Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tatíček (III)

    Rodinné vzpomínky na loutkáře Jana Malíka potřetí

    Jan Malík a jeho loutkový dvojník – dar souboru ÚLD k padesátým narozeninám (1954) FOTO ARCHIV AUTORKY

    Když jsme se s maminkou vrátily po téměř dvou letech z Janských Lázní do Prahy, byl tatínek zrovna v plných přípravách na otevření nového divadla, které vzniklo přebudováním pavilonu Kleine Bühne na dvoře Slovanského domu. Chvíli zde působilo Divadlo mladých pionýrů a pak dlouhou dobu „tátovo“ divadlo s nepříliš šťastným názvem, který se vžil spíš pod zkratkou ULD.

    Ústřední loutkové divadlo

    Budova nebyla v zas tak dobrém stavu, jak by se z dobových materiálů mohlo zdát. Soubor, který si otec zrekrutoval z valné většiny ze svých přátel a spolupracovníků z loutkového divadla v libeňském Sokole, od počátku pilně pomáhal s úpravami a přestavbou. Pamatuji si dokonce tatínka, jak na stavbě jezdil s kolečkem a vyvážel z jeviště sutiny. Jednou mě vzal do polorozbořeného ateliéru v podkroví, který měl sice krásnou prosvětlenou skleněnou střechu, ale podlaha se povážlivě houpala a já – a asi i tatíček – jsem se opravdu bála. S nemenší ďábelskou zlomyslností testoval mou statečnost při odpalování dělbuchů v prostoru pod jevištěm během závěrečné scény proslulého Velkého Ivana – alegorické hry o síle ruského lidu (představovaného Ivanem) v boji proti jeho církevně-buržoazním protivníkům (Ivanovým bratrům). Budova Ústředního loutkového divadla byla pro mne jako dítě poněkud pochmurná. Bylo to nejen velmi nebarevným, převážně šedivým vymalováním, ale i prostorem, který svědčil o tom, že byl určen především pro činoherní či kabaretní jeviště a rozhodně neměl moc společného s loutkovým divadlem pro děti. Byl zde balkon (ten se později zcela přestal využívat zejména v souvislosti s tím, že při hře s javajkami bylo vidět hlavy herců-vodičů ve vodící „vaně“, která byla pod úrovní jeviště) a také sochařský a řezbářský ateliér, který vznikl z jedné z kójí původních hereckých šaten. Práci řezbářů a sochařů otec velmi obdivoval. Hlavy loutek se nejdříve modelovaly, pak se kašírovaly (už se tolik neřezalo) a otec často zaskočil i do tajemného suterénu, kde byly dílny na výrobu dekorací s řezačkami i soustruhy, na kterých sám rád pracoval. Podle loutkářské prvorepublikové tradice se hrálo v tzv. rozdělené interpretaci, což znamenalo, že byl soubor rozdělen na vodiče a mluviče. Měla jsem to štěstí, když mě otec do divadla na zkoušky vzal, že jsem mohla vidět práci obou částí souboru – v prostoru pro mluviče „šprechra“ se sametovým hlasem Milana Friedla a na jevišti, právě ve zmíněném Velkém Ivanovi, v titulní herecké roli Zdeňka Urbánka či Milana Macha, kterým sekundovaly javajky v rolích Ivanových zlodušských bratří v interpretaci takových Mistrů-vodičů, jako byl třeba Emil Havlík. Mluviči se v prvních letech ÚLD rekrutovali z řad činoherců a absolventů konzervatoře (absolventi loutkářské katedry přišli do souboru později) a vodiči, převážně zvyklí na marionety, se takřka za pochodu seznamovali s novou technikou javajek. Období socialistického realismu a bezvýhradného obdivu k herecké metodě Stanislavského se nevyhnulo ani loutkovému divadlu, a tak vzpomínám, jak se celý soubor vypravil při studování Hrdinů severu, odehrávajících se na daleké polární Čukotce, na studijní výlet do pražské ZOO, aby mohl studovat pohyby a život ledních medvědů. Asistovala jsem v té době bezděčně i jiným přípravám na inscenace. V otcově archivu jsem později našla životopisy jednotlivých postav, které museli loutkáři pro své role pro přísného režiséra Malíka k inscenacím vytvářet. Je to místy žertovné čtení, protože se zde utkávala rozdílná úroveň jejich pisatelů, z nichž mnozí nebyli pro tato slohová cvičení vždycky disponovaní. Otec se snažil soubor také průběžně vzdělávat a v pověstných „aktivech“, celosouborově pro epickou rozvleklost velmi neoblíbených, jako bytostný pedagog spojoval své znalosti z divadelní historie s dobovými kulturně-politickými aktualitami.

