Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sto růží v bidetu (VII) – Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Láska z největších

    Konečně má láska z největších – český jazyk. Tedy především Divadlo Viola. A úžasný slogan pana Lukavského: Jediný, kdo se ve Viole neujal, je snob. Magické jeviště Violy je sedm metrů široké a dva metry hluboké. Diváci sedí téměř „na dotek“ od herců. Schovat se není kam ani jedněm, ani druhým. S Bohouškem Záhorským a Jirkou Lábusem jsme kdysi připravili večer z laoské a vietnamské poezie. Po poslední repríze mi Bohoušek řekl: Tak nahý jako ve Viole jsem si ještě na žádném jevišti nepřipadal. Je to jako bychom se vzájemně pozvali k sobě domů. V šedesátých letech minulého století nastal nejen zlatý věk českého filmu. Hned zkraje studia herectví na DAMU nás Dana Musilová, která vyučovala umělecký přednes, přivedla do právě vzniklé Poetické vinárny Viola. Adresu měla a má Viola úžasnou – Národní třída 7. Vlastně takhle trochu šikmo vpravo proti Národnímu divadlu. Prostor Violy patřil (a patří) Akademii věd, vinárnu provozovaly Restaurace a jídelny Prahy 1. Jejich osvíceným ředitelem byl Karel Majer. Uměleckým ředitelem se v roce 1965 stal dr. Vladimír Justl. Všechna tahle fakta jsou důležitá pro uvedení do souvislostí. Dana Musilová nás tehdy přivedla se slovy: Tady vzniká něco strašně zajímavého, třeba se někdo z vás chytí. Já jsem se chytila a zůstala ve Viole dodnes. Tedy 50 let.

    Lída Engelová

    Jak může přední člen Národního divadla vystupovat ve vinárně?!

    Jedním z prvních pořadů – tak dr. Justl léta nazýval večery, které měly ambici být uvedeny jednou či několikrát – byla Kainarova Moje blues. Připravila jsem scénář, režírovala a účinkovala spolu s Josefem Abrhámem. Dnes už si sama nedovedu představit, že v těch letech vždycky ve čtvrtek, kdy vycházely nové knihy, stávaly u knihkupectví fronty čtenářů už od ranních hodin. A že mezi bestsellery patřila i poezie.

    V secesní pasáži, vedoucí ke vchodu do Violy, bývala pověstná Trattorie, jedna z prvních hospod s italským menu v Praze. Viola sama byla stále lehce oparovým prostorem, neboť v prvních sezonách se mohlo při produkcích v hledišti jíst, pít a kouřit.

    Dr. Justl byl nesmírně vzdělaný muž s obrovskými zkušenostmi z Odeonu. Tam byl redaktorem a odtud také měl přehled o literatuře vydávané nebo k vydání připravované. Violu řídil tak, že by se každý dramaturg u něj mohl učit. Kromě toho měl Vladimír „nos“ na herce, režiséry a hudebníky, které zval ke spolupráci. Jedním z jeho prvních geniálních tahů bylo uvedení Holanovy Noci s Hamletem s Dagmar Sedláčkovou, Radovanem Lukavským a Miroslavem Doležalem. Nešlo jen o Vladimíra Holana, ale i o vstup herců Národního divadla do Violy. Pan Lukavský, který nás učil herectví, často vzpomínal, jak mu Karel Höger opatrně radil: Pane kolego, jak může přední člen Národního divadla vystupovat ve vinárně? Zanedlouho už ve Viole zdomácněli skoro všichni přední členové ND. Samozřejmě i Karel Höger.

    S Blankou Bohdanovou a Josefem Somrem 16. března 2001 ve Viole během posledních příprav inscenace hry Donalda L. Coburna The Gin Game. Za ztvárnění svých rolí v této inscenaci získali v roce 2002 oba herci Cenu Thálie FOTO VIKTOR KRONBAUER

    S Blankou Bohdanovou a Josefem Somrem 16. března 2001 ve Viole během posledních příprav inscenace hry Donalda L. Coburna The Gin Game. Za ztvárnění svých rolí v této inscenaci získali v roce 2002 oba herci Cenu Thálie FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Jako zázrakem

