Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 41/1): Prix Bohemia Radio 2012

    Na srdce jsou Poděbrady, na duši je Český rozhlas

    Festival Prix Bohemia Radio zahájil včera v Poděbradech podvacáté

    ///

    Letos byly vypsány tyto soutěžní kategorie:

    Kategorie I    –   cestopis

    Kategorie II   –   rozhlasová hra původní, adaptace nebo dramatizace, včetně hry pro mládež a pohádky /do 60 min, odvysílané po 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012/

    Kategorie III – zpravodajská relace

    Referovat budu pouze o jedné (víc se ani fyzicky nedá zvládnout) a bude to, přirozeně, rozhlasová hra. Konečně, soustavné rozhlasové kritice se věnuji už 16 let (začínal jsem v Literárních novinách s nepravidelnou rubrikou RADIO  u redaktora Jiřího Cieslara). Mé – po několik školních roků opakované – semináře rozhlasové kritiky absolvovalo cca 40 studentů Divadelní vědy FFUK (a několik z FSV UK), nejlepší seminární práce jsem redigoval,  tisknul je pravidelně Týdeník rozhlas.

    Porota:

    Předsedkyně poroty Kristina Žantovská. FOTO archiv ČRo

    Předsedkyně: Kristina Žantovská, dramaturgyně, novinářka, tvůrce el. médií. Členové: Pavla Pavlasová, hudební skladatelka; Daniel Urban, zvukař, komponista, praktický muzikant; Lukáš Trpišovský, režisér (SKUTR); Janek Uhrin, režisér.

    Vesměs relativně mladí umělci, praktičtí tvůrci. Od nikoho z nich, včetně paní předsedkyně, jsem nikdy nečetl standardní uměleckou kritiku – v žádném oboru. Přirozeně: Umělec nekritizuje (kolegy), umělec tvoří. Kdo umí, umí, kdo neumí, píše (dobrovolně nebo z nezbytí – jako „zhrzený umělec“) – kritiky. (Většina divadelních kritiků i studentů divadelní vědy jsou, žel „zhrzení umělci“.)

    Ani doyen české divadelní kritiky Z. Hořínek nikdy nepsal kritiky v téže době, kdy byl dramaturgem v angažmá, a nikdy v té době také neporotcoval soutěže, např. Skupovu Plzeň (pro plzeňskou Alfu se ženou zdramatizoval Gullivera). Buď umění kritizuji (porotcuji), nebo je tvořím! Obojí zároveň šlo  ještě před  II. sv. válkou – začínající Janáček či J. Čapek psali hudební a výtvarné kritiky, „kníže české kritiky“ F. X. Šalda, ale i jeho kolega, neomylný Max Brod, psali mj. dramata. Začne-li umělec přesto kritizovat (a porotcování uměleckých soutěží není než zvláštní případ umělecké kritiky), platí o něm – chtěj nechtěj – parafrázovaný bonmot Karla Čapka: Říká, jak on by to dělal, kdyby to dělal. (Kritik na otázku, jak on by to dělal, naopak, musí říci, že on by to prostě nedělal, protože nemá umělecký talent, a tím ani „puzení“ to dělat.) Umělec musí mít vlastní umělecký názor; kritik jej – po mém soudu – mít nesmí! Nesmí,  múzami nepolíbený, svým „uměleckým názorem“ mistrovat  políbené.

    Chápu, že v poděbradské porotě musí být zvukař a muzikant – tyto kvalifikace běžným kritikům většinou chybí. Ovšem jinak tam mají být kritikové; aktivní dramatici, dramaturgové a režiséři mají na Prix Bohemia Radio soutěžit svými díly, mají být mezi adepty, laureáty, a ne porotcovat své kolegy! A není pravda, že rozhlasoví kritici u nás nejsou! Jenom do Týdeníku rozhlas jich píše pravidelně pět. Sporadicky vycházejí rozhl. kritiky např. v MFDnes, v Lidových novinách a v Hospodářských novinách. Někdo je tam tedy nejspíš píše!

