Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Teoreticky o cestě do pekel

    Překvapilo mě, jaký ohlas vyvolal Pavel Drábek recenzí sborníku Sbírka názorů na současné inscenování oper – Cesta do pekel v minulém čísle Divadelních novin. Čekal jsem, že se možná ohradí autoři, vydavatel a jeho podporovatelé, jenže na FB síti se rozhořela kritika Drábkovy kritiky a nás redaktorů, že jsme recenzenta nepřinutili k jaksi teoretičtějšímu psaní a příspěvek mu nevrátili k dopracování.

    Pavel Drábek slíbil o problému teoreticky pojednat v jarních Theatraliích, ale v Divadelkách nemůžeme čekat, až pokvetou fialky.

    Tedy – základní omyl, stále frekventovaný v operních kruzích a zvláště starší generací, je prostý. Tkví v tom, že operní partituru coby dílo skladatele považují tito staromilci za vlastní operní artefakt, kdežto inscenaci jen za jeho „provedení“. Jenže performing arts je svébytný druh umění (jako literatura, hudba atd.) s vlastními tvůrčími materiály a postupy, jimiž tvoří svůj vlastní artefakt, a to performanci (inscenaci). Detaily stranou. Nejde o teoretická slovíčka, ale o reflexi umělecké praxe zřetelné přinejmenším od zrodu režiséra coby ústředního autorského subjektu divadla. Je mu bratru hodně přes sto let! Autory Cesty do pekel by nejspíš trefil šlak, kdyby si v důsledku řečeného uvědomili, že analogicky je tomu tak dokonce i mezi partiturou a provedením jakékoli hudební skladby.

    Proto Rouček a jeho kolegové nemohou vyžadovat, aby operní režiséři dodržovali jakási prý zdůvodněná pravidla, která se jim snaží nadiktovat dokonce pod hrozbou právního postihu. Bylo by zábavné být u jednání soudu, který by takovou kauzu řešil. Rouček a spol. mohou vznášet své požadavky jen v rovině estetického cítění, právo na to jim nikdo nesmí brát, stejně jako oni nesmějí brát to právo komukoli jinému. Nelze befelem určit, co se komu má líbit! Socialistický realismus taková pravidla arciť určoval a kdoví, co všechno se vrátí. Třeba se Cesta do pekel jednou stane učebnicí, ale věřím, že ne nadlouho.

    Ani mně se nelíbí lecjaká „moderní“ operní inscenace, v Divadelních novinách lze nalézt hodně příkladů. Ale neřeší se to zákazy, nýbrž argumentovanou diskusí. Někdy i zlostnými dopisy. Diváci svůj estetický názor vyjadřují tím, že si buď zakoupí, nebo nezakoupí vstupenky. Což se rovná osudovému božímu soudu.

    Autoři Cesty do pekel zřejmě nevědí, že ona „režisérská opera“, jak ji označují, není spiknutím úchylných režisérů, je cestou nikoli do pekel, ale k opět plným operním hledištím. Bylo třeba přiblížit operní inscenace soudobému vnímání umění, což je přirozený proces, který platí v umění od nepaměti. Proto jsou na „režisérské“ operní inscenace v německých operních domech plná hlediště. I na Leoše Janáčka, kdežto u nás se na jeho opery diváci znovu učí chodit poté, co jim ho obránci pravého operního umění v minulých desetiletích znechutili.

    Stačí požadavky Roučka a jeho kolegů převést do prostředí jakéhokoli typu soudobého divadla a stanou se směšnými na první pohled – třeba kdyby předepisovali, jak jedině se smí hrát Maryša nebo Hamlet.


