Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Svět bez Boha – Dialog Wrocław (17.–24. října 2015)

    Ve Wrocławi se v druhé polovině října konal 8. ročník Mezinárodního festivalu Dialog, který má frekvenci jednou za dva roky. Letos byl výjimečný tím, že dlouholetá ředitelka Krystyna Meissnerová dopředu oznámila, že končí a rezignuje na svoji funkci.

    Francouzi

    Postavy s homosexuální či bisexuální orientací žijí ve světě rozpadu hodnot, v období rozkládající se Evropy. (Marcel Proust, Krzysztof Warlikowski, Piotr Gruszczyński: Francouzi, r. Krzysztof Warlikowski, prem. 21. 8. 2015, Nowy Teatr Warszawa) FOTO TAL BITTON

    Festival se konal v negativní atmosféře očekávání polské inteligence na výsledky parlamentních voleb, ve kterých měla podle předběžných výzkumů zvítězit nacionalistická, antievropská, autoritativně-pravicová strana Právo a spravedlnost (tak se také stalo). Obavy, jaký vliv bude mít nová vláda na divadlo či celkový dopad na tvůrčí svobodu umělců, byly – a nadále jsou – značné.

    Letošní motto festivalu znělo Svět bez Boha. Jeho programové rozvedení pak Svět bez vyšších hodnot, kdy život se mění v chaos a rozpad, svět, kde zejména v poválečné době člověk dosadil místo Boha sebe, pyšného vládce a demiurga. Svět bez transcendentního přesahu. Jak tedy vypadala letošní nabídka festivalu na pozadí této atmosféry a pod tímto heslem.

    Persona

    Divák po celý čas neví – je to jen jedna z hereččiných rolí? (Ingmar Bergman: Persona, r. Ivo van Hove, prem. 8. 12. 2012, Toneelgroep Amsterdam) FOTO JAN VERSWEYVELD

    Inspirace filmem

    Vynikající nizozemský, potažmo evropský režisér Ivo van Hove se účastnil přehlídky se svým souborem Toneelgroep z Amsterdamu hned s dvěma inscenacemi. Festival otevíral adaptací filmového scénáře Ingmara Bergmana Šepoty a výkřiky a uzavíral jej adaptacemi rovněž původně filmových, resp. televizních Bergmanových scénářů, inscenací Po zkoušce/Persona.

    V případě Šepotů a výkřiků přenesl děj z doby secese do současnosti. Scéna Jana Versweyvelda byla zaplněna řadou videí (v současném divadle je to už skoro stereotyp), uprostřed s lůžkem s umírající, jejíž každé gesto je na videoprojekci naddimenzováváno. Umírající Agnes hraje vynikající Chris Nietvelt, vysoká, hubená herečka. Centrální posun proti filmu spočívá v tom, že Agnes je avantgardní umělkyní. Svá plátna maluje – zejména modrou barvou – vlastním tělem. Podobně jako to se svými asistentkami dělal americký malíř Jackson Pollock. Inscenace je o umírání v samotě, bez Boha, racionálně. O ztrátě komunikace mezi lidmi, o citovém chladu, který nejsou postavy schopny překonat, kdy jediným člověkem s empatií a citovou bohatostí je služka, tedy rodině cizí osoba. Umění, které vytváří hlavní hrdinka, má být jedním z prostředků, jak se proti tomuto nepřátelskému světu postavit. Život je pouhým zábleskem mezi dvěma temnotami před a po smrti. Nizozemský soubor hrál s jistým „severským“ chladem, bez emocí, racionálně. Pokud ale přistoupíme na tuto formu hraní, sledovali diváci vynikající herecké divadlo.

    Jak jsem se už zmínil, festival uzavřela inscenace o dvou částech Po zkoušce / Persona. V obou hrají stejní herci, dvě ženy a jeden muž. V první je hlavním tématem předstírání v životě (a snad i profesionální deformace). Jedná se o setkání režiséra v letech (alter ego Bergmana) s mladou herečkou. Svádí se, vymýšlejí si divadelní řešení situací, do toho se vrací vzpomínka na její matku, také herečku, s kterou měl režisér kdysi poměr. Konec inscenace jde do ztracena. Bylo to setkání na jedno odpoledne, nebo se mezi postavami vytvořil hlubší vztah?

    Po přestávce jsme sledovali vcelku věrné zpracování filmového scénáře o poznávání a splývání osobností, tedy dočasně nemluvící starší herečky a její ošetřovatelky, která se pokouší, aby se její pacientka vrátila do života. Divák po celý čas neví – je to jen jedna z hereččiných rolí? Anebo je herečka skutečně slabomyslná? Tématem je tedy analýza osobnosti umělce tváří v tvář mlčení Boha (Bergmanovo letité téma), tedy svět bez Boha. Nakonec zazní: Každý, kdo chce být umělcem, musí být infantilní.

