Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sto růží v bidetu (III) Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Učednická léta skončila

    Lída EngelováDáma není k pálení v Národním divadle. Při zkouškách na tuto inscenaci mi dal Miroslav Macháček ojedinělou šanci. Dialogy mladých hrdinů, které hráli v alternaci Helga Čočková s Renatou Borovou a Milan Stehlík, mi dovolil nazkoušet zcela samostatně. Když se na výsledek našeho snažení podíval, zařadil jej – v podstatě tak, jak byl – do své inscenace. Po mém návratu od Brooka mě Mirek Macháček z Národního divadla „vyhodil“. Ne doslova, ale s komentářem, že učednická léta skončila a já se mám rozhlédnout po kariéře samostatné režisérky. Situace velmi připomínala Brooka, kterého se jednou ptali, jak se člověk stane režisérem: Tak, že se za něj prohlásí, zněla odpověď, jen pak musí do konce života dokazovat, že jím opravdu je.

    Klaun Animuk s červeným nosem projel celý svět FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉ

    Klaun Animuk s červeným nosem projel celý svět FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉ

    Mirek Macháček vzal ku pomoci Janu Hlaváčovou a ta vymyslela poslat mě za právě nastoupivším šéfem plzeňské činohry Otou Ševčíkem. Setkali jsme se na druhém nádvoří Pražského hradu. Ota mě chvíli poslouchal a pak řekl: První podmínky splňujete – jste vyšší než 165 centimetrů, máte alt a vypadá to, že i rozumně formulujete.

    Po prvním hostování se Štechovým Třetím zvoněním mě Ota představil souboru jako novou stálou režisérku slovy: Hleďte, ženská režisérka! Vendelín Budil rotuje v hrobě! Wunderbar! Dnes, kdy je režisérek jak naseto, se tomu musím smát. Tenkrát se psal rok 1973 a já nemohla tušit, že v roce 2015 budu v Čechách nejdéle sloužící režisérkou na plný úvazek.

    Sen o vlastním divadle

    Do Plzně jsem nastoupila s tím, že v Praze mám o víkendech, kdy činohra nezkouší, napilno. Se Zdenkou Kratochvílovou jsme totiž v téže době založily autorské Kapesní divadlo. Bylo to ve žlabu na Jánském vršku. Dalo se tam vlézt jenom střešním oknem. Mít vlastní divadlo byl sen, který odpovídal místu jeho vzniku. Reálný základ byl ale dán skutečností, že Zdenka tenkrát skončila kariéru ve slavné Pantomimě Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí. Začala sice učit na pražské konzervatoři, pak i na DAMU, ale uzavřít svou vlastní pantomimickou kariéru ještě nechtěla. A proč taky – báječně vypadala, byla plná energie a měla obrovské jevištní zkušenosti. Jako bývalá členka divadla, které objelo celý svět, měla i jiný rozhled, jinak vnímala kumšt, prostě byla po všech stránkách lehká v bocích. Navíc bydlela v naší „vesnici“ na Malé Straně, kde se sousedky ptaly: Jdeš do města?, když viděly, že se chystám přejít Karlův most. Se Zdenkou jsme se znaly od vidění z dob mého motání se kolem činohry Divadla Na zábradlí, z dob Jana Grossmana, Václava Havla, ale i geniálního komponisty Zdeňka Šikoly, který skládal muziku jak pro pantomimu, tak pro činohru DNZ. A pak pro Kapesní divadlo a až do své smrti i pro moje činoherní a rozhlasové režie. Dohromady jich bylo kolem stovky. Setkávání se Zdeňkem, to byly lekce všeho druhu včetně skutečnosti, že jeho sečtělost byla ozdobena také znalostí latiny a řečtiny.

    Animukův svět v jedné velké nůši

    Se Zdeňkem Šikolou jsme se pustili i do první inscenace Kapesního divadla pro děti. Byly to Pohádky o Makovém mužíčkovi Františka Nepila. K postavičce klauna Animuka – rozhýbaného šibala s červeným nosem hrála Zdenka a ani nemukala – jsme vymysleli postavu druhého klauna Anikroka. Ten se ani nehnul a jenom mluvil. Animukův svět se vešel do jedné veliké nůše. Dodnes potkáváme už velmi dospělé lidi, kteří si Animuka pamatují. Mnozí z nich nám tehdy posílali úžasné animucké portréty s komentáři typu: Tady jsem si tě namalovala, abys byl ještě hezčí. Nebo: Animuku, máš svátek a narozeniny?