    Komentáře k článku: Teoreticky o cestě do pekel

    1. Martin Bojda

      Avatar

      Bohužel
      jsem nucen k tomuto článku J. Hermana, v návaznosti na ten v minulých DN, reagovat: poprvé v životě, protože DN nečtu. Na minulé číslo jsem však byl odkázán s tím, že zde byla zvlášť nevybíravě (slušně řečeno) napadena kniha Cesta do pekel, již jsem sám recenzoval v čsp. Babylon, zvláště osoba recenzenta R. Roučka (který toho prostě zná o tolik víc než jiní, že u některých závist či zášť nabývá až sadistické útočnosti). Při pohledu na článek J. Hermana a ještě víc ten P. Drábka v minulých DN jsem nechtěl věřit svým očím, tendenčnímu zkreslení a banalizování výpovědí dané knihy, ze všeho nejvíc však nevídaným osobním urážkám jejích autorů. Byl jsem těmito pokleslými hanopisy tak pobouřen, že jsem cítil potřebu se autorů knihy, přinášejících mnoho invenčních náhledů, fundovaných u některých více než 50 lety praxe, zastat, a napsal jsem polemiku, již jsem zaslal šéfredaktoru DN Hermanovi. Ten mi dokonce vzápětí odpověděl, odmítl polemiku vydat v příštím čísle DN, ale zároveň mi sám a explicitně slíbil, že ji zveřejní na webu DN a že se pokusí na ni vložit odkaz do tištěné verze. Souhlasil jsem a měl věc za vyřízenou. Protože se ale 2 další týdny nic nedělo (s naivitou sobě vlastní jsem myslel, že snad pánové připravují věcnou protireakci a texty vyjdou zároveň, tj. automaticky jsem i po jejich předchozích projevech očekával to lepší, a dodávám, že P. Drábek se habilitoval na univerzitě nazvané po T. G. Masarykovi!), oslovil jsem p. Hermana s dotazem, a on mi teprve na něj a s tím, že tím naši ,,diskusi“ (?) ,,končí“, sdělil, že se rozhodl článek nevydat. Místo toho jsem vzápětí zjistil, že v novém čísle DN zrovna vyšel dokonce další článek p. Hermana (výše), a to navíc bez elementární sebereflexe ohledně toho, co jsem mu uvedl za neuvěřitelné intelektuální i morální vady jeho a Drábkova minulého vystoupení. S odkazy na vyjádření v dané knize jsem v polemice ukázal, že p. Drábek i Herman podsouvají autorům knihy, J. Herman nejraději R. Roučkovi, banality, jež jsou ve zcela explicitním rozporu s tím, co říkají. Vyjádřil jsem pohoršení nad nevídaně asociálními degradacemi autorů jejich věkem, ubohým štvavým nálepkováním, které p. Drábek neváhal vést k označení ,,pohrobci zdegenerovaného marxismu“. Tedy: p. Herman mi sám a závazně slíbil vydání mé polemiky, místo toho bez jediného slova vydal jen nový článek svůj, opakující to, co jsem mu dokázal jako lživé, prostě podle hesla ,,stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Toto je prosím ,,úroveň“ jednání šéfredaktora DN, a ptám se jeho redakčních kolegů a čtenářů, zda to, nemluvě o úrovni jeho a Drábkových výpadů, považují za standard, jaký hodlají akceptovat.
      Pokud jde o věcné jádro mé polemiky, nezbývá než odkázat na její budoucí vydání jinde, nemohu ani nechci ji zde celou reprodukovat. Podotýkám jen, že oba pánové úmyslně tají, že kritika směřuje vůči povrchnosti, hlouposti režií, ne režiím jako takovým; že v knize se explicitně dovozuje imanentní tvořivost interpretačního výkonu; že jádro věci spočívá ve strukturovanosti jednoty hudebně-dramatického díla autorským sémantickým gestem, jehož tvořivá interpretace neznamená, naopak specificky vylučuje libovůli; že tvůrčí inovace je už logicky možná jen ve střetávání interpretujícího s interpretovaným.

