Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Stoleté Mrtvé město

    Korngoldovi bydleli do roku 1904 v Brně na Kolišti, ve vedlejším domě slečna Marie Jedličková, která o deset let mladšího „Eriška Korngoldovic“ vozila v kočárku po blízkých Lužánkách netušíc, že bude coby světová hvězda Maria Jeritza v Eriškových operách excelovat.

    V posledním berlínském uvedení (2018) Mrtvého města zpíval Aleš Briscein (Paul) se Sarou Jakubiak (Marietta) v režii Roberta Carsena FOTO IKO FREESE KOMISCHE OPER BERLIN

    V roce 1920, po pěti letech, dokončil dvaadvacetiletý Erich Wolfgang Korngold práci na partituře, která ho měla proslavit: Mrtvé město. Opera je poprvé uvedena 4. prosince 1920, dokonce „simultánně“, v Kolíně nad Rýnem a Hamburku. V rychlém sledu následují v Evropě tucty inscenací, v lednu 1921 zpívá Mariettu ve Vídni Maria Jeritza, která s inscenací v listopadu 1921 hostuje v New Yorku, kde se od roku 1917 poprvé zpívá německy. Henry Krehbiel, New York Herald, chválí operu již odrostlého „zázračného dítěte“ a mimo jiné píše: Jsme si jisti, že Maria Jeritza umí zpívat, ačkoli jí to Korngold v této opeře často nedovolí. V únoru 1922 je Mrtvé město uvedeno na prknech Německého divadla v Praze, otevřeného v roce 1888, nynější velkolepě rekonstruované Státní opery.

    Mrtvým městem – a vůbec dílem a životem E. W. Korngolda – jsem se intenzivně zabýval v roce 2007, když jsem pro Deutschlandradio Berlin připravoval literárně-hudební pořad k padesátému výročí úmrtí skladatele. Operu Mrtvé město jsem viděl několikrát, naposledy v prosinci 2019 na scéně Bavorské státní opery v Mnichově. Role Paula je hlasově náročná, a to i pro hvězdného tenora: Jonas Kaufmann při děkovačce zářil, štíhlou Mariettu Marlis Petersen (anketa časopisu Opernwelt a cena Opus Klassik: operní pěvkyně roku 2020) objal a zvedl jako pírko. Ovace nebraly konce.

    Pro pořad, který jsem pro Berlin režíroval a s herci v Mnichově natočil, jsem měl mimo nahrávek z oper, citátů z amerických a evropských recenzí atd. nachystáno pár „rozinek“: rozhovor s Korngoldem v rozhlase ve Vídni 1955, Korngold při jedné rozparáděné párty v Hollywoodu, kde skladatel filmové hudby improvizuje na klavíru a k tomu, v náladě, kouzelně „zpívá“.

    Tip na tuto nahrávku z USA jsem obdržel během sympozia v Bernu, které roku 2007 pořádala společnost Korngold Society. Byl to rodinný podnik – účastníci v zahradní restauraci obsadili pouze dva delší stoly. Mezi nimi byl Guy Wagner z Lucemburska, který právě dokončoval Korngoldovu biografii vydanou v roce 2008, a Brendan G. Carroll, jemuž biografie vyšla v Anglii už v roce 1997.

    Brendan se v roce 2002 v Brně zúčastnil odhalení pamětní desky na domě Koliště 1, kde Korngoldovi bydleli až do přestěhování do Vídně, kde právník a recenzent Julius Korngold nastoupil v roce 1901 do renomovaného deníku Neue Wiener Presse, kde v roce 1904 po Eduardu Hanslickovi převzal vedení hudební redakce.

    S Brendanem přijel do Brna Marcel Prawy (v té době 91letý), ikona vídeňského operního dění, již upoutaná na vozíček. Během mých prvních deseti emigračních let, kdy jsem na Technické univerzitě ve Vídni coby výdělečně činný student šprtal k diplomu, jsem se na televizní přenosy z opery těšil stejně jako na místa na stání (tehdy za pár „šilasů“) – díky suverénní a „vševědoucí“ moderaci, kterou Marcel Prawy kořenil jemným humorem.

    Brendan u stolu vyprávěl, že Marcel Prawy byl během obřadu na silně frekventovaném Kolišti „přepaden“ dvěma náhodně kolemjdoucími staršími dámami, které doyena opery nadšeně pozdravily a po několika větách se polibky na milým překvapením zrůžovělé Marcelovy tváře rozloučily. Po obřadu Brendan prohlásil, že Marcelovi srdečně závidí. Být obdivovatelkami líbán – dokonce na ulici v „cizině“ –, to se mu ještě nestalo a nepochybně nikdy nestane. Marcel Prawy se pousmál a odvětil: Ony dvě mně neznámé dámy mě pozdravily brněnskou němčinou, která před sto lety lahodila též Eduardu Hanslickovi, jehož žena, jak obecně známo, pocházela z Brna, což komentoval slovy: „Čím brněnštěji, tím lépe.“ Nemám čisté svědomí, ale nechtěl jsem ty dámy zklamat. Padly mně kolem krku se slovy: „Pane Korngold, vy v Brně? Nádhera!“


    Komentáře k článku: Stoleté Mrtvé město

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,