    Animuk s Anikrokem našli jedno z prvních působišť v divadélku Domu dětské knihy Albatros. Oficiálně nás zastupovalo Pražské kulturní středisko. S Animukem odehrálo Kapesní divadlo za 15 let své existence víc než 1000 představení. Anikroky nám byli různí mladí herci. Někteří jako Vašek Vydra, Ivan Pokorný či Bob Klepl se zdrželi jen na skok, někteří – Mirek Nohýnek – déle. Láďa Mrkvička byl ale naší stálicí. Tenhle vynikající herec měl v letech, o kterých mluvíme, velké politické problémy, a tak měl čas i chuť si s námi hrát. Myslím, že to byla pro nás tři úžasná vzájemná škola.

    Kapesní divadlo na export

    Později se ukázalo, že Kapesní divadlo by mohlo být se svým repertoárem pro děti šikovným vývozním artiklem ministerstva kultury, a tak se našich zájezdů ujal Pragokoncert. Zvlášť u takzvaně reprezentačních cest honoráře vlastně představovaly diety. Ale nám to nevadilo. V době, kdy jakákoli cesta do zahraničí byla skoro zázrakem, jsem měla, hlavně já, největší starost získat v Plzni vždy znovu a znovu příslušná povolení. Ta ve výsledku schvaloval Krajský výbor KSČ.

    Naše cesty s Kapesním divadlem, které se pak jmenovalo i Théâtre de Poche, Taschentheater, Pocket Theatre, Teatro Tascabile či Karmannyj Teatr, se vždy musely vejít do času mezi mými režiemi v činohře Divadla J. K. Tyla. Někdy to bylo o fous, když večer skončila v Plzni premiéra a ráno jsme už vyjížděli. Píšu měkké i, protože kromě Zdenky Kratochvílové a mne (v pozici režisérky, ředitelky, příležitostné zvukařky a holky pro všechno) jezdil vždy technik (pokud to nebyla cesta do zámoří, tak současně i šofér žigulíku s přívěsem). Většinou to byl Vašek Kotek, pozdější produkční cimrmanů a tatínek Vojty Kotka. A konečně s námi jezdil i představitel Anikroka hovořící v příslušném jazyce. Italsky, francouzsky a španělsky mluvící oblasti zastupoval překladatel Josef Hajný, ve Walesu a po Německu s námi jezdil Ondřej Hejma. V zemích, kde byl živý Anikrok jazykově nedostupný, jsme měli jeho part na zvukovém nosiči. To se týkalo třeba Švédska, Finska, Dánska, pro Rusko nám Anikroka natočil za svého pražského pobytu s Carem Fjodorem znamenitý herec Jurij Solomin. Natočené party Anikroka však byly hlavně strašně obtížné pro Zdenku. Byla zvyklá s dětmi improvizovat, a pokud byl Anikrok živý, přece jen lépe vycítil, kdy v textu pokračovat a kdy naopak počkat. I když příhoda z italského Reggio Emilia svědčí o tom, že v publiku se mohou dít věci, které se posléze vymknou jakékoli hlasové autoritě.

    V Šatně na pláži hrála Zdena Kratochvílová jímavě na saxofon FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉV Šatně na pláži hrála Zdena Kratochvílová jímavě na saxofon FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉ

    V Šatně na pláži hrála Zdena Kratochvílová jímavě na saxofon FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉV Šatně na pláži hrála Zdena Kratochvílová jímavě na saxofon FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉ

    Va fanculo!