      Jen je ještě třeba přidat jednu pikanterii, která věc teprve správně zasazuje do českých poměrů: p. Herman mi na mou urgenci jako jeden z argumentů nevydání mé polemiky, tj. nedodržení vlastního slova, ba neinformování o něm, uvedl ,,nedostatek odborné erudice“ na mé straně, což v kontextu jeho projevů vzbuzuje až křečovitý smích. Prosím každého soudného čtenáře, aby srovnal mou recenzi (!) knihy v zářijovém Babylonu s hanopisy (!) p. Hermana a Drábka, autory prostě jen stigmatizujícími jako ,,třídní nepřátele“, položil si otázku, čí text je věcný, čí osobní, který přináší argumenty, který urážlivé nálepky. Prosím, aby si prošel články šéfredaktora Hermana jen za poslední dobu a zamyslel se aspoň trochu nad jejich úrovní, zejména nad elementárním, jaký je poměr mezi argumenty a pouhými tvrzeními. Prosím, aby to zasadil do kontextu, že mně ,,nedostatek odborné erudice“ vyčetl člověk, jenž vzdor svým funkcím – podle Národní knihovny – za desítky let své kariéry nikdy nepublikoval ani jedinou vědeckou monografii, zato dovede R. Roučka namísto argumentace stigmatizovat nálepkou ,,socrealista“, ač ta jediná původní (nepublikovaná) odborná práce, kterou NK zná, Hermanova kandidátská disertace z r. 1987, nese název ,,Kritika avantgardy a formování nového (socialistického) realismu v pražském divadle v letech 1945-1948“…

      16.12.2017 (22.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Je to jako se samotnou knihou
      – hromada osočování, agresivita, ale zdůvodnění pražádné. A naprosté nepochopení věci: já v článku, na který pan Bojda reaguje, jen vysvětlil, v čem je základní premisa autorů oné knihy evidentně mylná.
      Když mi pan Bojda svůj hodně dlouhý text poslal, opravdu jsem mu odpověděl, že ho dám na iDN k diskusi, protože jsem si myslel, že může být základem věcné diskuse problému. Po podrobném pročtení (moje chyba, měl jsem to udělat hned a za to jsem se autorovi omluvil) jsem pochopil, že tomu tak není a proto jsem text publikovat odmítl.
      Když pan Bojda tak odsuzuje docenturu Pavla Drábka a zpochybňuje moji erudici, možná by stálo za to, kdyby se nám tu představil, deklaroval své nejvyšší dosažené vzdělání v oboru a uvedl své hlavní publikace. Předem za to děkuji.
      Moje zmíněná doktorská práce ,Kritika avantgardy a formování nového (socialistického) realismu v pražském divadle v letech 1945-1948″, psal jsem ji v první polovině 80. let, je přísně historiografická a pojednává o důvodech, pro která příslušníci meziválečné avantgardy v oné době začali přijímat estetiku socialistického realismu, jakým způsobem to činili a s jakými důsledky. Vydal jsem pak hlavní teze časopisecky, na dopracování publikace už nebyl čas, protože po listopadu nastaly jiné starosti a bylo třeba dohánět palčivější manka, například rychle načrtnout vývoj poválečného dramatu pro potřeby učitelů češtiny a literatury. Ale možná by stálo za to se k ní vrátit, přestože bádání o tomto období pokročilo velmi potěšitelně.

