Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 23/2013)

    Narozdíl od loňska, kdy jsem referoval denně, napsal jsem zatím pouze 2x, a umdlel jsem. Není to ale, po mém skromném soudu, že jsem zas o rok starší a kondice odchází. Je to ze smutku. Prostě už se mi nechce psát o tom, jak se moc nedaří. Také mi možná něco uteklo – všechno se stihnout nedá.

    TER-banner

    Na výslovné vyzvání redaktora Divadelních novin Vladimíra Hulce píši tedy tento pětidenní sumář a prosím, aby mi nebylo vyčítáno, že něco nezdůvodněně „odstřeluji“. Bude to prostě stručné, velice subjektivní a  nevyargumentované. Pokud by někdo namítal či dožadoval se dalších informací, jsem připraven. Jak všichni zkušení kolegové vědí, není nic snazšího než napsat zápornou kritiku, protože nedostatky nebývají originální. Těžké je vystihnout, proč je něco vynikající, protože klady bývají alespon v něčem nové, dosud nepojmenované.

    Nejraději bych si dal na rozjezd panáka, ale obezitoložka, které jsem se uvrhl na stará kolena do spárů, mi to zakázala. Tak alespoň trochu humoru palestinských Slovanů:

    Na pohřbu svého přítele kondoluje pan Feldstein vdově a pak jí galantně doprovází domů. Ona jej pozve na kávu, on přijme, hovor postupně přechází k méně smutným okolostojíčnostem života, pan Feldstein se stává čím dál tím příchylnější, až jej nakonec musí vdova přímo okřiknout: Oskare, nestydíte se? Zrovna dneska? Nakonec ale podlehne naléhání a praví: Tak tedy dobrá, Oskare. Ale pomalu a smutně!

    Odliším se: Bude to rychle a smutně!

    Pátek 21. června

    Přehlídku zahájili hostitelé proslavenou Koulí (5). Viděli jsem zde již loni a úroveň prý zůstává, pokud ještě nestoupla. Zdá se, že to bylo zatím jediné všestranně vynikající představení – nechtěl jsem zabírat místo těm, kteří ještě neviděli (bylo nabito), jakkoli herečku Tomicovou sleduji a nepřestajně oblibuji už od jejích studentských rolí.

    Co jsem naopak viděl (v závorce připojuji puntíky a la DN):

    Nebezpečné vztahy (3,  Scene indépendante contemporaine Paris, Francie) – více–méně dovedný „vyšší bulvár“.

    Sobota 22. června

    Bezruký ze Spokane (3, Divadlo U mostu Perm, Rusko).  Režiséra Fedotova si nesmírně vážím, viděl jsem představení třinácti jeho režií v Česku a téměř vše, co k nám přivezl z Permi (tuším 18 inscenací), dokonce i jeho polskou Ženitbu. Úroveň jeho kreací často poklesne tehdy, uvádí-li neruský repertoár: Shakespeare v Českých Budějovicích, Goldoni a McDonagh v Permi (šťastnou ruku má naopak na Molièra). Hru samu nemám rád, považuji ji za „vaření z vody“ (z pseudoproblému). Přesto byla první polovina velice dobrá, protože gejzírem klauniád, gagů a rafinovaných hereckých fines zcela zakryla, že se vlastně hraje o ničem. Druhá polovina už byla ale jenom nudná.

    Hráči (3, KS Aréna Ostrava). Až na banální scénografii nemělo přestavení zjevný nedostatek (jenom by pánové měli rozlišovat mezi pistolí a revolverem – u režisérky bych to omluvil). Hra v sobě bohužel skrývá neodstranitelný „vakl“ – každý, kdo ji nevidí (nečte) poprvé, je připraven o průběžnou nevědomost o závěrečném double twistu. Proto je asi pro každého nezapomenutelné první setkání s ní, v mém případě to v ČK Praha. Výteční byli ovšem i Fedotovovi Hráči v Divadle Bez zábradlí s personifikovanou sadou karet –  Adelaidou Ivanovnou.

    Neděle 23. června

    Silly Foks (1, Mukamas Tampere, Finsko) S tímhle by se tito finští PROFESIONÁLOVÉ u nás nedostali ani na Loutkářskou Chrudim.

    Na dně (2, Divadlo U mostu Perm, Rusko). Hercům ani režii jsem neměl co vytknout, zpochybněna byla klasičnost hry. Impresionistický realismus ze života bezdomovců, ale co s tím?

    Ikaros (3 1/2, Drak Hradec Králové) Autorské divadlo pro děti s vynikajícími výkony Dušana Hřebíčka a  nestárnoucího J. Vyšohlída. Dramaturgii by slušelo více kázně a méně aktualizací, režii méně opulentnosti – ne každý nápad je nutno použít. Skvělá muzika!

    Sedmá pečeť (1, Národní divadlo Brno) – de facto pokus o snobárnu.