    Domů k nám návštěv příliš nechodilo, ale pamatuji si výrazně na jednu, snad proto, že byla spojena s výtečným muzicírováním – hrou na klavír a zpíváním střídavě otce i návštěvy. Domlouvat se na hudebním doprovodu k nám totiž chodil bodrý Moravák Jan Kaláb, kterého jsem měla ráda a který se zapsal do dějin moderního loutkového divadla především krásnou scénickou hudbou ke Kainarově Zlatovlásce. Moc se mi líbila, o to víc jsem byla překvapená, když jsem motivy z mé oblíbené Zlatovlásky slyšela v rádiu v tělocvičné ranní čtvrthodince. Nebyly to ale žádná záhada ani omyl. Kaláb totiž dlouhou řadu let působil se svým kolegou Oldřichem Letfusem v rytmické skupině v Československém rozhlase. Pamětníci si možná na ty lekce, které měly punc přímého přenosu, vzpomenou. Při tak četné vysílací frekvenci (pro „rozhlasové borce“ se cvičilo každý všední den) si prostě něčím ze své tvorby pro divadlo často vypomohl.

    Otec na pláži na Krymu (červenec 1968) FOTO ARCHIV AUTORKY

    Cestování

    Zvláštní kapitolou bylo naše společné cestování. Vypadá to sice, že mě tatíček vzal na vědomí, až když mi bylo nějakých šestnáct či sedmnáct, což určitě není pravda, ale já jsem to tak cítila. Poprvé jsme spolu byli v přímořském Šibeniku v tehdejší Jugoslávii. Byla to krásná práce, kterou tehdy chorvatští loutkáři nabídli Čechům a Češi je tam podvakráte opravdu podrobně školili – dodnes na to vzpomínají i s tím, že jim tam před více než čtyřiceti lety právě Češi položili základy pro vznik sítě profesionálních loutkových divadel. Pro mne to byla příležitost poznat tátu trochu jinak a uvolněněji. Měl rád moře, ale nesnášel sluníčko. Nosil na pláž tropickou helmu a japonské kimono. Nemusím snad ani dodávat, že když šel pozdě odpoledne konečně na pláž, cvakaly spouště fotoaparátů. Vypadal velmi exoticky, ale taky podivně, a tak jsem byla jednou svědkem toho, že před ním nějací lidé na pláži poklekli, a dávali mu dokonce nějaké drobné. To všechno by docela šlo, ale on chtěl, abych podobnou přilbu a pruhované kimono nosila taky. Jsem mu hodně podobná, a tak když jsme si spolu vyšli, byli jsme opravdu kuriózní pár.

    Památný byl také náš společný výlet – pro tátu služební cesta – do Paříže. Jeho přátelé nám zajistili laciný hotel, o kterém jsme po týdenním pobytu a velmi živém víkendovém provozu zjistili, že je hodinový. Stala se nám tu dobrodružná příhoda. Snažila jsem se tatínka, který si moc na oblékání nepotrpěl, dát do pucu, a tak jsem mu čistila boty. Nešťastnou náhodou šlápl na tubu s černým krémem, který se jako balistická střela vymrštil a v mžiku ohodil celý pokoj včetně koberce. Věděli jsme, že bychom škodu na interiéru asi nezaplatili, a tak jsme šikovně přestěhovali nábytek a já jsem nějakým hadrem skvrny vyčistila. Hadry jsem ale nemohla vyhodit v pokoji, všechno by se prozradilo, a tak jsem je zabalila a vynesla z hotelu. Viděla jsem, že v obchodních domech je spousta odhozených krabic a papírů, a doufala jsem, že se mi podaří nějak tam svůj balík propašovat (v Paříži nejsou odpadkové koše, lidé odpadky házeli po ulicích a metaři je ráno stáhli z chodníků do kanálů, kterými je město protkáno). Ale ouha! Ve Francii právě začala série pumových atentátů, a tak mě obchodní ochranka k mé hrůze donutila ten balík odporných černých hadrů před přítomnými zvědavci potupně rozbalit.

