Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Světla reflektorů na sestry Válovy a potlesk, prosím!

    Her o současném výtvarném umění, potažmo o osudech výtvarníků, není mnoho. Tudíž mou pozornost rychle upoutala hra Lovci, kterou v pražském divadle NoD/Roxy uvedla autorská trojice Jindřiška Křivánková, Jana Kozubková a Lucie Ferenzová. Vzaly si na paškál podivuhodný životní příběh dvojice sester Jitky a Květy Válových, které patřily k nenapodobitelným fenoménům české malby minulého století. Vlastně se divím, že jejich příběh už neupoutal větší produkce, třeba i ty filmové – v umění je pořád sháňka po příbězích, pořád se říká, že to už tady bylo a že neexistuje nic, co by už někdo v minulosti nenapsal. A v tomto případě napsal sám život skoro neuvěřitelný příběh, kterého si dosud nikdo nevšiml. Až teprve tato autorská trojice ho vynáší na světlo světa.

    Ve své divadelní básni (poetickém, avšak drsném pohybovém a hudebním vystoupení) tak divákovi přibližuje společenství dvou sester, dvojčat, které spolu sdílely jeden život, jeden dům se dvěma ateliéry, jednoho psa, jeden výtvarný svět, k němuž přistupovaly s podobným náhledem. V době, kdy oficiální kumštýři na počátku 50. let malovali zátiší (jak postavy ve hře vtipně poznamenávají), vytvářely tyto dvě sestry, které teprve nedávno vyšly z kladenských továren, kde jako totálně nasazené pracovaly u soustruhu, malby a grafiky obydlené zvláštními protáhlými figurami, které jako by existovaly pouze v krajních životních okamžicích. Z jejich naléhavých děl dodnes běhá mráz po zádech. A málokdo by si při pohledu na jejich realizace pomyslel, že je vytvořily osoby, které svůj malířský postoj nepromýšlely na pozadí hluboké filosofie, čili v mezích dobou rezonujícího existencionalismu, ale prostě jen tak, úplně přirozeně – jako prosté dělnice, kterými se celý život cítily být, dělnice, kterým bílá plocha nepokrytého plátna prostě diktuje podivné tvary. Jednoho až zaráží prostota, se kterou mohou vznikat klíčová díla trvale sídlící v historii umění národa.

    Je fakt, že takové poselství nelze zcela přenést do prostoru pohybové hry. Divák musí přijít alespoň trochu poučen o tom, kdo sestry Válovy byly, aby si různé životní situace, kterými tato podivuhodná dvojice procházela a které jsou na jevišti jen naznačeny, dokázal představit. Třeba to, jak muselo být těžké prosadit se na přelomu 40. a 50. let jako malířka, jak těžké muselo být obstát ve výtvarném světě, kde kvalitu najednou začala diktovat srozumitelnost vyzbrojená idejemi socrealismu. Možná i proto se ty dvě semkly tak, že se mezi ně už nikdo jiný nevešel, žádný muž, žádný životní partner, roli dětí zaujal jen pes.

    Musím říct, že mě to představení skutečně dojalo. I když by šlo jednotlivé epizody ze života sester Válových prokreslit tak, že by i nepoučený divák slzel, i když by šlo poukázat na milníky epochy, kterou tyto podivínky prošly neušpiněné, aby si pak po revoluci ve Vídni přebíraly Herderovu cenu a řešily při tom, jestli si můžou nechat zabalit nedojedený šnitzl, co se mne týče – stačilo mi je jen postavit do světel reflektorů jeviště a nechat komunikovat. Za zvuků jimi tolik milované hudby, v okamžicích společného kouření cigaret a dělení se o malířský materiál, za pohybů snad gumové Jindřišky Křivánkové, která ve zcela nepravděpodobných fyzických úkonech dávala pocítit, co je to úplně obyčejná, každodenní malířská práce. Stačilo mi to a závěrečný potlesk jsem dávala se slzami v očích. Proto se doteď cítím zrazena, když si vzpomenu na to, jak se v hledišti rozsvítilo světlo, jak se kouknu doprava a jak tam vidím, jak si můj muž zcela lhostejný k boji, který tyto sestry svou tvrdošíjnou prací během svého života vybojovaly, jak si má založené ruce a hlavu kleslou na prsou – a jak si klidně spí!


    Komentáře k článku: Světla reflektorů na sestry Válovy a potlesk, prosím!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,