Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sto růží v bidetu (V) – Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Silvestr v Rostově na Donu

    Na ministerstvu kultury se něco stalo. Proč a komu, nevím, ale v roce 1984 se najednou začal řešit problém jednostrannosti dvoustranné kulturní dohody se SSSR. Řeč je o výměně divadelních režisérů. K nám jich jaksi jezdilo víc, do SSSR za prací skoro nikdo. I vznikla poptávka po režisérech hovořících rusky do té míry, že mohou být vysláni bez tlumočníka. Nakonec nás několik odjelo. Rozprostřeni jsme byli po divadlech od kyrgyzského Frunze po běloruský Minsk. Druhou podmínkou bylo uvedení českého autora. Měla jsem kliku. Místo nabídek režírovat dramatizace Fučíkovy Reportáže psané na oprátce či Švejka (druhá strana si nejvíc přála Pavla Kohouta, ale naši vzpurně řekli: NE) jsem navrhla Jílkovu komedii Silvestr. Byly v ní svérázné, dobře napsané postavy. Nejdůležitějším se ale jevil hotový překlad do ruštiny z pera vynikajícího bohemisty, předsedy Klubu přátel Karla Čapka v Leningradě, profesora Olega Maleviče. V roce 1985 měl Silvestr premiéru v Akademickém divadle Maxima Gorkého v Rostově na Donu, zvaném podle svého vnějšího vzhledu Traktor. Výprava Jaroslav Malina, hudba Zdeněk Šikola, režie Ljudmila Ferdinandovna Engelova. Obsazení bylo skvělé, nehledě na to, že slibované komornější divadlo mělo 1200 míst, všechno dopadlo dobře. I to, že jsem se stačila vrátit domů na Vánoce, protože premiéra 22. prosince předpokládala aspoň dvoudenní oslavu. Na premiéře se však kromě úžasného gentlemana Olega Maleviče objevili i zástupci sovětského ministerstva kultury. Jeden z nich mi poklepal na rameno a pravil: Tak příště v Moskvě nebo v Leningradě! U vědomí toho, kde je vzhledem k poloze Rostova na Donu, Moskvě a Leningradu Praha, jsem tuto poznámku považovala spíš za citát z Čechova. Možná ještě z dob, kdy se podepisoval Antoša Čechonte. Jaký však byl můj údiv, když se v zimě 1988 ozval telefon a ředitel leningradského divadla Experiment Viktor Charitonov nám nabídl hostování.

    Lída Engelová režíruje ve Státním akademickém divadle M. Gorkého v Rostově na Donu hru Jana Jílka Silvestr FOTO VIKTOR POGONCEV

    Lída Engelová režíruje ve Státním akademickém divadle M. Gorkého v Rostově na Donu hru Jana Jílka Silvestr FOTO VIKTOR POGONCEV

    Nám se myslí Jaroslavu Malinovi, Zdeňku Šikolovi, v roli choreografky Zdence Kratochvílové a mně. Později se k nám přidal i vynikající fotograf Bohdan Holomíček. V SSSR už byl u moci Michail Gorbačov. Zvnějšku zněla slova glasnosť a perestrojka nadějně. Uvnitř země lidé zuřili nad frontami na maso a alkohol. Do nějaké změny v myšlení obyčejného člověka bylo ještě daleko. Na otázku, jakého českého autora uvedeme tentokrát, jsme přesto navrhli Kafkův–Grossmanův Proces. Naše inscenace se pak v dubnu 1989 stala prvním Kafkou, uvedeným na oficiální sovětské činoherní scéně.

    Proces Na zábradlí

    A jsem konečně zpět u Divadla Na zá­brad­lí a Grossmanova Procesu z roku 1966. Jan Grossman (dál si dovolím používat jen oslovení Honza, protože teď jsem mu tak mohla říkat) byl plánem uvést jeho dramatizaci ve městě Dostojevského mile překvapen. S Johanou Kudláčkovou jsme předložily verzi škrtů, která se nám zdála po dvaadvaceti letech vzhledem k jinému rytmu doby i vzhledem k záměru, kde a jak s předlohou zacházet, vhodná. Mimochodem dodnes lepší dramatizaci Procesu než Grossmanovu neznám. Honza by byl nejraději Leningrad navštívil, bohužel zdraví už mu to nedovolovalo. A tak díky tehdejším minimálním poplatkům za služební telefonáty jsme mohli skoro denně konzultovat průběh zkoušek. A samozřejmě z toho plynoucí vývoj práce na inscenaci, která se ve výsledku té z Divadla Na zábradlí nechtěla, ani nemohla podobat.

