Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tak ať se nám letos daří!

    Pokud možno ještě lépe než v roce předchozím. Co jiného také popřát do roku 2019 nám všem, čtenářům Divadelních novin, pravidelným i občasným, redaktorům a dalším, kteří Divadelky připravují?

    Poslouchám při psaní těchto řádek novoroční koncert vídeňských filharmoniků, kteří jako každý rok starosvětskými valčíky a pochody rodiny Straussů předstírají, že svět je stále v pořádku. Jenže svět není zrovna v nejlepší kondici. Není to v dějinách lidstva nic nového, natož mimořádného, o to by nebylo. Stále platí ono Werichovo a Voskovcovo: čtěme Bibli, tam to všechno je, jak zpívali v písničce David a Goliáš ve svém tehdejším světě, který také nebyl v pořádku a směřoval ke světovému válečnému konfliktu. Stejně jako dnes se lež vydávala za pravdu a lidé se nechali ohlupovat sliby vůdců, že budou žít blahobytněji, když jim uvěří, a stanou se hrozné věci, pokud jim neuvěří. Podle ničeho jiného než ze strachu a z touhy mít se dobře se totiž lidé nikdy nerozhodovali a rozhodovat nebudou. Dokážeme sice racionálně zkoumat realitu, dokonce zrovna v těchto dnech sonda NASA fotografuje planetku až v dalekém Kuiperově pásmu. Neuvěřitelné! Ale o našich životech se rozhodujeme vždycky impulsivně, emotivně, ne zrovna racionálně. Prostě přirozeně jako lidi! Kteří se právě pro emotivní přístup k věcem nedokážou rozumně dohodnout. A vládci toho zneužívali, zneužívají a zneužívati budou, pokud se jim bude slepě věřit.

    Jaké si v takové situaci dát novoroční předsevzetí? Za nás redaktory a autory upřímnou snahu psát to, co si opravdu myslíme, bez postranních úmyslů. To dobré i špatné, co může pomoci jako sladká nebo hořká medicína. I když i my jsme lidé a platí o nás totéž co o všech ostatních. Platí to i o vás čtenářích – byl bych moc rád, kdybyste Divadelky stejně upřímně četli, kdybyste nevěřili všemu, co se kde, třeba na našich stránkách, napíše, ale kdyby vás přečtené přimělo o věcech přemýšlet a podle toho jednat. Pokud by se vám něco v Divadelkách nezdálo, něco byste rádi upřesnili, chtěli nabídnout jiný pohled na věc, prosím napište nám. Nebo napište komentář na náš web, kde archivujeme „papírové“ Divadelní noviny a vydáváme noviny „elektronické“ iDN. A kde najdete samozřejmě víc věcných informací, než by se do „papírových“ Divadelek vůbec mohlo vejít.

    Prostě bych rád, kdybychom v Divadelkách o věcech mluvili, diskutovali, ne se o nich hádali. Kdybychom víc přemýšleli nad argumenty druhého než nad tím, jak ho nejlépe ukřičet a dehonestovat. To je totiž bezpečný a dnes běžně využívaný způsob, jak soupeře zničit ke škodě nás všech. Způsob, jak společnost rozdělovat. Pojďme se tomu bránit.

    Divadelní noviny vstupují do osmadvacátého ročníku v zásadě beze změn. Páteří zůstává kritika a v redakci se budeme snažit co nejvíc informovat o mimopražských premiérách. Stejně jako dosud budeme tisknout širokou škálu názorů zajímavých osobností, to považuji za vůbec nejdůležitější, pokud mají Divadelky zůstat prostorem pro přemýšlení o divadle a jeho prostřednictvím o světě, v němž žijeme. Konečně vám budeme nadále nabízet zajímavé čtení, doufám, že se nám to bude dařit.

    Zatím se v skrytu duše zabývám články o teorii a kritice, disciplínách nahlížených jaksi z praktického, nikoli duchovědného hlediska. Protože právě v nich máme, myslím, velká manka a představy o smyslu a podobě kritiky a teorie divadla jsou někdy až kuriózní.

    Skončil jubilejní rok stoleté republiky a s ním cyklus krátkých připomenutí hodných událostí Divadlo 1918–2018. Nicméně budeme v těchto historických Připomenutích, jak nový cyklus nazýváme, pokračovat – aby se nezapomnělo na významné inscenace, tvůrce, události. Připomínat si, jak tomu kdy bylo, není nikdy na škodu. Protože i v divadle platí, že neznat vlastní historii znamená znovu si nabít ústa.

    Zcela výjimečně v tomto čísle najdete další přílohový rozhovor, a sice s Františkem Derflerem. Myslím, že je to dobré vykročení žádoucím směrem, jak jsem ho tu popsal.

    Redakci, jak už zřejmě víte, od podzimu posílily dvě čerstvé absolventky katedry teorie a kritiky DAMU a jde jim to tak dobře, že od ledna dostaly na starost důležité rubriky: Petra Zachatá kritiku a Kateřina Kykalová webové stránky iDN. Dovolte za ně i za nás starší členy redakce, Janu Soprovou, Vladimíra Hulce a mě, popřát všem co nejlepší prožití roku 2019.


    Komentáře k článku: Tak ať se nám letos daří!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,