Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sto růží v bidetu (I) – Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Lída Engelová se nezdá! Mohla být trenérkou basketbalu nebo elektromontérkou, sportovní novinářkou nebo herečkou. Nakonec se stala režisérkou. Ve své době jednou z mála v Čechách. Už během studií asistovala Janu Grossmanovi v Divadle Na zábradlí, v roce 1968 získala angažmá v Národním divadle, byla u toho, když Peter Brook zkoušel v Londýně a ve Stratfordu Sen noci svatojánské, s pantomimickým Kapesním divadlem procestovala v sedmdesátých letech půlku světa, stála u zrodu studiových scén v Plzni a Olomouci.

    Lída Engelová

    Zakotvila na řadu let v pražské Viole, režírovala v Plzni, Ostravě, Městských divadlech pražských, Liberci, Pardubicích, Hradci Králové, Národním divadle, taky v Londýně, Leningradě či Rostově na Donu. Na svém kontě má víc než sto šedesát inscenací divadelních a přes šedesát rozhlasových, o její spolupráci se Supraphonem nemluvě. Ví se o ní, že jako jedna z mála umí v Čechách konverzační komedii, neodpustí nic, pokud jde o jevištní řeč, má vynikající pedagogické schopnosti a nebojí se hledat v nových dramatických vodách. O jejích více než čtyřicetiletých setkáváních s divadlem a lidmi kolem něj budou následující povídání, útržky vzpomínek, na něž v úplnosti je poslední stránka Divadelních novin bohužel krátká.

    Zapsala Lucie Němečková

    Od ponku k režii

    Praha. Ulice, ve které se nacházelo naše gymnázium, se postupně jmenovala Velvarská, Žukova, Leninova, pak zase chvíli Velvarská a teď Evropská. Přístěnek tělocvičny školy ukrýval vlaječky národů, jejichž reprezentanti kolem nás mířili na Pražský hrad. A že jsme těmi vlaječkami na chodníku před gymnáziem promávali mnoho hodin výuky! Nejvíc si vzpomínám na císaře Haile Selassieho a kosmonauta Jurije Gagarina. Rozhodnutí, zda po maturitě studovat sportovní žurnalistiku, či herectví, vyřešil uliční výbor KSČ. Se zdůvodněním, že pocházím z buržoazní rodiny (maminka pracovala před válkou jako úřednice na československém velvyslanectví v Bělehradě, tatínek byl celník), jsem nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole. Pro maturanty trvalo tenkrát učení se dělnické profesi rok a půl. Z ČKD mám výuční list – obor elektromontérka. U mého ponku v Praze na Harfě se prý už učili Honza Přeučil a Karel Gott.

    U přijímacích zkoušek na herectví o rok později mi komise DAMU doporučila zkusit příští rok studium režie. Vrátila jsem se do ČKD a pracovala – tentokrát v Holešovicích – někde v místech dnešního divadla La fabrika. Za rok mi u zkoušek na režii komise sdělila, že ženského komika už dávno neviděli a že jsem přijata na herectví. Studovat současně i režii se ukázalo nemožným. Tak jsme aspoň se spolužákem z režie Jirkou Fréharem sestavili a s naším ročníkem secvičili pásmo Jakjsmebylikolektivněformováni. To, že nás za to z DAMU nevyhodili, způsobila prý částečně i moje dělnická minulost.

    Lída Engelová

    Luděk Nešleha (Vincenzo De Pretore) a Lída Engelová (Domovnice) v inscenaci hry Eduarda de Filip­po Maria, Josef a zlodějíček (AMU Disk, premiéra 25. 2. 1967) FOTO VILÉM SOCHŮREK

    Angažmá v Národním v roce 1968

    Do činohry Národního divadla v Praze jsem byla coby čerstvá absolventka herectví angažována jako stálá asistentka režie 1. ledna 1968. Předpokladem angažmá bylo i hraní menších rolí. Dráhu umělkyně ve velkých rolích jsem ukončila jednak proto, že v divadlech, ve kterých jsem se ucházela o angažmá, ke mně neměli dost vysoké partnery, jednak bylo mé tíhnutí k režii silnější. Kromě toho jsem se za velké duchovní podpory naší pedagožky herectví Vlasty Fabianové už od roku 1964 snažila motat kolem Divadla Na zábradlí. Nakonec jsem tam asistovala Janu Grossmanovi v Havlově Vyrozumění a Kafkově Procesu. V obou inscenacích jsem i hrála. V DNZ jsem ale taky poprvé zažila obsazování herců do nové inscenace. Záhy mi došlo, že na to, abych byla loutkou v rukou režiséra, případně nějaké jiné veličiny, mající na – dnes by se řeklo – casting vliv, prostě nemám povahu.

