Divadelní noviny > Festivaly

Theatrum Mundi Brno (No. 1)

Úvodní večer festivalu Divadelní svět Brno patřil hned několika inscenacím. Od 18 hodin v Městském divadle Brno na Činoherní scéně předváděl Georges Meliése ten den již podruhé svůj Poslední trik. V 19 hodin vedlejší Hudební scéna Městského divadla pohostila antickou bojovnici proti válce Lizistratu ze Slovinska.

Největší festivalovou nadílku ovšem brněnští diváci dostali k osmé hodině večerní. Hned na třech scénách zároveň bylo možné navštívit některou z inscenacích nabízených DSB. Ať už zavítali na slavnostní a oficiální zahájení do Janáčkova divadla na Bayerisches Staatballett II nebo do Hadivadla na Vzpouru Maxim Gorki Theateru, nebo jako já do Divadla na Orlí na druhé sobotní uvedení one man show Patricka Morrise Bloominauschwitz z britského souboru Menagerie, všude na ně mohla dýchat specifická festivalová atmosféra. V Divadle na Orlí dosti různorodá…

Osamocený Bloom v Osvětimi

Neznámý s příchodem na „kadibudku“ zjišťuje, že se nejen nemůže vyprázdnit, ale zároveň neví, kdo je. K tomu se mu zjevuje jeho budoucí já a později i jeho dávno mrtvý otec, který jej hodlá provést celou historií jejich rodu. Neznámý zjišťuje, že je Leopold Bloom, jedna z hlavních postav Joyceova románu Odysseus. Zaseknutý ve dnu typickém pro Joyceova Odyssea, tedy v 16. červnu 1904, vydává se na cestu za hledáním svého vlastního já.

Zdá se, že to pro něj především znamená ukotvení ve víře. Jako poloviční žid (po otci, který se ale víry zřekl) a poloviční protestant si musí zvolit, kterou cestou ho to táhne. Avšak ve chvíli, kdy dorazí na židovské slavnosti v malém uherském městečku, je volba jasná. To ovšem pro něj v budoucnu znamená totéž, co pro další miliony židů. Přesouvá se do roku 1944, kde se ocitá ve vlaku do Osvětimi. Jelikož jeho strach z něj udělá velmi přesvědčivého, získá v Osvětimi díky náboženské polovičatosti vysoce ceněnou práci a nehrozí mu smrt. Tím se ovšem odvrací od svého původního plánu zvolit si, kým chce být. Zjevují se mu ostatní, již zabití, Bloomové a prosí ho, aby je pomstil. K tomu se ale nedokáže odhodlat.

Původní plán zničit celý koncentrační tábor v Osvětimi mizí nenávratně pryč. Vydává se tedy vytvořit nový svět, kde Bloomům nikdo nebude ubližovat – Bloomtopii. Ale ani ten není bez chyby. Každý Bloom chce svůj život žít jinak. Leopold zjišťuje, že jedinou možností zbývá zničení Joyceova díla. Ocitá se v roce 2015 se svým budoucím já. Čte si dopis, který stále nosí při sobě, a zjišťuje, že dcera, která se vrátila k jejich kořenům a žije v Izraeli, zažívá nejprve radost, ale později i rozbroje a strasti. Budoucí Leopold Bloom se rozhodne, že jí půjde pomoci. Bloom z roku 1904 se raději vrací ke svému původnímu životu, protože se mu zdá, že toho zažil již dost, avšak ví, že své víry by se kvůli ničemu nevzdal. Konečně je mu dopřáno dojít si na záchod…

Patrick Morris se v inscenaci Bloom v Osvětimi (Bloominauschwitz) stává nejen Leopoldem Bloomem hledajícím svou identitu, ale i Bloomem budoucím, svým otcem, vyslýchajícím důstojníkem SS, a také ostatními Bloomy, které při svém putování za svým pravým já potká. Celou hodinu a půl se mu velmi jasně daří vymezovat, kým momentálně je. Přitom se nikterak nepitvoří ani nemístně nepřehrává. Všechny jeho polohy náleží reálně vybudovaným postavám v jeho těle. Dialogy jsou plynulé a Morrisovi rozhodně žádný herecký partner neschází. Situace jsou vystavěny skvěle komicky, ale zároveň všechny směřují a gradují k hořkým až tragickým zvratům. Pokud někdo skutečně tvoří hrajícího partnera, jsou to samozřejmě občas diváci, kteří se v Brně rozhodně nezdráhali zapojit, ale především jsou to zvukové kulisy a hudební složka představení. Morris ji jako Bloom sám často vyvolává a poté precizně – s každým zvukovým vjemem – pracuje.

Veškeré jevištní dění si vystačí s velmi malým scénickým prostorem a pár rekvizitami. Suchým záchodem, dveřmi, balícím papírem, knihou, postavičkami z papíru na špejlích a papírovými řetězy se spousty lidí držících se za ruce. Právě papírové řetězy představují jeden z typických scénických prvků, který je nositelem různých významů a proměnlivých emocí a pocitů. Když se Bloom seznamuje se svou identitou, jsou právě v Uhrách židovské svátky a papírové řetězy jsou jeho židovští bratři a sestry, kteří s ním tyto svátky slaví. Ve chvíli, kdy se dostane do Osvětimi, jsou to jeho bratři a sestry, kteří tvoří zástupy židovských vězňů v koncentračních táborech po celé Evropě. Jejich smrt se pak explicitně předvádí střiháním panáčků do záchodové mísy, z níž intenzivně září rudé světlo.

O to větší je škoda, že na jeho druhé představení na Divadelním světě se dostavily ani ne dvě desítky diváků. Tato skutečnost působila trochu chmurně a především trapně vůči herci, jehož nasazení bylo neskutečné. Škoda je to i z toho důvodu, že se jedná o téma silné a stále aktuální. Nese jednu z mnoha velmi nadčasových myšlenek. Je jedno odkud jsme, důležité je, kým jsme. I Ir z Dublinu může být dobrým uherským židem. Zřejmě i proto si Blooma i s mnoha motivy a příběhovými linkami autor původního nového dramatu Richard Fredman z Joyceova románu vypůjčil a dotvořil k obrazu svému. Není však divu, že diváci při tak nešťastně nahuštěném programu nenašli v sobotu v osm večer cestu do Divadla na Orlí. V tak zajímavé festivalové nabídce je těžké si vybrat. Snad se v ostatních dnech rozvrství divácká přízeň mezi jednotlivé scény rovnoměrněji.

Menagerie, Cambridge, Velká Británie – Richard Fredman: Bloominauschwitz. Režie Rachel Aspinwall, výprava Tom Cotterill, design Steffi Mueller, osvětlení Anna Barrett, zvuk Yas Clarke, rekvizity Reiko Wong, umělecký vedoucí Paul Bourne. Psáno z festivalu Divadelní svět Brno, Divadlo na Orlí, 17. 10. 2015.

///

Více na i-DN:

Progresivní divadlo v Brně

• Autor: Kateřina Málková
• Publikováno: 19. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Theatrum Mundi Brno (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