Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Theatrum Mundi Brno (No. 5)

    Inscenace tragických děl dvou z nejhranějších světových dramatiků – Williama Shakespeara a A. P. Čechova – zahnaly i poslední zbytky slunečních paprsků pokoušejících se prorazit podzimní oblohou. Nadhled scénograficky výrazného, leč přehledového Banquetu Shakespeare přešel v bezvýchodnost citového bludiště Višňového sadu, které vyústilo do chladné noci. Fyzicky i psychicky.

    Banquet-Shakespeare

    Banquet Shakespeare se přiblížil oblíbenému a komediálně laděnému útvaru dílo Shakespeara v x minutách… FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Režisér francouzské inscenace Banquetu Shakespeare Ezéquiel Garcia-Romeu se rozhodl vybrat z bardových nejslavnějších tragédií společné motivy a dát tak dohromady obraz Velkého mechanismu, jímž všichni vládci procházejí a zároveň jej spoluvytváří. Asociativně poskládané úryvky a imprese z her ale bohužel zůstaly jen útržky myšlenek bez jakékoli přidané hodnoty. Banquet se tak přiblížil v našich končinách oblíbenému a komediálně laděnému útvaru – dílo Shakespeara v x minutách, přestože jeho ambice očividně sahaly k sofistikovanějším cílům.

    Nicméně herecký výkon Odile Sankara pro mne představoval zcela nový a inspirativní zážitek. Alespoň ze začátku se jí bravurně dařilo ovládnout celý komorní arénový prostor. Častým očním kontaktem vtahovala diváky do jednoty s magií vyprávění, jež barvitě střídalo styl Odpovědníků lidových her, předčítačů pohádek či zapáleného výkladu politické eseje. Bleskurychlé střídání intonací, měkká mimika proměňující se s každou větou a intenzita energie vycházející z herečky znamenaly příslib úchvatného zážitku, jenž ovšem narazil na hranice neukotveného textu.

    Visnovy sad

    Ve Višňovém sadu není možnost být zachráněn FOTO ARCHIV

    Naproti tomu brémská inscenace Višňového sadu scelující ideu vystavila na odiv, s ohledem na vyvrcholení závěru, možná až příliš. Již první scéna, kdy se čeká na příjezd Raněvské (Irene Kleinschmidt) a jejího doprovodu, zaplavila celé divadlo bezbřehou bezmocí. V této intepretaci neexistuje možnost, že návrat majitelky panství něco spraví, že se dá zachránit. Neexistuje totiž ani eventualita, že se dá zachránit lidské štěstí, láska a život naplněný něčím jiným než naprosto bezvýsledným pinožením se za Životem. Postavy neopouštějí rovinu hluboce zakořeněného neštěstí, mohou jen pouze chvilkově přeměnit v nervozitu či povrchní zábavu. Úsilí vybudovat cokoli – vztah žádoucí i nežádoucí, prestižní postavení, místo, kde by se člověk cítil doma – se bortí. Nelze se už ani potápět níže, dá se pouze rozšiřovat osobní jezero vlastní nemohoucnosti. Však také první dějství vrcholí, když se Gajevem (Martin Baum) opěvovaná stoletá skříň (mimochodem zde předmět rozměrů příručního zavazadla, ne bytelná a masivní starožitnost) v jediném okamžiku rozpadne na desítky kousků.

    Problém takto přímočarého výkladu se projevuje v druhé polovině, jež tím pádem nemá, kam gradovat. Lopachin (Robin Sondermann) sice nedokáže posbírat přehnané množství klíčů rozházených na podlaze a Varja (Nadine Geyersbach) si sbalí do zavazadel téměř výhradně hlínu, jež si navíc stihne před odjezdem vysypat, ale oba (a nejen oni) už si na své dno došli. Není v lidských silách, aby jejich zoufalství ještě vzrostlo, ale může začít postupně ovládat veškerou jejich aktivitu.

    Právě Lopachina režijní pojetí proměnilo nejvíc. Nemůže se více vzdálit představě sebevědomého a pragmatického obchodníka nastupující nové doby. Zoufale touží patřit do znovu sjednocené rodiny, vůbec patřit k někomu a někam. Ústředním nalazením jeho představitele Sondermanna je nervozita, nedokáže být v klidu, mluvit souvisle či nevracet na tvář dětinský úsměv.

    Višňový sad

    Nelze se už ani potápět níže, dá se pouze rozšiřovat osobní jezero vlastní nemohoucnosti. FOTO ARCHIV

    Postavy se rozjíždějí vést beznadějnou existenci do jiných koutů světa, v tom domácí zůstává jen zapomenutý Firs (Guido Gallmann). V pravém slova smyslu memento pocitu nepotřebnosti a životní nepoužitelnosti, jež může trvat věčně.

    Théâtre de la massue (Francie): Banquet Shakespeare. Režie a účinkování: Ezéquiel Garcia-Romeu a Odile Sankara. Psáno z reprízy 20. října 2015 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

    Theater Bremen (Německo) – A. P. Čechov: Višňový sad. Režie Alize Zandwijk, dramaturgie Benjamin von Blomberg, světla Christopher Moos, hudba Maartje Teussink. Psáno z reprízy 20. října 2015 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

    ///

    Ostatní díly denních zpravodajství z festivalu Svět Brno 2015 na i-DN:

    Theatrum Mundi Brno (No. 1)

    Theatrum Mundi Brno (No. 2)

    Theatrum Mundi Brno (No. 3)

    Theatrum Mundi Brno (No. 4)

    Více na i-DN:

    Progresivní divadlo v Brně

     


    Komentáře k článku: Theatrum Mundi Brno (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,