    Vynikající německá scéna, mnichovská Kammerspiele, přivezla inscenaci Warum. Proč posedl amok pana R., také inspirovanou filmem, tentokrát Rainera Wernera Fassbindera. Její režisérka Susanne Kennedy převážně pracuje v Nizozemsku, takže celý inscenační tým byl nizozemský. Sledujeme sterilní, nudný, prázdný život pana R., který nakonec bez motivu zabíjí sousedku, ženu a syna. Herci hrají v maskách, takže mají nehybný obličej. Pohybují se jako loutky, čímž vzniká dojem, že sledujeme jakýsi animovaný komiks. I jednotlivé – stereotypní – výstupy jsou takto pojaté. Do „zblbnutí“ se všechny úkony a akce opakují – na ulici, v práci, v bytě, v prodejně s deskami… Hlasy jsou deformované, nahrané. Představení se vleče a vleče. Scény jsou přerušovány stáhnutím opony, na které je identický pokoj, v kterém se pohybují starší lidé, jakýsi chór, který po vykonaném činu – už živě na jevišti – komentuje událost. Jde o najaté statisty, jejichž výkony jsou záměrně amatérské. Výsledkem je neuchopitelná, hrůzná výpověď o lidské nekomunikaci, nudě, děsivém průměru, prázdnotě. O životě bez jakýchkoli vyšších hodnot, o životě, který ubijí a který nakonec vede k tragédii. V této inscenaci se motto Svět bez Boha naplnilo.

    Warum

    Herci hrají v maskách a pohybují se jako loutky, čímž vzniká dojem, že sledujeme jakýsi animovaný komiks. (Rainer Werner Fassbinder, Michael Fengler: Warum. Proč posedl amok pana R., r. Susanne Kennedy, prem. 17. 11. 2014) FOTO JULIAN RÖDER

    Z dramatického textu

    Jedinou inscenací, která na festivalu reprezentovala „klasické“ drama – aspoň co se výchozího textu týká –, byly Mickiewiczovy Dziady (rituál vyvolání duší zemřelých předků) v režii Radosława Rychcika, jednoho z žáků Krystiana Lupy. Přivezl je Teatr Nowy z Poznaně. Tento kánon polské divadelní romantické literatury, který v Polsku zná každý maturant, byl „znesvěcený“ zasazením textu do odkazů americké popkultury. Od postav, které připomínají Marylin Monroe, Charlese Masona či děti z Kubrickova filmu po odkazy jižanské černošské kultury. Do toho zaznívají texty o smrti prezidenta Kennedyho či politický projev Martina Luthera Kinga. Holdem klasickému zpracování předlohy je záznam projevu Gustawa-Konrada v podání Gustawa Holoubka, který před lety hrál v legendární Dejmkově inscenaci. Ta byla spouštěcím mechanismem protivládních demonstrací v roce 1968. Obávám se však, že kvalitu inscenace může poznat a ocenit jen Polák. Zahraniční divák neznalý Mickiewiczovy předlohy vnímá náročně koncipovanou a vysoce promyšlenou produkci jen jako prvoplánový posun staré hry.

    Autorské divadlo

    Budapešťský Krétakör přivezl performanci Loser v režii Árpáda Schillinga. Pro představu o formě této produkce je nutné trochu se zmínit o její vi­zuál­ní stránce. Prázdná scéna, na které jsou jen sofa, busta Karla Marxe(sic!) a hudební skupina, která inscenaci tvoří hudební podkres. V civilu oblečený, krajně obézní režisér, zde tedy i herec, obviňuje celou politickou scénu dnešního Maďarska plnou nacionalismu, polofašismu, do čela se deroucí radikální pravice. Mluví o osudech svého divadla v této situaci, o krácení financí až do směšné ceny. Jeho rozhořčení je natolik silné, že se svlékne do naha a žádá diváky, aby na jeho tělo psali vzkazy maďarské vládě. Pár odvážlivců se najde, ale píšou velmi obecné fráze. Představení se mění v planou diskusi, při níž se až bezuzdně sexisticky chová několik členů torza bývalého souboru. Ten původní soubor se totiž poté, co režisér přestal před lety tvořit tradičněji pojaté inscenace, rozpadl. Inscenace vyznívá vysoce skepticky. Každé individuální vzpouře hrozí, že se její stoupenci zapojí do establishmentu. Emanuje v ní smutek ze světa přizpůsobení, ze selhání elit a maďarské inteligence, která na dnešní bezpráví mlčí. Svět je kompletně bez Boha a jeho místo zaujímá moc, autorita, národnostní nesnášenlivost. Sledujeme silný politický protest, který se mění v uměleckou výpověď o silném začátku a smutném konci. Celým představením se dere na povrch zoufalý výkřik bezmoci nad děsivým politickým stavem maďarské společnosti.