    Jistě, v porotách filmových festivalů jsou také umělci! Ale to je z důvodů ryze komerčních – jde o veliké peníze, je třeba medializace, je třeba hvězdných tváří. To ale, bohu dík /bohu žel?/ není případ rozhlasu. Nikdo z dnešní poděbradské poroty není „mediální tvář“! Kdyby tam taková měla být (nic proti tomu!), musel by to být někdo z  významných rozhlasových herců, kupř. Hana Maciuchová, Táňa Medvecká, Marta Vančurová, Andrea Elsnerová; Josef Somr, Ivan Trojan, Michal Pavlata, Radek Holub, Jiří Lábus.

    ///

    2. října 21012 – 1. soutěžní den

    Úterní odpoledne na poděbradské kolonádě patřilo klasické hudbě. Svůj sólový koncert tu měla mladá houslistka Julie Svěcená za klavírního doprovodu Václava Máchy. FOTO MARTIN KUTIL

    Ze 39 přihlášených opusů vybrala porota do poděbradského finále osm titulů. První den jsme vyslechli čtyři.

    August Strindberg: Věřitelé

    (přel.Fr. Frölich, dramaturg Renata Venclová, zvuk Tomáš Gsöllhofer, režie: Kateřina Dušková). Vysíláno 12. V. 2012, ČRo 3.

    Čs. premiéra (divadelní) snad 1946 na konzervatoři v Brně, na  profesionální scéně poprvé a naposledy v Divadle v Řeznické, Praha, 1996 (režie Robert Russell. Obsazení Adolf: Vladimír Javorský; Gustav: Jan Vlasák; Tekla: Zuzana Geislerová; služka: Petra Honsová).

    „Turnajové“ drama pro tři osoby, každý s každým a nikdy všichni tři najednou. Klasicistické jednoty, vše v jednu dobu v jedné místnosti, vedle které ovšem existuje další, ve které může někdo být, neviděný ale slyšící. Adolf a Tekla jsou manželé – umělci, on výtvarník, ona spisovatelka. Gustav je lékař, přítel Adolfa a – jak se později překvapivě ukáže – exmanžel Tekly.

    Vrcholný Strindberg, jak ho známe. Misogyn, úžasný v analýze a zobrazení nejhlubších detailů partnerských vztahů, geniální psycholog přelomu století. Lehká dekadence, skeptický pohled na člověka, dvounohou bestii.

    Tekla je rafinovaně exponovaná jako cynická mrcha, promiskuitní erotomanka sobecky manipulující svého milujícího manžela. Časem je ale i jí přiznána „její pravda“ a ukáže se, že vlastně manžela zcela upřímně miluje! Naopak „ukřivděný“ Adolf se vyjevuje jako stále nedospělý, nesebevědomý infantil. Neoprávněně namyšlení jsou místy oba, každý tvrdí, že toho druhého „vychoval“, vytvořil. (To je ovšem v manželství běžné, mě také moje žena za těch 44 let „vychovala“, bohužel, pořád ještě ne dost, ale starého psa už novým kouskům nenaučíš!) Žena je mužovo dítě, a když není, tak je muž ženino dítě. Souhlas, jenom to také může být vzájemné synchronně!

    Darebák Gustav, manipulující bezohledně a rafinovaně oběma, je kvintesence zla, postava jako z Dostojevského Běsů. Namluví zákeřně Adolfovi, že na něm shledává příznaky epilepsie. Brilantní drama monologů i jiskřivých dialogů, podklad pro herecký koncert, který jsme skutečně slyšeli: Adolf: Jan Meduna; Gustav: Ivan Trojan; Tekla: Dana Černá (služka škrtnuta). Škrtnuto bylo též několik minut nahrávky – z důvodů soutěžní normy (60 min). Škoda, stačilo vypustit zcela zbytečnou, téma banalizující hudbu.

