Divadelní noviny > Názory – Glosy
Srdce temnoty
Ten člověk na mne zpočátku působil jako kozel na místě zahradníka. Kdo? Inu, jeden takový Čech, jehož jsem potkal v německém Wiesbadenu. V cizině tehdy byl sotva týden, a už všemu rozuměl, do všeho strkal rypák. Zahradničí zahraničí, říkal jsem si tehdy, zatímco rypák přede mne začínal sunout své rozumy. Nezajímalo mne to, stáhl jsem uši, leč rypák svoje rozumy podával úkosem, tak moc úkosem, až se ke mně ty rypáčí, typicky české rozumy dostaly. Zde tedy je, ten rypákův příběh, příběžíček, příběžnůstka.
Pozvali mne do Wiesbadenu, pravil. Pozvali, peníze dali, vilku půjčili, a co já tady? Chodím se procházet. A to vám chci říct, že při těch procházkách jsem vypozoroval NNN čili Německou Národní Náturu!
Uf. Blbec, pomyslel jsem si. A rypák pokračoval: Takže s tou všeněmeckou náturou se to má tak. Každé raníčko se tady v Německu ve Wiesbadenu procházím parkem. Je to dlouhatánský park, takže ho – bohu parků žel – na dvou místečkách přefikne silnice. Chápete? Běžci a chodci se na těch místech musejí rozhlížet. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo… Rozumíte?
Ano, rozumím. Dejte mi pokoj, ano? I já, český spisovatel, kterého taktéž pozvali do Wiesbadenu na stipendium, stejně jako mého rypáka, i já věděl, že se před přechodem silnice musíme rozhlížet.
Jenomže to se pletete! řekl mi. Pokud si to skutečně myslíte, pokud si skutečně myslíte, že se zde ve wiesbadenském parku před přechodem silnice musíte zastavit a rozhlédnout vlevo vpravo, pak neznáte Němce a nerozumíte německé nátuře. Německá nátura je totiž taková, pokračoval, že když jste na přechodu pro chodce, nemusíte dělat vůbec nic. Můžete bez zastavení stoupnout do vozovky a Němci vám vždycky zastaví. Pro nás švandy dudáky při tom bude zajímavé sledovat, jak brzy Němci staví. To jste ještě deset metrů před přechodem a Němci už staví! My Češi pak máme výčitky a ženeme se k přechodu, až zakopáváme, až si zničíme šlachy, aby Němec nestál tak dlouho… Taková ohleduplnost od těch německých řidičů, paní mámo! To je národ! Už jsem zanevřel na naši českou máti, když jsem jednoho dne… Jednoho dne jsem do vozovky vešel asi tak metr od přechodu…
Nemluvilo se mu o tom lehce. Pobledl.
Věc se má tak, řekl konečně, že pokud do vozovky vstoupíte jen půl metru mimo přechod, Němec vás sejme.
Rypák se znovu odmlčel. V ruce žmoulal kulturní program (opera, balet…). Seděli jsme pod mostem přes Rýn. V rypákově hlavě se cosi křížilo, stejně jako se kolem nás křížily proudy Rýna s proudy vozovek.
A já se ptám, řekl, když jeho žmoulající prsty snad tisíckrát přešly od baletu k opeře a zpátky, a já se ptám, co to je, tenhle jeden metr? Co tenhle jeden metr odděluje? Víte?
Srdce temnoty, odvětil jsem. Německá duše je mile ekologická i zle fašistická. Stačí lousknout prsty a znovu se bude střílet, uvažoval jsem, načež jsem tomu rypákovi pověděl o divadelním uskupení s názvem BodyVoiceBand, v jehož podání jsem jen pár dnů před odjezdem do Německa viděl hned dvě inscenace: jednak hudebnědramatickou skladbu Vojna E. F. Buriana, jednak Brechtovy Bubny v noci. Obě ty inscenace přímo souvisejí s tím, o čem přemýšlíte vy, řekl jsem mu. Zajděte si na to, pokud se někdy vrátíte do Prahy. Jsou to mladí lidé, ale vyjadřují se postaru. Expresivně, meziválečně. Jsou to čerství absolventi divadelní fakulty a ta meziválečná poetika se jim asi – s prominutím – líbí. Ale obě ty inscenace jsou skvělé, přestože nemotivované, nebo motivované bůh ví čím… A líbily by se vám, jak říkám. Rozumíte mi?
Kývl. Válka, Německo, metr…
A metr vedle, dodali jsme společně.
Komentáře k článku: Srdce temnoty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