    Teď se však píše rok 1968 a činohře šéfuje další z našich pedagogů Vítězslav Vejražka. Stálými režiséry jsou tamtéž Jaromír Pleskot, Alfréd Radok, Evžen Sokolovský, Václav Špidla a Miroslav Macháček. V pánském souboru se nacházejí bardi typu Karla Högera, Bohuše Záhorského, Jiřího Sováka, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Jana Pivce či Radovana Lukavského. Mezi dámami se skvějí Jiřina Šejbalová, Marie Glázrová, Marie Vášová, Dana Medřická, Blanka Bohdanová, Jana Hlaváčová a samozřejmě naše milovaná, charismatická Vlasta Fabianová zvaná Fába. Pracovat se všemi těmihle bohy a bohyněmi českého divadla – to bylo na závrať.

    Vlasta Fabianová

    Vlasta Fabianová FOTO ARCHIV LÍDY ENGELOVÉ

    Noblesa a humor Vlasty Fabianové

    Vlasta Fabianová učila na DAMU dvacet sedm let. Pak byla v roce 1977 na minutu vyhozena. Nikdy se nedozvěděla proč. Později to neprozradily ani vybrakované kádrové materiály. Jasné však bylo, že její vyhazov byl jen další vizitkou normalizačního období. Budiž všem těm soudruhům s průměrným talentem, kteří v něm kvetli, země těžká.

    Žáků měla Vlasta Fabianová víc než několik desítek. Dodnes jsme schopni se v jakémkoli divadle v Praze i po Čechách najít. Protože všichni, kdo ještě žijeme, zůstáváme poznamenáni její osobností, její noblesou, jejím nádherným smyslem pro humor. Já mám zvlášť oblíbené její rady mladým herečkám: Holky, musíte hrát tak, aby vás všichni chlapi v hledišti chtěli mít na klíně a všechny ženské v hledišti vás chtěly za kamarádku. Nebo: Pozor! Parfém se smí měnit jen s novým milencem! Z Vlastiných vášnivých, skrytě společenských kritik, mám nejraději: My, jabka, plaveme, a co? Vůbec NIC! Nebo: Kýbl bublin nikoho nezajímá!

    Vlasta správně předpokládala, že řemeslné dovednosti nás mají naučit v ostatních předmětech. A velmi hlídala, zda se jim věnujeme. Sama se snažila vyhmátnout v každém z nás strunu budoucí možné jedinečnosti. A tu podporovat. Myslím, že právě díky Fábě jsem se nakonec stala režisérkou. Vlasta Fabianová milovala češtinu, vždycky měla po ruce nějaký, k situaci sedící citát ze Seiferta, Halase nebo Hrubína. Nejvíc jsem však obdivovala její surrealistické charakteristiky lidí. Třeba Alfréd Radok byl pro ni jako režisér tak nádherně mámivý jako Sto růží v bidetu.

    Divadlo za humny

    Samotného Alfréda Radoka jsem poznala jen letmo. To když jsem spadla jako záskok do roličky děvčete v inscenaci Lorcova Domu doni Bernardy, která byla Radokovým rozloučením s Národním divadlem a posléze i s rodnou zemí. Titulní roli hrála Vlasta Fabianová, Poncii Dana Medřická, z ostatních hereček mi zůstala v paměti hostující, krásná Nina Jiránková jako Martirio. Se slavnou inscenací se až do roku 1969 jezdilo i do zahraničí. Na zájezd do Bukurešti se jelo vlakem. Byla jsem přidělena do kupé k paní Jarmile Gabrielové z Divadelního ústavu, která s námi jela také proto, že kromě řady jiných jazyků mluvila rumunsky. O Jarmile Gabrielové by měla být napsána tak obsažná kniha, jakou ona na sklonku života napsala o historii Pražských Quadriennale. Společná jízda do Bukurešti a zpět mi tehdy vynesla pohled na divadlo očima dámy, která ve své době měla neuvěřitelný přehled o všem, co se v divadelnictví dělo za humny. Inscenace Bernardy měla skandální úspěch a já si uvědomila, že už to je podruhé, kdy vnímám pocit uhranutého publika vůči hercům, mluvícím úplně cizí řečí. Prvním zážitkem tohoto druhu bylo v roce 1964 hostování Royal Shakespeare Company s Brookovým Králem Learem v pražském Národním divadle.

