Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Srdíčka k zulíbání

    V zemích koruny české, jakož i v nitranském knížectví eura se mezi osobami mužského pohlaví najdou mnozí, kdož se cítí jako Václavové Havlové; mít více ambicí a žít trošku jindy, domnívají se tito muži, mohli by být tam, kde byl kdysi Havel. Kdož to jsou tito domýšliví muži? A jsou to vůbec muži? Inu, většinou to jsou postavy nějakým způsobem od kultury (v Čechách se těmto postavám s pindíkem a od kultury občas trochu hanlivě říká „muži pražské kavárny“, to podle vzoru „muži října“ či „muži listopadu“), osoby mužského pohlaví, jimž jejich dobromyslné maminky kdysi dávno vyprávěly – jedna paní povídala –, že zrovna ty, Pepíčku, budeš v dospělosti doktor, co doktor, právník, co právník, rovnou prezident. Kočárky se natěšeně houpaly, v těch sedmdesátých letech, kdy se počíná psát historie našich novodobých hrdinů, a pak přišly první jedničky (od boku, z vykojeného mozku vypálené proroctví se naplňovalo!), první kofila za odměnu, první sklenka vína v pacičce. S první opilostí se kloučkovi přihodily první nemorální výstřelky, trest po nich ale nenásledoval; kloučkova genialita tyto výstřelky činila omluvitelnými, zvláště když chlapeček ihned po provinění cosi zábavného zažvatlal, nejlépe nějaký hlubokomyslný paradox. A omluvený Pepíček se dál vyvíjel čili mluvil. Řeč se našemu hrdinovi spolu se sklenkou vína stala nejprve maminčinou sukní, později lafetou, na níž směle vyvážel do světa svoji roztomilou osobitost. To už byl Pepíček smělý, jak jsme pověděli, leč něco s ním nebylo v pořádku… Jak jenom pojmenovat Pepíčkův problém? Jak jenom pojmenovat Pepíčkův problém, jenž však zároveň byl Pepíčkovou největší předností? Snad žvatlání? Nebo najdeme ještě vhodnější slovo? No ano, a výše už jsme ho navíc jednou použili. Tím slovem je roztomilost čili schopnost podávat pouze výkony, které – řekněme to prostě – nikam nevedou.

    Takto obšírně se o jistém mužském či chlapeckém typu rozepisuji kvůli Divadlu Na zábradlí, kde jsem před časem s nadšením zhlédl tamní nový kus s názvem Velvet Havel. Divadlo v případě tohoto kusu beze zbytku plní svoji roli čili nutí diváctvo chytat se za nos. Kolik jen nás tam onoho večera sedělo, kdo jsme se cítili přistiženi a beze zbytku popsáni! Kolik jen maličkých Václavů Havlů, kolik roztomilých chybujících mluvků a kolik pak žen, které s těmito muži a chlapci mají své roztomile bolestivé zkušenosti! Velvet Havel je hra s Havlem, je to představení žvatlavé a roztomilé, a zračí se v něm národní povaha. Nepopravuje se, jen se furiantsky strká do podstavce, a strká se do něj tak akorát, aby se Havel nezřítil. Je v tom paradox a určitě i dosti umění: Velvet Havel poukazuje z devadesáti procent na Havlovy slabší stránky, a přesto Havel po oponě dál stojí na piedestalu. Z uměleckého hlediska jsou přitom rozhodující prostředky, jejichž pomocí se autoři k tomuto vyznění svého kusu doberou; teprve volba či vynalezení těchto prostředků z Velvet Havel činí výjimečné umělecké dílo. Miloš Orson Štědroň a režisér Jan Frič z Havla nedělají také jenom člověka čili nejdou cestou, kterou by se vydal někdo se slabším uměleckým instinktem. Prostě si pouze dělají legraci (váhám, zda použít slovo „jakoby“), pracují s floskulemi, s klišé, s Havlovou ikonickou podobou. Znovu váhám, zda použít slovo „jakoby“…

    Někomu takový přístup může připadat jako ulehčení si práce (pojmout umělecky Havla v plné šíři čili vážně – takzvaně vážně, jakoby vážně, je prý mnohem těžší), mně osobně ale právě poetika, kterou zvolili v Divadle Na zábradlí, přijde jako ta pravá, přesnětrefná, a to nejen pro zasmání, ale i pro zprostředkování skutečně závažného sdělení. Velvet Havel dokáže svádět, šálit, a zároveň podává velmi uvěřitelnou zprávu o mužských i ženských postavách našeho světa vezdejšího. Tomu všemu dohromady se, tuším, říká „chytré“. Velvet Havel je chytrá a umělecky zcela přesvědčivá inscenace.


    Komentáře k článku: Srdíčka k zulíbání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,