    První sezony byly neuvěřitelně plodné. Večer co večer se ve Viole střídali autoři generace beatniků i nebeatni­ků, autoři naši i zahraniční. Viola praskala ve švech poezií, linoucí se z jeviště mezi diváky, kteří poezii chtěli slyšet. Tak nabité sály jsem pak už málokdy zažila. Básník Oldřich Kryštofek se dobrovolně ujal archivování pořadů, později i inscenací prvních patnácti let existence Violy. Je to deset strojopisně psaných knih. Možná nejvíc mě zaujal Oldřichův povzdech nad tím, že k desetiletí Violy nevyšlo ani třicet recenzí! Na rok 1968 reagoval Dr. Justl nejen repertoárem, ale i obratným jednáním s tehdejším ředitelem Národního divadla Přemyslem Kočím. Například Rudolf Hrušínský měl po svých fejetonech, uveřejňovaných v době okolo tragické smrti Jana Palacha a Jana Zajíce, zákaz jakékoli mimodivadelní činnosti. Na dlouhá léta. Vladimír dosáhl toho, že prévertovskou koláž Jako zázrakem (která napřed vyšla na LP v Supraphonu pod názvem Jak dělat podobiznu ptáka) jsme mohli uvádět na jevišti Violy. V obsazení byl kromě Rudolfa Hrušínského a mne další indexový kumštýř – autor scénáře, skvělý rozhlasový režisér Josef Henke. Préverta jsme pak hráli víc než deset let ve Viole i na zájezdech po celé republice. Pro mne to byla úžasná škola. Rudolf si – kde mohl – vyložil Prévertovy verše jako vzdor, jako ironii, jako obraz malosti. V pasážích o lásce byl naopak skrytým lyrikem, cudným archeologem, objevujícím postupně všechno, co může být za slovem láska. Být svědkem desetiletého zrání herce – člověka Hrušínského, to se mělo jako s názvem celého večera. Jako zázrakem. Když Rudolf Hrušínský zemřel, věnovali jsme mu ve Viole vzpomínkový večer. Napsala jsem scénář, účinkovali Rudolfovi kamarádi Radovan Lukavský, Josef Abrhám a Emil Viklický. Večerem zněla i Rudolfem interpretovaná Prévertova Ta láska. Z představy o jednorázovém provedení se tehdy vyklubal repertoárový večer, který se uváděl až do odchodu pana Lukavského. Jmenoval se Jako zázrakem.

    Noblesa do Violy patří

    A konečně třetí zázrak. Ve Viole se po odchodu z ND objevil jako stálý host jeden z nejvyzrálejších herců své generace Josef Somr. Považuju si za čest, že jsem se stala jeho dvorní režisérkou. Slavná inscenace americké hry The Gin Game (Džin), za kterou Blanka Bohdanová a Josef Somr získali v roce 2002 Cenu Thálie, se hrála až do června 2015. Bylo úchvatné sledovat, jak se herecký koncert obou bardů proměňuje. Když jsme začínali, zdálo se, že do autentických pocitů starých lidí mají Blanka i Josef daleko. Po čtrnácti letech už tomu bylo jinak. Hra se odehrává v domově důchodců a to, kam Blanka s Josefem ve svých postavách došli, bylo dokonalou ukázkou AUTORSKÉHO HERECTVÍ. Oba byli do slz vtipní, sebeironičtí, dojemní, ale hlavně nesmírně noblesní. Možná to bylo i tím, že si po tolika letech ve společné minišatně Violy vykají. Noblesa vůbec do Violy patří. Napřed malý návrat do minulosti. Vlastě Fabianové jsem v exupéryovské koláži nazvané Modrá růže pomáhala s daty a citáty z Citadely. Při x-té repríze jsem až na jevišti zjistila, že mi chybí podstatná část textu. V domnění, že ho mám v šatně, jsem se z jeviště vytratila. O pauze jsem nevěděla, jak se Fábě omluvit. Podívala se na mne skrze tlustá skla svých brýlí a řekla: Víš, co mě napadlo? Že jsem se ti přestala líbit, a tak jsi mě po právu opustila. Zpět k noblese nynější. Když jsme začali zkoušet dramatickou skicu pro dva mužské hlasy – mistra a jeho učedníka (jak zní podtitul inscenace podle slavné novely Ernesta Hemingwaye Stařec a moře), Josef Somr se podíval na mladého Marka Holého a řekl: Tak vyjedeme na moře, příteli!