      17.12.2017 (15.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Martin Bojda

      Avatar

      Tak vida,
      nakonec ten komentář p. Herman přece jen zveřejnil. Nicméně s dalším, už nepočítaným podtržením hesla, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. (Mimochodem, kdyby čtenáři viděli, jak tento urážením R. Roučka, co do počtu zhlédnutých představení zřejmě nejkompetentnějšího českého kritika, posedlý pán k panu Roučkovi švitořil na brněnské sobotní premiéře Fausta, užasl by…) K stále opakované lži, nyní vskutku ,,live´´: M.B. napíše nejprve do Babylonu více než 10stránkový, pak jako polemiku do DN 8stránkový soupis argumentů, který p. Herman proti vlastnímu slovu zlikviduje, pak sem na web některé shrne: ,,Pokud jde o věcné jádro mé polemiky, nezbývá než odkázat na její budoucí vydání jinde, nemohu ani nechci ji zde celou reprodukovat. Podotýkám jen, že oba pánové úmyslně tají, že kritika směřuje vůči povrchnosti, hlouposti režií, ne režiím jako takovým; že v knize se explicitně dovozuje imanentní tvořivost interpretačního výkonu; že jádro věci spočívá ve strukturovanosti jednoty hudebně-dramatického díla autorským sémantickým gestem, jehož tvořivá interpretace neznamená, naopak specificky vylučuje libovůli; že tvůrčí inovace je už logicky možná jen ve střetávání interpretujícího s interpretovaným.´´ Reakce J.H.: ,,zdůvodnění pražádné´´. Co k tomu ještě dodat? I ta zeď by už začala slyšet. P. Herman prý ve svém článku ,,jen vysvětlil, v čem je základní premisa autorů oné knihy evidentně mylná“; – já mu ale od první chvíle marně opakuji a to byl důvod vůbec toho, že jsem ho oslovil, že evidentně mylná je především jeho formulace oné ,,základní premisy“, protože to, jak ji formuluje on a p. Drábek, a to, jak stojí v té knize, je v doslovném, prokazatelném, explicitním rozporu! Když jsem tento rozpor citáty doložil ve své polemice, p. Herman ji nevydal, místo toho zopakoval, že ta premisa je mylná. To je pak těžké.

      Proti docentuře p. Drábka nic ,,tak“ nemám ani jsem neřekl – opět exemplární ukázka páně Hermanovy hermeneutiky, nevím, jestli takový způsob překrucování je věcí zlé vůle, nebo nedostatku rozumění -, pouze jsem podotkl, že její zarámování Masarykovou (!) univerzitou by mělo být zavazující pro intelektuální i morální integritu, poctivost jeho publikací. Ani slovem jsem se nedotkl žádné jiné než jeho článku v minulých DN, který vůbec nepatří na odbornou, ba ani slušnou platformu; zbytek vůbec neznám, a tak nehodnotím.

      Po mém vzdělání p. Hermanovi vůbec nic není, na to jeho jsem narazil jen a jen v reakci na jeho urážku vůči mně: věc se má diskutovat zase jen věcně, cokoli dalšího mimo řečené argumenty je navíc. Mé knihy ovšem najde třeba v té Národní knihovně, jedna vyšla loni v Německu; chápu ale, že se ptá na něco jiného než na opravdové vědecké výsledky, on asi myslel hlavně tituly… Mimochodem: o ,,přísné historiografičnosti´´ zmíněného textu se každý může přesvědčit sám, každý sám se může zamyslet i nad originalitou, opět v Masarykově duchu: nad étosem volby tématu v dané době apod., a to, že ,,po listopadu nastaly jiné starosti´´, to je opravdu geniální formulace, univerzální pro cokoli: 30 let jsem nenapsal knihu, nedostavěl dům, nezaplatil nájem, nekoupil manželce boty apod., protože od listopadu není čas… Už jen těch funkcí, které člověk musí stihnout, a stíhat funkce je důležitější než seriózní vědecká práce, protože, jak říká klasik, když má člověk funkci, hned se cítí jinak… Pan Herman se zřejmě, dle jeho výstupů, cítí především typicky po česku, že jako šéfredaktor dané médium vlastní, že si může psát a rozhodovat o tom, co vyjde jiným, zcela podle své vůle, přesně jako ti současní režiséři, pro něž svobodně = libovolně.