    Honzův Proces v DNZ se mi s odstupem jeví jako inscenace, která především skrývala, aby mohla odhalit. Výprava Borise Soukupa představovala soustavu lešení na točně. Za ní byl náznak barokního obrazu. Nade vším vládla Šikolova hudba. Hrálo se o Praze, o jediném místě na světě, kde je možné pátrat ne po zločinci, ale po zločinu. Honza mě obsadil do role bytné, paní Grubachové. Moje místo bylo na forbíně, a tak se mi asistování při zkouškách protáhlo do repríz. Nutno říci, že každá byla jiná a v každé se kousek zmíněného zločinu poodhalil.

    Kafkův Proces v Leningradě: zleva Lilian Malkina, Jurij Chomuťanskij a Stanislav Cimbal FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Kafkův Proces v Leningradě: zleva Lilian Malkina, Jurij Chomuťanskij a Stanislav Cimbal FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Proces v Leningradě

    Proces jsme zkoušeli v době, kdy zdejší už dávno zapomněli, že u nás máme nenáviděná sbratřená vojska. Někdy dokonce radostně sdělovali, že jejich příbuzní slouží v jižních Čechách nebo v Olomouci. Nechápali naše kyselé obličeje. Současně však titíž lidé žili své životy plné takových absurdností, že Kafka autor nesnadný, temný a zašifrovaný (jak znělo ofi­ciál­ní hodnocení Franze Kafky v sovětských encyklope­diích) jim přišel jako autor popisující realitu všedních dnů. Zážitky z poznávání pro nás jen těžko pochopitelného ruského charakteru jsem pak zachytila ve zkouškovém deníku nazvaném Kafka v Leningradě (Dramatické umění ’90).

    Divadlo Experiment se nacházelo nedaleko místa duelu Puškina na Černé říčce. Svými rozměry se podobalo DNZ. Jarda Malina v něm využil každé místo, kde se mohlo hrát včetně bočních galerií a mostu nad jevištěm. Hlavně tam se použily jeho zázračné „hadry“. Z jedné strany byly černé, z druhé křiklavě barevné. Zdenda Šikola napsal pro Leningrad svébytnou variaci varhan, inspirovanou hudbou pro DNZ. Natočena byla ve voršilském kostele v Praze. Na překladu se podílela žena Olega Maleviče Vika Kamenskaja. Hlavně jí jsme mohli vděčit za text, který udržel Kafkovu věcnost. Hereckou snahu „ušít si“ text role na – sám sobě – vymyšlenou psychologii postavy snížila už v překladu na minimum.

    Problémem obsazení se ukázal nedostatek herců v souboru. Zhruba po čtrnácti dnech zkoušení jsem Honzu překvapila otázkou, zda do role jednoho z hlídačů (v Praze jej hrál Jan Libíček) neobsadit herečku. Honza váhal jen chvilku: Ale to je nápad! A co bude mít na sobě? Odpověď zněla: Něco jako uniformu děžurné – strážkyně z metra. Honza pak už jen s napětím sledoval, kam se to ženeme. A hnali jsme se víc než překvapivě, protože Hlídačku hrála výsostně komediálně, ale přitom s citem pro situace a jejich nezadržitelně tragické vyznění Lilian Malkina. Pikantností obsazení byl Dmitrij Timofejev, který hrál Advokáta. Diváci ho znali z filmů jako představitele Lenina. Leningrad, teď už zase Sankt-Petěrburg, je prosáklý Dostojevským i mnohasetletými dějinami Ruska. Naši herci a posléze diváci nebyli jiní. Kafkův Proces – Příběh o muži, který zemřel jako pes, přijali za svůj. Píšu o situaci před 27 lety. Obávám se, že realita dnešního Ruska Kafkovu fantazii předběhla.

