Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slyšíte mě, vy tam v Plzni?

    O českém divadle se z pohledu zvenčí příliš nedozvíme. Letos byl na festivalu Divadlo Plzeň přední britský divadelní kritik a publicista, president mezinárodní asociace divadelních kritiků AICT/IATC a zakladatel a editor měsíčníku Theatre Record Ian Herbert. O festivalu napsal text do své revue, který nám současně poslal. Nabízíme je v plném znění.

    Tichý Tarzan

    Brněnské Divadlo Husa na provázku přivezlo kuriozitu, inscenaci Tichý Tarzan FOTO JAROSLAV PROKOP

    Evropské hlavní město piva Plzeň, jež leží v České republice, se může pochlubit také úspěšným regionálním Divadlem J. K. Tyla, kde jsou každoročně na festivalu Divadlo uváděny nejlepší české produkce a zve také hostující soubory ze zahraničí. Letošní festival byl už dvacátý. Jeho oficiální část měla poměrně kvalitní program a vedle něj „off program“ pro dobrodruhy. Vše se odehrálo v možná až příliš nabitém prodlouženém zářijovém víkendu, takže jsem měl čas prozkoumat jen hlavní program. Ale i to samo o sobě bylo dosti vzrušující, navzdory tomu, že jako červená nit se festivalem táhlo téma pesimismu a deprese. Soubor za souborem zkoumal temná zákoutí současné společnosti.

    Velké naděje jsem vkládal do úvodního představení oficiálního programu, Kalibova zločinu, protože jeho režisér J. A. Pitínský patří k mým nejoblíbenějším. Ale ponurý román z konce 19. století (autorem předlohy je K. V. Rais) podal jako shovívavou, rozdováděnou nadsázku s množstvím (opravdu zábavných) hudebních meziher vstupujících do energického přehrávání ve venkovském stylu a kostýmech, což proměnilo poněkud chmurný příběh muže, který došel až k zločinu z vášně, v hyperbolické, příliš dlouhé divadelní cvičení.

    Mravy maloměsta mnohem úspěšněji zkoumá Čechov. Téměř legendární inscenace Ivanova režiséra Tamase Aschera z roku 2004 v budapešťském Divadle Joszefa Katony dotáhla toto zkoumání hodně daleko. Umístila děj do bezútěšných let komunistického Maďarska, s řezavě komickým druhým dějstvím, jež přivádí anti-hrdinu hry do pekelného společenského klubu. Díky osmiletému hraní, báječné výpravě Zsolta Khella a od premiéry jen velmi málo změnám v obsazení zůstává tento Ivanov socialistického realismu stále poutavý a čerstvý.

    Do jisté míry překvapivě se pro mě favoritem celého festivalu stala poslední inscenace Dušana Pařízka a jeho Pražského komorního divadla, kdysi zakázané hry Rainera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt.

    Nemilosrdně realistické

    Domácí plzeňský soubor nabídl v intimním studiovém prostoru Enigmatické variace Erica-Emmanuela Schmitta režírované Janem Burianem. Solidní výkony dvou herců (jeden z nich, Jan Maléř, hraje v pestrém repertoáru Divadla J. K. Tyla také Macbetha) ale nedokázaly tomuto typicky schmittovskému titulu – rozvláčnému, elegantnímu, plnému zvratů a naprosto neuvěřitelných událostí – příliš pomoci.

    Naprostým kontrastem byli následující Parchanti, adaptace románu Zachara Prilepina z pera režiséra Kyrila Serebrennikova. Na textu a inscenaci pracoval se studenty Moskevského uměleckého divadla. Vytvořili nemilosrdně realistickou sondu do dnešní ruské společnosti prostou jakýchkoli tabu o rebelii mladistvých proti útlaku současného systému. Inscenace patrně unikla hněvu ruských politických orgánů proto, že Prilepinovy romány jsou situovány do budoucnosti. Nicméně jsou až hrozivě prorocké v popisech policejní brutality, pasivní kolaborace střední generace a krutě potlačované vzpoury mladých na barikádách.

    Další ruský „sestup do propasti“, alkoholická odysea Venedikta Jerofejeva Moskva-Petuški byla velmi zdařile převedena do divadelní podoby ostravským Národním divadlem moravskoslezským režisérem Tomášem Jirmanem. Ten ztvárnil i hlavní roli, na jevišti je po celou dobu se čtyřmi svými, herecky všestrannými kolegy. Velmi vhodným místem pro Jerofjevovo delirické drama se ukázala jedna z festivalových scén umístěná na opuštěné železniční zastávce. Díky svému plebejskému patosu tak Moskva-Petuški měla v sobě i humor a zábavnost.