    Pondělí 24. června

    Dášeňka aneb Psí kusy (4 1/2, Divadlo Husa na provázku Brno). Autorská two man show pro děti, Jiří Jelínek a Anežka Kubátová, jeden roztomilejší než druhý. Starý Karel Čapek (ve věku, kterého se v reálu nedožil) s neméně starou Olgou Scheinpflugovou vzpomínají na své pejsky, hlavně na toho posledního… Pak omládnou, Dášeňka ožije a my se radujeme. To MUSÍM vidět znovu, resp. další představení téže inscenace. Je to na samostatnou kritiku do Loutkáře, nejpozději na podzim na Přeletu. Proč ne pětka? Cca ve dvou třetinách přijde anachronický výstup s televizí. Je nevydařený a po mém soudu na škrtnutí. V přehlídkovém představení právě zde „spadnul řemen“ a do konce se jej už nepodařilo „nahodit“. Kubátová je ale pro mne všestranným talentem roku, muzicírující a výborně zpívající herečka. Jelínek je divadelník mého srdce. ZATÍM SPOLEHLIVĚ NEJLEPŠÍ PŘEDSTAVENÍ PŘEHLÍDKY.

    Princ Bhadra a princezna Vasantaséna (2 1/2, Divadlo Alfa Plzeň). Orientální látka ve velice kultivovaném pojetí na způsob indického divadla, které mě neodolatelně uspávalo. Sorry.

    Soukromá vichřice (3 1/2, Činoherní studio Ústí nad Labem). Stylově nesmírně čisté představení, scénografií počínaje a hereckými výkony konče, důslednost u nás prakticky nevídaná. Inscenátoři si ale zřejmě neuvědomili ŽÁNR.  Od Párala nelze odpárat, že jde o SATIRU. Představení se, bohužel,  nedostávalo humoru – snad to ani při zvolené stylizaci nešlo.

    Sedem dní do pohrebu (2 1/2, Slovenské komorné divadlo Martin, SR) Kvalitní literaturu se nepodařilo dostatečně zdivadelnit.

    Úterý 25. června

    Žebrácká opera (3 1/2, Klicperovo divadlo Hradec Králové). Až na zcela zbytnou hudební složku velice kvalitní představení s vynikajícím Janem Sklenářem v hlavní roli. Někdy je ale nejhorší, když režisér dostane nápad.  Macheath je vězněn na ten zůsob, že je náramky připoután k spícímu dozorci (dozorcům). Schválnost, ze které se nevytěžil jediný úsměv publika.

    Tichý Tarzan (2 1/2, Divadlo Husa na provázku Brno). Látka jistě zajímavá, ale nedosti dramaticky nosná. Vzpomněl jsem si na jiného „samorosta“, východočeského Aloise Beera a hradecké představení Lituji, že nejsem básník. Byla v něm poesie.

    Višnový sad (2, Slovácké divadlo Uherské Hradiště). Smutně jsme vzpomínali na inscenaci téhož titulu téže režisérky O. Smilkové v ostravské Aréně nebo na jejího Strýčka Váňu v ostravském NDM. Nuda k nepřečkání.

    Stand´artní kabaret (3, Divadlo Vosto5 Praha). Totální improvizace, místy velice vtipná, místy šlapající na místě, jak už to u takových improvizací bývá (srov. Vizita). Těžká a riskantní disciplína – stálo za vidění!

    Je úterní půlnoc, má se vyčasit. Doufám, že i na hradeckých jevištích.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 23/2013)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Z inscenací,
      které znám (v HK bohužel nejsem), mě překvapuje především Tvé hodnocení Tichého Tarzana, kterého považuji za jednu z nejlepších inscenací u nás loňského roku. Od uchopení v zásadě nedramatické látky a zachycení skrze ni nejen života jednoho podivína, ale i atmosféry české poválečné doby na malém moravském městě až v podstatě do současnosti, po excelentní herecký výkon Ivany Hloužkové v titulní roli. Znám diváky, kteří ji dlouho v představení nepoznali, a to ji znali! Ženu hrající takto přesvědčivě starýho chlapa, s jeho přesně vystiženou charakteristikou, podanou křehce, citlivě, bez jakékoli ironie a nadsázky, jsem snad ještě v životě neviděl. Řadím mezi své životní zážitky z činoherního herectví.

      Z inscenací,
      které neznám, mě zajímala hlavně plzeňská Alfa a Pitínského Princ Bhadra a princezna Vasantaséna autora Huberta Krejčího, jež navazuje na jejich linii asijských divadelních inspirací, která mi přijde velice cenná (připomínám Vějíř s broskvovými květy v Divadle v Dlouhé a Démonův pramen v Alfě). Je to skutečně nevydařená práce, nebo se jen míjí s Tvým estetickým či emotivním kódem vnímání?

      26.06.2013 (12.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jenom glosa:
      Hloušková byla skutečně k nepoznání, dokonce i co do hlasu, chyba je asi na mé straně, nesedlo mi to téma. Ne snad, že by mě nezajímalo – dost jsem o fotografovi Tichém četl – ale tu divadelní informaci jsem jaksi nepotřeboval – tak nějak jsem si to představoval i bez ní.
      Vějířem s broskvovými květy v Divadle v Dlouhé jsem byl nadšen, viděl jsem dvakrát a důkladně recenzoval. To ale bylo vzrušující divadlo, a ne uspávadlo!

      26.06.2013 (13.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,