    Zcela jinou formu autorského divadla nabídlo divadlo MAU z Nového Zélandu, jež přivezlo produkci nazvanou V jejich ústech kameny. Jde o představení-rituál, obřad. Několik žen, jakýsi chór, předvádí maorské zpěvy interpretované velmi stylizovanými pohyby. Kdybychom je analyzovali, zjistíme, že jich je velmi málo a stále se opakují. Údajně připomínají scénické obrazy Wilsona, ale toto přirovnání se mi jevilo dost za vlasy přitažené. U Wilsona se jedná o velký odstup, často škleb, zatímco zde sledujeme prožívaný, v podstatě autentický domorodý projev, byť režisérem a vedoucím souboru Lemi Ponifasiem esteticky vypilovaný do dokonalosti a interpretující politicky angažované texty současného básníka Romy Potiki.

    Inspirace literaturou

    Mýce podle Thomase Bernharda v režii a scéně (velmi funkční a esteticky pěkné) Krystiana Lupy nabídl domácí Teatr Polski. Kostrou děje je „umělecká“ večeře u hudebního skladatele a zpěvačky (Wojciech Ziemiański, Halina Rasiakówna). Schází se u nich umělecká smetánka – dvě spisovatelky (Ewa Skibińska, Bożena Baranowska), dva mladí spisovatelé (Michał Opaliński, Andrzej Szczyszczaj), jeden surrealista (Andrzej Szeremeta), herec z Národního divadla (Jan Frycz), partner zemřelé (Marcin Pempuś), o které se stále hovoří a z jejíhož pohřbu sledujeme záznamy na videu. Občas se objevuje (jako halucinace) další postava Joanna (Marta Zięba). Vše se odehrává jakoby zpomaleně. Scénu, která se čas od času otáčí, tvoří jakýsi kontejner, ve kterém je měšťanský salon, jídelna, pokojík Joanny, jakýsi konfesionál… Stranou sedí Thomas Bernhard (Piotr Skiba), který dění komentuje a vyjadřuje svůj názor na svět, ve kterém Boha zastoupilo jedno obrovské, prázdné Ego. Prázdno bez Boha je z inscenace téměř slyšitelné. Další Lupův působivý, kritický obraz současného světa. Podle mne vrchol festivalu.

    Dalším byla dramatizace či spíše volná adaptace Proustova Hledání ztraceného času, jíž se na festivalu prezentoval polský režisér světového jména Krzysztof Warlikowski. Inscenace Francouzi je svébytným, nesmírně působivým divadelním dílem a současně mimořádně zdařilou adaptací, jež Prousta nijak nedeformuje či na něm neparazituje. Hrálo se v industriálním prostoru bývalé továrny na vagony. Scéně dlouholeté Warlikowského spolupracovnice a družky Małgorzaty Szczęśniak vévodila velká promítací plátna v pozadí, na která byly promítány erotické snímky či krásné obrazy přírody. Pod nimi stál barový stůl a židličky, vlevo obyčejné hodiny, které ukazovaly reálný čas. Ten náš, ale i ztracený, nebo znovu nalezený… Sledujeme spletité vztahy vysoké, ale v zásadě zdegenerované buržoazie. Dějem nás provází vypravěč Marcel, tedy sám Proust v podání Bartosze Gelnera. Postavy s homosexuální či bisexuální orientací žijí ve světě rozpadu hodnot, v období tehdejší rozkládající se Evropy. Ale i té dnešní… Hledají svá místa v životě a světě. V tom tehdejším i v tom dnešním… Odtud zobecňující název Francouzi. Divadlo – herecký koncert. Divadlo – kritická analýza moderního světa. Divadlo – svátek. Se vším, co tyto charakteristiky obnášejí.

    K jednotlivým inscenacím se vždy konaly diskuse s tvůrci, každá debata měla své výstižné motto – například Samota umírání (Šepoty a výkřiky), Vzpoura proti divadlu (Loser), Rozpad Evropy (Francouzi), Obsese být umělcem (Mýcení).

    Inscenace i tyto diskuse byly vážným příspěvkem k dnešnímu soumraku evropské kultury. Právě díky těmto zásadně kladeným otázkám a snahám o jejich, když ne odpovědi, tak alespoň analýzy, pokládám wrocławský festival v rámci jemu blízkých festivalů ve střední Evropě (Plzeň, Nitra, Toruň) za nejkvalitnější. Doufejme, že si i pod novým vedením a v nové politické konstelaci Polska svoji úroveň a poslání udrží.


    Komentáře k článku: Svět bez Boha – Dialog Wrocław (17.–24. října 2015)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,