    V Paříži jsme se samozřejmě museli jít podívat na bleší trh a táta tam u jednoho černocha zahlédl z jednoho kusu vyřezanou sošku, kterou chtěl koupit pro svou sbírku. Byla jsem rezolutně proti. Za ty peníze tady můžeme žít týden! protestovala jsem. A chtěla bys to za tyhle peníze řezat? odpověděl a sošku koupil.

    Otcovi pařížští přátelé – což byli loutkáři emigranti, které znal už před válkou a k nimž se statečně vždycky hlásil – nás vzali na Champs-Élysées do nočního klubu. V šedesátých letech u nás nesměle vystrčila růžky jen Krása bez závoje a jinak jsme my odvážnější znali noční klub pouze z literatury a vyprávění. Měla jsem oči navrch hlavy a samozřejmě, že mě ani tolik nezajímala loutkářská čísla, i když byla pro znuděné publikum mnohem zajímavější než ve stále stejném scénáři se svlékající slečny, a chtěla jsem se o své dojmy podělit. Otočila jsem se na tátu, abych s překvapením zjistila, že utrmácen dojmy a Paříží hluboce spí. To mu ale vůbec nebránilo v tom, aby posléze tenhle zážitek barvitě líčil jako očitý divák a přísný kritik loutkářského umění.

    Jeho fabulační schopnosti se při našich cestách ostatně uplatnily několikrát. Při pobytu na Krymu nám dokonce pomohly nejen předběhnout dav poslušně čekajících návštěvníků Čechovova muzea – to, když otec naznačil, že se s Čechovem osobně znal! Zbavili jsme se i průvodce a jeho nudné komentované prohlídky.

    Obrázek pro Malou k výročí jejich seznámení

    Odložený dialog

    Shodou náhod jsem se loni po letech v chrudimském Muzeu loutkářských kultur znovu dostala k materiálům z otcovy pozůstalosti. Pracovně. Když mi napoprvé přinesli k prohlédnutí a třídění prvních pět ze třiceti obrovských beden, zmocnila se mě beznaděj. A to proto, že zde papíry z tatíčkova archivu ležely dlouhou řadu let a byly hodně špinavé a někdy už i zetlelé. Mísily se zde „poklady“ se zcela bezvýznamnými lístky a pozvánkami na schůze – není divu, že se do takové práce léta nikomu nechtělo.

    Pro mne to ale byla zcela jedinečná příležitost. Začala jsem materiály selektovat a pocity archivářské bezmoci nad nezvladatelným úkolem vystřídaly lítost a posléze obdiv. Lítost nad tím, čemu jsem v otcově zapálení pro loutky nerozuměla a co se vždycky s normálním rodinným životem neslučovalo, a obdiv nad neskutečným objemem jeho práce a aktivit. Je to jakýsi zvláštní stále pokračující dialog s tatíčkem spolu s luštěním tajenky obsahující možná odpověď na to, jaký vlastně byl.(Konec)

    Sergej Obrazcov a Jan Malík před pamětní deskou ve foyeru Říše loutek při oslavách 50. výročí založení UNIMA (1979) FOTO ARCHIV AUTORKY


    Komentáře k článku: Tatíček (III)

    1. Charlotta Knotková

      Profilový obrázek

      Musím poděkovat
      za toto dojemné i úsměvné a krásné čtení ze života jednoho velikána loutkoherectví. Nejsem vůbec znalec loutkoherectví, ale vždycky mě tyto figurky dojímaly a dojímat nepřestanou.

      (manželka Vladimíra Knotka, spolužáka autorky článku Tatíček, z gymnázia Nad Štolou)

      18.01.2019 (14.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,