    Vyrovnané herecké výkony, údajně slabší  J. Meduna (poposlechový seminář) byl obsazen logicky – hrál výrazně slabší z obou mužských postav. Plnohodnotnost jeho výkonu se přesvědčivě prokazovala v monolozích a v dialozích s Černou, vůči jejímuž temperamentnímu projevu by hned tak někdo neobstál.

    Jesper Hall: Muž činu.

    (Z norštiny přeložil Zbyněk Černík, dramaturg Marin Velíšek, zvuk Milan Křivohlavý, režie Aleš Vrzák.) Vysíláno 29. V.  2012, ČRo 3.

    Kauza ze současného západoevropského velkoměsta (zde norského).

    Mladá norská dvojice v taxíku řízeném dvěma mladými muslimy. Při hovoru padne jakási povrchní konverzační zmínka o Koránu, která mladíky podráždí. Norové se okamžitě upřímně omlouvají, ale není to nic platné. V konfliktu dochází na brachiální násilí, dívka je unesena, aniž by její partner kladl fyzický odpor. Pouze si „civilizovaně“ zapíše číslo auta a jde to ohlásit na policii. Dívka je nalezena zmlácená (zlomená žebra) a surově znásilněná (natržená pochva). Mladíci jsou snadno dopadeni, ale hájí se tím, že „ona to chtěla“. Samozřejmě zjevně lžou, ale soudce je třeskutě „politicky korektní“. Multikulturalismus triumfuje. Zoufalý intelektuál, kterým jeho partnerka přirozeně začala pohrdat, protože se ze zbabělosti (z „dobrého vychování“?) nepokusil ji bránit, hledá nakonec oporu u extrémní pravice. Opatří si zbraň a bere spravedlnost do vlastních rukou, se slovy: Tady nejde o politiku, jde o pomstu! Smutný konec humanisty.

    S podobnou modelovou situací se v umění nesetkáváme poprvé. Připomeňme jen drastickou scénu znásilnění před očima svázaného partnera ve filmu Rašomon nebo podobnou v monologu Zrození klauna od Daria Fo (několik českých inscenací, prvně v Divadle na provázku). Dobrovolné vydání milenky je v tragedii Tomáš Beckett a svým způsobem i ve slavném francouzském filmu Pohrdání.

    Jsa na půdě rozhlasu, musel jsem si připomenout rozhovor, kterýž vedla před cca 10 lety hradecká fonodokumentaristka L. Jaklová. Český mořský vlk Rudolf Krautschneider z Ústí nad Orlicí jí položil otázku: Víte, paní redaktorko, k čemu jsou na světě chlapi? / Aby lidstvo nevymřelo, odvětila. Ne, na to stačí muži. Chlapi jsou tu od toho, aby se svině bály. V tomto smyslu promluvila i Tove, manželka právníka, který postup Olava naprosto schvaluje: Tady jde o to, že jste chlapi! Ale ty bys mě přece bránil, ne? Ty by ses obětoval, i proti  přesile? Proto tě miluji! (Z kontextu vyplývá, že opak je pravdou.) Ano, ženy většinou milují chlapy. Zdá se ale, že mezi evropskými intelektuály jsou čím dál tím vzácnější – vnitřní monology, ve kterých Olav ospravedlňuje sám sobě své jednání jsou instruktivní.

    Děj je bohatě zvrstven do konání osmnácti jednajících postav (zcela „nerozhlasový“ počet): Vojtěch Dyk a Pavla Berretová, skvělá ústřední dvojice, Petr Lněnička a Andrea Elsnerová, právník a jeho žena, přátelé, Apolena Vildová, advokátka… Muslimy hrají čeští Alžířané Adda Keddam a Rachid Rahma.