    Pod střechou ve zkušebně velkého městského divadla jsme hráli pro menší děti Animuka, dole, v hlavním sále se pro starší dávala Butterfly. Naše publikum bylo specifické už tím, že se sešly děti ze státní školy a děti ze školy církevní, vedené jeptiškami. Ty druhé byly od oka vychovanější. Zdenka hrála. V jednu chvíli pozvala nějakého odvážlivce, ať si zahraje s ní. Na jeviště se přihrnul kluk ze státní školy. Chvíli to šlo, ale pak ho celá situace přestala bavit a kluk poslal Zdenku do p… Italsky to zní: Va fanculo! Takový výraz děti z církevní školy nikdy neslyšely, ale strašně se jim zalíbil. Vmžiku začalo celé naše hlediště skandovat: Va fanculo! Va fanculo! Ani přítomné jeptišky, ani učitelé ze státní školy, ani náš Anikrok je nemohli zastavit. To se povedlo až řediteli divadla, který k nám doběhl ve chvíli, kdy dole doznívala smutná tichá árie Butterfly, ozdobená křikem od nás.

    Minutočka neprošla, i čelověk sdělal

    Zážitkem z jiného soudku byl zájezd do Ruska. Zima, přijíždíme do města Ivanovo, slabých pár set kilometrů od Moskvy. Požadavek zněl: Do hlediště pustit maximálně 200 dětí. Ale jak odolat řediteli filharmonie, klečícímu ve sněhu na ivanovském nádraží – dětí se mu do sálu vejde 800, přece je nepošle domů! V krásném městě Vladimiru byl počet dětí o malinko správnější – bylo jich jen 400, ale protože učitelky si nebyly jisty kvalitou cest, přivezly své žáky dřív. Otázku, co s nimi, vyřešily usazením všech hodinu před začátkem do hlediště. Ti pak se zájmem pozorovali naše přípravy na představení.

    Problémem se ukázalo vytažení ošklivého žlutého horizontu. Vytáhnout šel, ale do samého začátku naší produkce nebyl k nalezení člověk, který věděl, jak to udělat. Nakonec, a to už jsme to skoro vzdali, přišel lehce nachmelený muž, zmáčkl tlačítko, které jsme měli celou dobu na očích, a horizont vyjel. Muž se uklonil publiku, dostal zasloužený potlesk a nám řekl: Nu vot, minutočka neprošla, i čelověk sdělal! Tenkrát jsem netušila, že to bude klíčová věta pro má pozdější hostování v ruských divadlech.

    Česká Giulietta Masina

    Posléze se nám zdálo, že po inscenacích pro děti máme vymyslet inscenaci pro dospělé. Chtěly jsme zužitkovat to, co nás celá ta léta na práci s dětmi zajímalo nejvíc. Totiž moment hranice, za kterou se herec už nemůže vyjádřit beze slov.

    Tak vznikla Šatna na pláži. Bylo to Zdenčino one-woman show, trvalo přes hodinu, překvapivě zaznělo i několik přesně jevištně zdůvodněných slov a na konci ještě Zdenka jímavě zahrála na saxofon. Šatnu na pláži jsme hráli i na festivalu Cervantino v Mexiku. Kritiky nešetřily titulky: Přijela česká Giulietta Masina! Ale je jiná – svá!

    Česká televize natočila o Kapesním divadle film Jak se dělá klaun a TV přenos Šatny na pláži. Jsou to jediné dochované vizuální dokumenty. Ale je tu i svědectví, názor naší přední kritičky tanečního a pohybového divadla Ladislavy Petiškové: …v Animukovi popouštěla Zdenka Kratochvílová uzdu své okřídlené fantazii, její dětský klaun v zeleném kloboučku a bílém fráčku mohl být konečně impulzivní, rozjívený a rozevlátý i něžně ztišený… Ve své době – s výjimkou krátkého působení Dáši Bláhové v Divadle na provázku – byla jedinou ženou-klaunkou v celé plejádě talentovaných českých mimů… v Šatně na pláži (1981) spolu s režisérkou Lídou Engelovou neváhala nově zpracovat jak známá klaunsko-pantomimická čísla, tak i náměty, které přišly ze současného divadla a filmu. Kdyby Zdenka ve své době našla českého Federica Felliniho, asi by teprve pak domácí veřejnost poznala, jaký ženský komický talent tu existoval sám sobě napospas.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sto růží v bidetu (III) Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,