    Strasti i (občasné) slasti asistování

    Moje první asistování začalo v Šumaři na střeše. Václav Špidla už měl rozezkoušeno. Myslím, že inscenace se moc nepovedla. Představa o obsazení směsi členů činohry, baletu a opery, kdy každý bude na jevišti dělat své, nevyšla. Ve Stavovském divadle se tenhle báječný muzikál dočkal 48 repríz.

    Tenkrát mi to přišlo zoufale málo. To jsem ovšem netušila, že v příštích sezonách uvidím konce inscenací i po deváté repríze (např. Březovského Železný strop – tam zase na předváděčce pro stranickou komisi zaznělo z řad rozespalých soudruhů: Pro lidi to bude dobrý!). Ach, té zmarněné energie! Kdybych měla vzpomenout na pozdější další smutné chvíle, spojené s asistováním, byla by to povinnost napsat hlášení o každé repríze, které se nezúčastnil režisér inscenace. Muselo se skvět na hlavičkovém papíře s trigami a varováním TAJNÉ DŮVĚRNÉ. Podávalo se v zalepené obálce. Úzkostlivě jsem se držela technického popisu repríz. Přesto jsem v době normalizačního ředitelování Přemysla Kočího někdy dostala zpětnou odpověď: Nebudu luštit klikyháky milostpaní intelektuálky! Podtextu se mělo rozumět tak, že se požaduje zhodnocení ideového dopadu reprízy na publikum. A to bylo těžké, jak třeba u Macháčkovy báječné inscenace Dáma není k pálení, kde diváci „brali“ všechno, tak u Vejražkovy inscenace Vstanou noví bojovníci, kde „nebrali“ nic.

    To Strakonický dudák a zkoušení s Jaromírem Pleskotem v nádherném jaru 1968 byla jiná píseň. Pan Pešek zářil v roli Kalafuny, stejně tak pan Kemr ve Vocilkovi, Švanda Martina Štěpánka a Dorotka Jaroslavy Tvrzníkové byli doopravdy zamilovaní, i ty nejmenší role hráli báječní herci. Celá inscenace působila v historické budově jako poctivá národní výšivka, ke které se máme hrdě hlásit.

    Jiný život se smutným koncem

    Zatímco však za zdmi divadel vřel jiný život, v Národním nebylo na jaře 1968 jasno, kudy a kam se vlastně celá země ubírá. Nejednoznačnost možného vývoje dráždila. Členové komunistické strany chodili se sklopenými hlavami. Nečlenové strany – a těch byla většina – propadli euforii. Ta bývá v rozjitřeném prostředí divadla nebezpečnější než jinde. V takových chvílích se rychle rodí i jev, kterému básník říká: A té sprostoty co přitom kolem šplíchne.

    Ke konci sezony 1967/1968 začali mezi herce chodit studenti v čele s budoucím předsedou Vysokoškolského svazu studentstva Čech a Moravy teoretickým matematikem Michalem Dymáčkem. S nadějí je přijímali hlavně nejstarší členové činohry včetně nestora Eduarda Kohouta. Proběhly slibné prázdniny. Od 21. srpna byl k zahájení nové sezony jen krok. Během ní došlo k národní tragédii jménem Jan Palach a Jan Zajíc. Ani emotivní vystoupení Vlasty Fabianové či fejetony Rudolfa Hrušínského nemohly bolest nad ztrátou údajně nejen dvou mladých životů utišit. Všech dalších patnáct asistencí bylo až do konce mého angažmá v Národním divadle katastrofickým koncem pražského jara víc než poznamenáno. Dnes mohu jen poděkovat naší tehdejší souputnici z FAMU Agnieszce Hollandové za Hořící keř.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sto růží v bidetu (I) – Divadelní svědectví Lídy Engelové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,