    V diskusi po poslechu padla otázka, jak se vůbec podařilo přesvědčit Araby, aby hráli takové dva darebáky? Jenomže text vůbec neříká, že taxikáři jsou Arabové – mohou to být i Afghánci, Pákistánci, Iránci, Kurdové, Turci, ba i Albánci nebo Bosňáci. Navíc není řečeno, jestli to jsou sunité, šíité nebo i někdo jiný. Takže oni to na sebe vůbec nemuseli vztáhnout. Mohli to naopak chápat tak, že hrají skandinávské muslimy, s kterými se srdečně nenávidí! Diskuse s všeobecným ulehčením konstatovala, že norské poměry u nás zatím ještě nenastaly.

    Aktuální informace najdete na: www.rozhlas.cz/prixbohemia/portal/


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 41/1): Prix Bohemia Radio 2012

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      „Většina divadelních kritiků i studentů divadelní vědy jsou, žel „zhrzení umělci“.“

      Mohl byste, pane doktore, upřesnit, které divadelní kritiky máte na mysli? Jinak Vás musím podezřívat z toho, že jen bezmyšlenkovitě přebíráte klišé, jímž se utěšují umělci nad negativní kritikou.

      06.10.2012 (8.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Pavlovský

        Petr Pavlovský

        Milý Michale!
        Letos na podzim jsem „oslavil“ výročí 40 let profesionální existence v našem oboru, 40 let od absolutoria divadelní vědy (studentské publikování tedy nepočítám). Byl bych poslední, kdo by „přizvukoval bezmyšlenkovitě umělcům“ a „kálel do vlastního – teatrologického – hnízda“. Má konstatování, které chcete doložit, se, bohužel, zakládájí na té 40 leté důkladné zkušenosti. Když jsem napsal většina, myslel jsem velice důkladná většina, cca 90 %!
        Prvními teatrology – profesinály – které jsem v životě poznal, byli naši pedagogové, interní i externí. Někteří z nich své praktické „choutky“ přímo, v dobrém, přiznávali: Fr. Černý, Jan Císař, v mládí zapálení ochotníci; O Janu Kopeckém, muži mnoha talentů, je široce známo, že ze všeho nejvýraznější byl jeho talent dramaturgický a tam též zanechal trvalou stopu: jeho historiigrafické texty jsou, přirozeně, už mnohdy překonány, ale jeho úpravy her žijí dál, jednu z nich jsem dokonce jako dramaturg sám dělal a sám v ní, poprvé a naposledy, hrál (1989, Komedie o hvězdě pod názvem České Vánoce, rež. K. Makonj). Svým překladatelským dílem tíhnul k praxi i Milan Lukeš.
        Když jsem se pak začal v oboru rozhlížet, viděl jsem plnokrevné praktiky kupř. ve Zdeňku Hořínkovi či Vladimíru Justovi. Tím je nijak jako teatrology nesnižuji, proboha, jsou to moji kamarádi, jenom nemohu a ani nechci pomíjet, že ten „had z ráje“ je uštknul také. I ten nejlepší teoretik, kterého jsme po válce měli, právě zesnulý I. Osolsobě, byl celý život nejenom dramaturgem, ale i překladatelem a také nezanedbatelným režisérem hudebního divadla!
        V mém vyskoškolském ročníku nás bylo 13. Byl jsem mezi nimi ale jediný, kdo se před tím ani jedinkrát nepokusil dostat na DAMU. Všichni moji kolegové, pokud vím, to zkusili a většinou víckrát: Kamarád Tomáš Engel, dále Michal Lázňovský, Tomáš Vondrovic, Jan Hyvnar, Stašek Slavický, Marie Beranová, Monika Vydrová, Nataša Kjurkijeva, Marie Nováková, V. Mareček, J. Pač, Zd. Pleskot – všichni!
        Můza ovšem políbila jenom některé: Lázňovský a Vondrovic se stali nejenom překladateli, ale i autory divadelních (a rozhlasových) her.