    Mezigenerační setkávání

    Dodnes je tam jim i divákům dobře. Stejně tak je s Josefem dobře Báře Polákové a Davidu Novotnému v poslední prévertovské koláži, která je jiná než ta s Rudolfem Hrušínským. Dobře je Lukáši Jurkovi vedle Táni Medvecké a Mirka Meduny (čechovovská koláž Nějak se to zvrtlo), dobře je Honzíku Zadražilovi ve společnosti Nadi Konvalinkové a Lilian Malkiny (Stará dáma vaří jed), Tomáši Pavelkovi vedle Daniely Kolářové (Malý princ), Martinu Hoffmanovi vedle Táni Medvecké (Život jako smršť). A to píšu jen o několika příkladech mezigeneračních setkávání ve vlastních inscenacích. Ve Viole máme řadu, která se jmenuje Rozhlasová hra na jevišti. Nedávno mne „dostali“ pánové Jan Hartl a Jiří Dvořák. Adresáta neznámého, velmi krásný, hluboký text o tom, jak se přátelství dvou galeristů může proměnit v povinnost zabít (v našem případě slovem), hrajeme už řadu sezon. Oba si po představení vzdychli: Kdybychom tak mohli hrát jen Adresáta, skoro by nám to stačilo!

    Ve Viole v roce 1988 s Vlastou Fabianovou u příležitosti oslav jejích 75. narozenin FOTO ARCHIV

    Ve Viole v roce 1988 s Vlastou Fabianovou u příležitosti oslav jejích 75. narozenin FOTO ARCHIV

    Proměny

    V roce 1992 vystřídala Dr. Justla na postu ředitele Violy Miluše Viklická. Vůbec to neměla a nemá lehké. Poetická vinárna, jak Violu dosud nazývají někteří starší kritici – ti mladší většinou ani nevědí, že existuje –, se proměnila v Divadlo Viola. Oproti večerům, ve kterých se – světe, neomdli! – pořád ještě věnujeme poezii, přibylo divadelních inscenací. Vznikají buď na základě her, nebo dramatizací kvalitní literatury. Nebo jsou původní scénáře psány výhradně pro Violu. A způsob existence? Viola je dnes závislá na grantech a sponzorech. Kde jsou časy, ve kterých nás ředitel Majer dotoval z výdělku pajzlů typu Pěti pé, Narcisu či Glóbusu. Boj o přežití je čím dál těžší, protože nastupující generace včetně těch, které rozhodují o penězích, většinou nezajímá paměť.

    Národní stříbro

    Divadlo Viola je přitom se svými padesáti křížky, obrovitým repertoárem minulým i nynějším, víc než pěti stovkami herců, hudebníků, výtvarníků, režisérů, kteří za ta léta prošli jejím jevištěm, a víc než milionem diváků v hledišti se sedmdesáti místy, jakýmsi národním stříbrem. Usoudili jsme, že musíme změnit filosofii. Nevycházet z toho, že Violu každý zná, ale že Violu zná málokdo. Budovat její pověst nikoli na základě předpokládané potřeby lidí znát svoje dějiny a svůj jazyk, ale na skutečnosti, že dějiny vlastního národa i mateřský jazyk začínají být zátěží. Něčím, co na počítači ztrácí svou citovou hodnotu. Jeví se tudíž něčím nepotřebným. Ve Viole děláme všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Vladimír Justl kdysi na otázku, co přinesl listopad 1989, řekl: Svobodu. Ale také tržní mechanismy… A pak žel to nejsmutnější, co prosáklo k překvapení nás naivních velkým procentem společnosti… ztrátu morálky.

    Kdybych měla zacitovat výroky některých mistrů slova, které jsem za život potkala, tak z úst Jiřího Sováka by charakteristika dnešní situace zněla: Milostivá, vy ještě nemáte vydivíno? Václav Havel by řekl: Určitě na to nějaká odpověď existuje, jenom momentálně nevím, jaká. Eva Bezděková by byla stručná: A včil mudruj! Já říkám spolu s Pavlem Eisnerem: Koupila jsem husu, tak nevím! Český jazyk je proč milovat.

    Zapsala Lucie Němečková.

    (Konec)


    Komentáře k článku: Sto růží v bidetu (VII) – Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,