    Tvůrci leningradského Procesu: zleva Jaroslav Malina, Lída Engelová, Franz Kafka, Oleg Malevič a Vika Kamenskaja FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Tvůrci leningradského Procesu: zleva Jaroslav Malina, Lída Engelová, Franz Kafka, Oleg Malevič a Vika Kamenskaja FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Proces v Londýně

    Náš londýnský pokus o inscenování Kafkova–Grossmanova Procesu měl premiéru na jaře 1993 v divadle Young Vic. Měli jsme dobrou pověst z Petrohradu, já navíc z inscenace Summit Conference v pražském divadle Rokoko, kterou londýnští producenti viděli. Zkouškám předcházely únavné konkurzy na obsazení. V Británii je okolo 70 000 herců na volné noze. My jsme se seznámili s osmdesáti z nich. Byli mezi nimi i herci velmi slavní a zkušení. Josefa K. hrál nakonec James Wilby, u nás známý hlavně z filmu Howardʼs End. Mimochodem dodnes je James obsazován do rolí nejrůznějších aristokratů. A vždycky – na rozdíl od leningradského pana „kohokoliv“ Stase Cimbala – výrazných osobností.

    Náš tým byl stejný jako v Rusku. Tentokrát jsme však pracovali v zemi, kde měli o Kafkovi víc než jasno. Alespoň to vyplývalo z rozhovorů s celým produkčním týmem i herci. Všemožné výklady Procesu znali pak i diváci i kritici. Nebo si to aspoň mysleli, protože převratnou Honzovu stať Kafkova divadelnost? neměli přeloženou do angličtiny, a tak se nikdy nedozvěděli, jak se mýlí. Zasaženi byli jen ti (a naštěstí jich nebylo málo), kteří si z naší inscenace uměli přečíst Kafkův-Grossmanův vzkaz: …K. neuznává proces, ale je jím přitahován, a tak do něj posléze vtažen. Zde spočívá jeho „vina“. K. je obětí absurdity, ale zároveň jejím spolutvůrcem.

    Londýn – to byl těžký zápas. Na jedné straně už trochu vědoucí my, na druhé neoblomné Útesy Doverské, odmítající cokoli, co se nedá racionálně vysvětlit. Nic, co je především metafora – jiná než metafora slovní. Zatímco ruský herec dává přednost režisérské diktatuře a slovo demokracie nemá rád, herec anglický demokratické debaty miluje. Další rozdílností je, že nejen anglický herec chce být přesně obeznámen s třídním zařazením postavy. Vedli jsme nekonečný spor o tom, je-li Josef K. Deputy Manager of Bank, či Asistent of Deputy Manager, protože v „třídní“ hierarchii musí být přece jasné, že postava sice zastává slušné místo, ale že ještě není ředitelem, má však šanci se jím stát. Posedlost jazykem vyvolala řadu konfliktů, souvisejících s výborným překladem Barbary Day. V tomhle bodě byl ruský diktát výhodnější. V Anglii se nám jen kompromisně podařilo přesvědčit herce a posléze i kritiku, že Hlídač může mít stejný slovník jako Josef K. Pro Londýn jsme koncepci inscenace založili na přesvědčení, že nebýt Prahy, Kafka by svůj Proces nenapsal. Ve variabilním prostoru Young Vicu vytvořil Jarda Malina půlkruh podobný Karlovu mostu – i s lampami. Angličané na naše přání „most“ vydláždili kočičími hlavami. V pozadí byla velká dřevěná brána – vrata. K nim vedly po obou stranách schody, hrálo se před, za i nad vraty. Výtvarníkem světel byl báječný Wayne Dowdeswell. Šikolova hudba doplňovala pocit Prahy magické. Nakonec všechno dobře dopadlo, odehráli jsme dohodnutý počet repríz. V seriálu jich bylo 40. Pak se během několika hodin kočičí hlavy vrátily do Covent Garden, zbytek „magie“ se zlikvidoval. Chtěla bych věřit, že z některých našich diváků se později stali návštěvníci Prahy. V roce 1993 totiž mnozí znali jen jméno Václava Havla a to, že sametová revoluce se udála někde ve východní Evropě. A možná, že teď už zase neznají ani to.

    (Pokračování)

    Zapsala Lucie Němečková


    Komentáře k článku: Sto růží v bidetu (V) – Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,