak by si jej nekupovali (nemluvě o tom, že jsem čten v řadě časopisů divadelnických).
        Považujete-li TR za nekvalitní časopis, měli byste s tím Vy, rozhlasoví tvůrci, něco dělat! Vydává jej přece svou dceřinou společností za veřejnoprávní peníze Český rozhlas, který financuje též Vaši tvorbu!

        ad 2. Z tohoto bodu vyplývá, že pokud jde o Vaši tvorbu, zajímají Vás pouze názory ostatních tvůrců – zřejmě z okruhu pedagogů DAMU – ale standardní kritika nikoli. Máte na to samozřejmě plné právo, jak jsem Vám byl i napsal (máte dokonce právo nezajímat se vůbec o žádné cizí názory), ale já mám zase právo, s vědomím historických souvislostí, konstatovat, že to v kontextu moderní evropské kultury je exces, že to není normální!
        „ …pro mne píšící kritici nejsou …autoritou“, řekl jste, i napsal. Bez výjimky, včetně toho Zdeňka Hořínka – proto jsem se Vás na doyena české divadelní kritiky specielně ptal. Opakuji, máte na to právo, ale není to normální.

        ad 3. Jestliže jste pozitivně uvedl pouze zahraniční kritiky – na rozdíl od těch českých – nemá smysl tvrdit „…tyto mé příklady jste smetl konstatováním ´že mi Češi nevoní´, že mi nejsou dost dobří“. To přece není žádné „smetení“, to není než suchá interpretace právě vyřčeného výroku, která z něj logicky vychází!

        ad 5. Nebudu Vás učit, co jste z obecné teorie umění nenastudoval. Mohu jen konstatovat, že zasedání a účinkování v porotě soutěžního festivalu je kritická práce, že porotce je kritik sui generis a že i výstupy z té poroty mají nezpochybnitelně charakter umělecké kritiky. Zkuste si přečíst přepsanou nahrávku z průběhu kterékoli poposlechové besedy! Účast v porotě a práce uměleckého kritika jsou k sobě v poměru obecného a zvláštního (výrok poroty je zvláštní případ umělecké kritiky). Mýlíte se, když tvrdíte, že „jsou to dvě odlišné skutečnosti“. Nejsou! Skutečnost, že Vás „do poroty oslovil Aleš Vrzák“, na tom nemůže nic změnit. Prostě nechtěl mít v porotě kritika, chtěl tam mít kritizujícího umělce, a tak Vás oslovil a měl Vás tam. A věřte, během těch besed jste opravdu práce svých kolegů HODNOTIL (kladně i záporně), analyzoval, interpretoval, prostě KRITIZOVAL.

        ad 6. „Odborných publikací pana Hořínka si velice vážím a také je považuji za velmi inspirativní, z čehož vyplývá, že jsem je četl“. Já se Vás neptal, jestli jste něco od Hořínka četl, já se ptal, jestli čtete jeho kritiky. Odpověděl jste, že ne, že nečtete žádné kritiky, ani ty jeho! Zásadně nelžu (s výjimkou výslechu na StB)!

        ad 7. Nepohrdáte zřejmě kritikou v obecném slova smyslu, odmítáte ale profesionální uměleckou kritiku (alespoň tu českou), v tom smyslu, jak je u nás zavedena nejméně od poloviny 19. století.

        05.10.2012 (0.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Pavlovský

        Petr Pavlovský

        Uvědomil jste si, že když Vás do poroty zve člověk, který svým dílem sám na festivalu ve vaší kategorii soutěží, že je to flagrantní případ KONFLIKTU ZÁJMŮ?

        05.10.2012 (1.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Omlouvám se paní Žantovské,
      nezachytil jsem před lety jejích několik kritik na stránkách SaDu.

      06.10.2012 (17.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      To ovšem nic nemění na principu, že aktivní dramaturg, který je zaměstnancem pořadatele festivalu, dramaturg, jehož kolegové soutěží svými díly, nemá být členem poroty, protože je to potenciálnmí konflikt zájmů.
      Příklad odjinud: Nedovedu si představit, že by v porotě Skupovy Plzně, soutěžního festrivalu, který pořádá Divadlo Alfa, zasedl dramaturg divadla Pavel Vašíček s argumentem, že soutěžní inscenaci Alfy nedramaturgoval, že jí dělal někdo jiný.

      09.10.2012 (2.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,