      17.12.2017 (18.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Josef Herman

      Josef Herman

      Pane Bojdo,
      asi si mě s někým pletete, protože s panem Roučkem jsem v Brně vůbec nehovořil, ostatně nehovořívám s ním nikdy, nevím, o čem bych měl, jen se, pokud se potkáme, pozdravíme.
      Schováváte se za názory těch prý zkušených a znalých, kteří o této problematice, obávám se, teoreticky nic nevědí.
      Zkusím to kvůli vám vysvětlit ještě jednou hodně lapidárně: jestliže je divadlo druhem umění (teď už hodně zjednodušeně), tvoří své artefakty svými prostředky a svými „materiály“ a není tudíž interpretačním prostředkem ani dramatu, ani operní partitury. Pokud tohle chcete popřít, pak se pusťte do generací uměnovědců a estetiků, kteří to dávno zjistili a teoreticky definovali – v divadle řekněme počínaje Otakarem Zichem, přednášel o tom již před první světovou válkou a pak včlenil do své Estetiky dramatického umění (1931). Najdete to jasně vysvětlené třeba u strukturalistů, u E. F. Buriana v té jaksi praktičtější podobě. Dnes je to tak běžná praxe, že o takových záležitostech se už ani nemluví, jen v opeře…
      To není stále opakovaná lež Josefa Hermana, jak s hloupou drzostí omíláte…
      Tedy požadavek, aby režisér pietně uváděl na jeviště operu v intencích všech poznámek zachycených v partituře není ničím víc než jen estetickým požadavkem. A na ten samozřejmě má každý právo, pan Rouček na ten svůj, vy na ten svůj, já na ten svůj, kterýkoli režisér zas na ten svůj. Kdybyste znal dějiny divadla, i operního, zjistil byste, že vývoj jevištní poetiky není žádnou anomálií, ale je přirozený a sledovatelný po sám úsvit umění.
      Mám dojem, že jste chodil za školu…
      Opravdu se nám nechcete představit?

      17.12.2017 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Martin Bojda

      Avatar

      Praktiky p. Hermana,
      nebojícího se kromě demagogických banalizací ,,třídních nepřátel“ a likvidací jejich projevů ani popírání (prostě k p. Roučkovi – jak jsem napsal – začal švitořit, ať říká, co říká /,,hovořit s“ je něco jiného, p. Rouček jen pozdravil/), jeho výkony vůči mně ohledně publikace i v článcích proti autorům ,,Cesty do pekel“ vylučují jakoukoli diskusi, už proto, že p. Herman se opakovaně prokázal jako prostě neslyšící, co se mu říká. Mimochodem, a PROČ p. Herman s p. Roučkem ,,nikdy nehovořívá“, když o něm tolik píše?! Proč? A proč ho vůbec zdraví? Nedokáže jednat jako rovný člověk a v případě nesouhlasu s někým si to s ním nejprve zkusit vyříkat místo napadání, když se druhý, navíc mnohem starší, nemůže bránit?!
      Poznámky, že já se ,,schovávám za názory těch zkušených a znalých“, jsou za daných okolností a uvedené bilance odborných publikací směšné. ,,Neodolatelné“ podobně jako s tím ,,socrealismem“ je, že p. Herman jedním dechem stihne sám u sebe manifestovat, co vyčítá druhému: jeho následující ,,argumentace“ zní: ,,Pokud tohle chcete popřít, pak se pusťte do generací uměnovědců a estetiků, kteří to dávno zjistili a teoreticky definovali“. Tedy: já se schovávám, a proti tomu je contra: tohle říkaly už ,,generace“, pusťte se do nich, nesouhlasíte-li. Svatá prostoto!