        Neporné praktické puzení ovšem prokazuje de facto každý, kdo nikoli z DAMU, ale z filosofické fakulty zamíří přímo nikoli k vědě či kritice, ale do divadla, do dramaturgovny. Z mých kolegů to učinili, pokud vím: Mareček, Lázňovský, Engel. Michal působil poslední desítky let jako rohlasový redaktor, kde mj. upravoval, dramatizoval (kupř. hlavní cenou Bohemia Prix Radio ověnčenou inscenaci Jméno růže).
        Krátce: daleko snazší než vyhovět vašemu přání „upřesnit, které divadelní kritiky mám na mysli“ by bylo nalézt ty druhé, ty, kteří prokazatelně do umělecké praxe nikdy umyslně nezbrousili a ani nechtěli.
        Tím se dostávám i sám k sobě. Ano, přiznávám, dělal jsem v letech 1984 – 1990 v dramaturgii Ústředního loutkového divadla. Ovšem: nehnaly mě tam umělecké ambice, ale „hlad“, existenční zoufalství. Po 12 letech, strávených u kotle, v krátkodobých, sotva ročních zaměstnáních v Loutkáři, Tanečních listech, jako úředník v PKOJF, na SČDU, ale většinou prostě na dlažbě, jsem už nemohl dál a přijal nabídku T. Engela, který se od sezóny 1984/5 stal v ÚLD ředitelem. Byl jsem ale dramaturg dosti nestandardní, který se jenom zcela výjimečně podílel na inscenovaných textech (někldy jsem si raději na to „najal“ externistu, např. J. Kudláčkovou), který spíš vymýšlel tituly, témata a především vyhledával a oslovoval režiséry k hostování, též výtvarníky, ale i herce, tedy jakýsi talent-scout.
        Toho „svého“ režiséra jsme stále marně hledali a nalezli až těsně před Listopadem – do té doby zakázaného Karla Makonje, který pak od T. Engela převzal žezlo – zatímco já jsem se urychleně divadlu vzdálil na FFUK, nevýslovně šťasten, že praktické divadlo už nikdy nebudu muset dělat, že to mohu přenechat těm, kteří mají umělecký talent.
        18 let jsem pak byl pedagogem, z toho 14 let vedoucím katedry divadelní vědy. „Mýma rukama“ prošly stovky studentů! Ujišťuji Vás, Michale, že těch, kteří neměli žádné praktické ambice, bylo s bídou 10%. Netvrdím, že je všichni nakonec uskutečnili, ale rozhodně to zkoušeli a dodnes zkoušejí. Někteří i velice úspěšně, např E. Bergerová – od této sezóny šéfka Komedie. Mnohé jsem pak ale viděl i přímo na jevištích, např. M. Musilovou Na zábradlí, R. Nechutovou v divadle Minaret (hraje tam dodnes), V. Kodetovou v Bohnické divadelní společnosti, sestry Kotisovy alespoň s amatéry atd., atd..
        Máte pravdu, četní hloupí umělci se utěšují nad zápornými kritikami úvahami, že jejich autor by to nesvedl ani tak, jako to svedli oni. To je samozřejmě lichá demagogie:
        Nemusím umět vařit, abych byl schopen posoudit, jestli je nabízené jídlo k jídlu nebo jestli jde o nechutný blaf!
        Přesto nemohu nevidět, že zdrcující většina mých kolegů se okolo plotny s chutí točí a že mnozí z nich by nejraději funkci „koštéře“ vyměnili za funkci kuchaře.

        06.10.2012 (10.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Kristině Žantovské se omlouvám, minul jsem se před lety s jejími kritikami, uveřejněnými v SaDu. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že aktivní tvůrci, lidé, mkteří se přímo podílejí na rozhlasové tvorbě, by v nekomerčních kláních porotcovat neměli, zakládá to potenciální konflikt zájmů. (Svět filmu je něco zcela jiného.)

      08.10.2012 (5.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,