      Ale, jen u tohoto velkolepého myšlenkového výkonu se ještě zastavím, co ty ,,generace uměnovědců a estetiků“, z nichž za obětního beránka vybrán nebohý O. Zich (konkrétní citace by asi nebyla…?), měly ,,zjistit“ a ,,definovat“? Že divadlo není ,,interpretačním prostředkem ani dramatu, ani operní partitury“. To znamená, že třeba E. Haken nebyl interpretem Vodníka? Že ta role o sobě není nějak napsaná, že k ní představitel nepřistupuje právě jako k něčemu, co je někým nějak ,,vymyšlené“, co on ale, zase nějak, ztvární? Toto ztvárnění je zajisté otevřeným procesem, nelze je nijak fixovat do jediné podoby, vždy, pokaždé se ale jedná už o ztvárnění NĚČEHO, co má svou určitost už v sobě, kdyby nemělo, nemohlo by existovat ani více – ano interpretací, provedení daného díla, např. Dalibora. Co potom vůbec pojem ,,role“ či ,,představitel“, ne-li ,,dílo“, znamená? Říkat, že režisér není interpret, je už logický nesmysl, vyprazdňující identitu toho, k čemu režisér přistupuje, k čemu ano přistupují různí režiséři. Mohu popírat, že ta která židle je k sezení, protože ukážu, že se dá používat taky k docela jiným účelům a nikde není psáno, že se na ní má právě a pouze sedět. Nemohu ale popírat, že je (pokud je) ze dřeva, že má (pokud má) čtyři nohy apod. Přesně tuto záměnu, konfuzi, mezi svobodou, otevřeností, a libovolností dělá pořád dokola p. Herman. Když půjde p. Herman do divadla na Rusalku, a na jevišti mu půl hodiny bude hrát pekař v zednickém oděvu půl hodiny na kytaru country, kolem něj budou pobíhat tři pejsci, pak spadne opona a to bude vše, půjde spokojeně domů s tím, že to byla parádní Rusalka? Pokud bude – nebo někdo jiný, méně erudovaný, jako já – překvapen, proč neslyšel Dvořákovu Rusalku, proč tomu tak bude, když přece neexistuje vůbec žádná identita díla o sobě? Proč se ale potom vlastně ten večer hrálo pod názvem ,,Rusalka“? Elementární nesmyslnost, autodestruktivnost logiky, jakou představuje p. Herman, bije do očí tak, že nad její zaslepeností lze jen žasnout. Je z toho ovšem vidět, že se ani v nejmenším nejedná o otázku ,,piety“ vůči ,,všem poznámkám zachyceným v partituře“, to je znovu exemplum naprostého nepochopení. Není to otázka takříkajíc praktického, nýbrž teoretického rozumu: už ve svém prvním článku v Babylonu v září, p. Herman to dodnes nepochopil a opakuje pořád tytéž banality, jsem – a tím směrem jde i myšlení ,,Cesty do pekel“ – rozvedl, jak každá tvořivost je neoddělitelná od reflexe toho, CO zpracovává (jakkoli otevřené je pole jejího PŘEpracovávání, vedoucího k tvorbě zcela NOVÉHO). Pokud divadlo není ,,interpretačním prostředkem operní partitury“, přál bych p. Hermanovi, aby odteď v divadlech prožíval jen to, co jsem výše rozvrhl s Rusalkou-Nerusalkou, kdy by se každý den na jevišti zcela bez ohledu na avizovaný titul dělo něco zcela svévolného a nepředvídatelného, nebyla by tam ani jediná z postav díla a neřeklo se ani slovo textu, nezahrála ani nota hudby, protože přece textová ani hudební látka díla není tím dílem samým, resp. divadlem, divadlo nemá žádný závazek vůči tomu, pod čeho titulem se hraje, – čeho ale není interpretací! Ještě jednou: daná inscenace se reklamuje jako Dvořákova Rusalka, ale divadlo NENÍ interpretací! Pane, to je dialektika! A pak by se ještě měly přestat vyhazovat peníze na tisk papírků s ,,osobami a obsazením“, protože obsazení osob implikuje interpretační povahu jevištního působení daných lidí.

      17.12.2017 (21.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Josef Herman

      Josef Herman

      Pane Bojdo,
      všechno vám tu projde, ale lež ne: ne že by na tom záleželo, ale s panem Roučkem jsem na premiéře Fausta v Brně nepromluvil!! A představa, jak s ním „švitořím“, je hodně humorná. Nemám s ním o čem mluvit.
      Proč tedy tak demagogicky a už hodně drze lžete??? Divadélko pro ty, kteří sem zabrousí?
      Kdybyste konečně přestal osobně útočit, mohli bychom věcně polemizovat.
      Pan Haken zpíval part Vodníka, ale protože je divadlo vlastní druh umění, pan Haken reprezentoval jedno z nekonečné množiny možných pojetí, jiní pěvci před ním a po něm na základě téhož partu došli k odlišné podobě Vodníka. K tomu připočtěte, že se party mohou pro konkrétní provedení upravovat, škrtá se v nich, v krajním případě se mohou i přepsat – to všechno se i prakticky děje. V Herheimově a Netopilově velmi ceněné Rusalce se razantně přepsaly postavy Kuchtíka a Hajného, v řadě inscenací se škrtá jejich druhý výstup. V barokních operách takové úpravy byly běžné, a to třeba i jen z praktických či technických důvodů (obsazení orchestru, byli k dispozici konkrétní sólisté apod.). Atd.
      Totéž lze ale sledovat i při jen koncertním provedení Rusalky, samozřejmě v subtilnější podobě. A vy si troufáte stanovit, jak jedině správně se má Vodník zpívat a jak má v inscenaci vypadat? Musí být vysoký s dlouhými vlasy jako za Hakena? Může to být vodní skřet? Může to být nešťastný tatíček? Může to být vychovatel z penzionátu? Může to být tyran věznící své dcery? Musí být zelený, nebo může být černý, modrý, světle otanžový? Co ještě ano a co už ne? Kdo určí hranici a kdo ji bude kontrolovat?
      To, na čem se pane Bojdo stále točíte, je estetické stanovisko, vaše, které vám nikdo nebere, ale nemáte právo brát ho druhým. Notabene s naivitou argumentu, že Země musí být placatá, jinak by na opačném konci z planety všechno spadlo… O tom psal v recenzi pan Drábek, to se vám tu dokola snažím vysvětlit já. Nezdůvodníte závazná pravidla, která musí inscenátoři dodržovat, jak Rouček a spol. s vaší podporou požadují.
      A už vůbec nemáte právo mně, a komukoli, jakési zvrácené estetické stanovisko podsouvat!!! Je to další z vašich neomaleností. Notabene se v mém případě totálně mýlíte.
      Prý jste na hudební vědě v Brně zvládl bakaláře a na magistra už vás nevzali… Je to pravda?

      18.12.2017 (0.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Martin Bojda

      Avatar

      Toto je má poslední reakce k p. Hermanovi,
      píšu i ji jako ke třetí osobě, ne jemu samotnému, protože on i naposledy podtrhl, co uvodil už prvým: že slušnou rovnou mezilidskou komunikaci nezvládá. Ani vůči p. Roučkovi, ani vůči mně a jiným. Míra jeho demagogie je neuvěřitelná: člověk, který mě prve doslova podvede v záležitosti publikace a na kterého jsem se já vůbec obrátil jen a jen proto, že druhé banalizoval a, místo věcné argumentace, osobně urážel, se pořád dokola jen snaží vše překroutit a vzbudit dojem, že osobně urážím já – prý kdybych ,,konečně přestal osobně útočit, mohli bychom věcně polemizovat.„ Ještě jednou: já se na něj obrátím, že vystupuje nestoudně urážlivě a nevěcně, on zlikviduje vůbec vydání mé polemiky, a na závěr ,,korunuje“, že urážím a znemožňuji diskusi já. Za takové výkony by se nestyděl ani ten Ždanov. Dále kromě ,,podle sebe soudím tebe“ a ,,stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ podle hesla ,,nejlepší obrana je útok“: na mizivost své vědecké produkce je schopen, jak ho to ,,socrealismus“ v praxi naučil, jen zpochybňovat a lživě napadat mě, ač jsem mu už odkázal své publikace vč. cizojazyčných a především jej upozornil, že ,,věcná diskuse“ se vyznačuje právě odhlédnutím od čehokoli dalšího-osobního. P. Herman však nic jiného než osobní útoky a překrucování druhých neumí: vždyť pohleďte, co zase provedl s tím, co jsem mu naposled napsal. Ze Zicha ani pod. žádný citát k uvedené absurditě samozřejmě neuvedl ani nereagoval na to, když jsem ho opakovaně usvědčil z naprosté banalizace těch věcí. Já mu napsal: ,,Mohu popírat, že ta která židle je k sezení, protože ukážu, že se dá používat taky k docela jiným účelům a nikde není psáno, že se na ní má právě a pouze sedět. Nemohu ale popírat, že je (pokud je) ze dřeva, že má (pokud má) čtyři nohy apod. Přesně tuto záměnu, konfuzi, mezi svobodou, otevřeností, a libovolností dělá pořád dokola p. Herman.‘‘ On: ,,… Země musí být placatá, jinak by na opačném konci z planety všechno spadlo…„

      Případný kolemjdoucí soudný čtenáři, copak jsem tím příkladem s Vodníkem v nejmenším myslel to, že by Vodník měl být interpretován, jak ho dělal Haken? Já řeknu: třeba by se někdo mohl chtít přít o to, zda je tráva zelená, s tím, že barvy se každému jeví jinak, ale nelze se přít o to, že tráva roste. P. Herman: tvrzení p. Bojdy, že tráva musí být zelená, je absurdní a generacemi vyvrácené. Já opravdu žasnu nad tím, jak chabá je schopnost p. Hermanova porozumění textu, je to neuvěřitelné, co dovede z jakékoli výpovědi udělat, a i proto přestávám nadále ztrácet čas komunikací s někým takovým, – kdo nadto komunikaci na samém začátku likvidací názoru druhého znemožnil. Je to, jako když mě podvedl s publikací, a přitom v každém mailu, správně po buransku uvozovaném ,,dobrý den“, popřál ,,vše dobré“: prostě upřímnost nade vše. Zajímavé je, že ve frontě na lístky třeba ve Vídni se člověk dovede hodiny i třeba neobratně v cizích jazycích skvěle pobavit s cizinci, přicházejícími také jako milovníci na představení, ovšem – pokud, to je ta podmínka – s otevřeným rozumem a srdcem, primárním zájmem na věci, díle samém, ne na svém egu, s některými jsem tak zůstal dodnes v kontaktu, a s Čechem a šéfredaktorem ,,Divadelních novin“ se domluvit nedá, ba on tu diskusi hned zkraje i znemožní. To je to symptomatické na celé věci. Ale i čeští europoslanci říkávají, že v Evropském parlamentu se domluví daleko lépe než v českém, ač často přes tlumočníky. Čím to je? Lituji času, který jsem vůbec ztratil, poprvé a naposledy p. Hermanovi věnoval, že jsem s ním komunikovat vůbec začal, a jdu se věnovat smysluplnějším věcem: mj. namísto úskočného bulvárního mainstreamu seriózní odborné práci, od jaké pana Hermana ke všeobecné škodě odvedl ,,listopad“…

      18.12.2017 (11.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Josef Herman

      Josef Herman

      Pane Bojdo,
      psal jste, že své názory uveřejníte jinde než v Divadelních novinách, prosím udělejte to a neničte prostor Divadelních novin. Přeji úspěšnou seriózní odbornou práci, škoda, že jste zamlčel, kdo vlastně jste a kde ji budete provozovat.

      18.12.2017 (11.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,