    Taková byla i další inscenace, tentokrát z předměstského očistce severního Edinburgu z pera Irvina Welshe. Právě nadsázka a humor dominovaly úhledně zhuštěné adaptaci některých jeho krátkých povídek ze sbírky Acid House, přetvořených v souvislé vyprávění pod názvem Ucpanej systém. Násilnické epizody jsou nacpány do ošuntělého českého (či slovenského – režisér Michal Vajdička je z Bratislavy) baru, jehož otřesná klientela je snad až příliš láskyplně portrétována excelentím hereckým souborem. Nebylo však té legrace až příliš v kontextu příběhu prosyceného fekáliemi, drogami a chlastem? Irvine Wesh by patrně nesouhlasil.

    Šepoty a výkřiky

    Režijní a herecká úspornost se projevuje i v brilantním scénickém ztvárnění Šepotů a výkřiků FOTO ARCHIV FESTIVALU DIVADLO

    Zlaté hřeby festivalu

    Dvě hostující produkce, které jsem obdivoval už dříve, se bezpochyby staly „zlatými hřeby“ festivalu. Sólo Dirka Roofthoofta vycházející ze vzpomínek Jeroena Brouwerse na život v japonském zajateckém táboře Sunken Red čerpá svou sílu ze zdrženlivého vyjádření ve vizuálně bohaté produkci Guy Cassierse. Podobná úspornost se projevuje i v brilantním scénickém ztvárnění Šepotů a výkřiků Ingmara Bergmana, kde jeden herec – Zsolt Bogdán (hraje utrápeného režiséra a všechny mužské role ve filmu) a pět hereček přibližuje ve dvou jednoduše zařízených místnostech nejen celý příběh filmu, ale také jeho zrod. Fascinující.

    Oslavované brněnské Divadlo Husa na provázku přivezlo kuriozitu, inscenaci Tichý Tarzan. Název skrývá slovní hříčku – příjmení Tichý znamená „Quiet“. Protagonistou je Miroslav Tichý, který byl za života svým okolím považován za opilce a podivína, zatímco nyní je oslavován a ctěn jako jeden z největších naivních fotografů světa. Autoři textu Simona Petrů a Jan Kryštof vyprávějí příběh přímočarou dokumentární formou. Jejich úsilí poněkud zmařila režijní koncepce Anny Petrželkové, která do role Tichého obsadila ženu (hraje s výrazným plnovousem). I ostatní postavy jsou interpretovány s přílišnou groteskností. Tento přístup se sice zhodnocuje ve ztvárnění scén nevinného eroticismu, viditelného v konkrétních Tichého pracech, ale celé to trvá příliš dlouho. A navíc je patrný až přehnaně shovívaný pohled režisérky na dané téma.

    Zlomyslná jízlivost

    Rastislav Ballek je jedním z nejzajímavějších slovenských režisérů. Ale zatímco jeho polodokumentární Tiso o válečném vůdci – zrádci národa byl seriózním pokusem vyrovnat se s temnými momenty slovenské historie, jeho současná inscenace Kukura, navzdory tomu, že jejím hrdinou je současná postava, vypadá spíše jako nepříliš duchaplné laškování ze strany autora, jinak stejně uznávaného režiséra Martina Čičváka. Juraj Kukura, který patří k nejlepším slovenským hercům a divadelním manažerům, je Čičvákem nemilosrdně pranýřován prostřednictvím zlomyslného, provinciálního útoku, v němž mu dává vinu za všechny nedostatky slovenské divadelní scény. Vizuálně ovšem inscenace působí skvěle. Skupina kukurovských klonů ve smokingu, afektovaných jako obřadníci z Kabaretu, se pohybuje po nádherné metalové blyštivé spirálovité scéně Hanse Hoffera, kolem níž pobíhá neformálně oblečený utrápený autor a režisér Čičvák. V poslední části pak vidíme loutku Kukury v životní velikosti, kterak se ve své stařecké slabosti vyzpovídá matce. Pro člověka, který nezná souvislosti, to působí pouze jako zlomyslnost a požitkářství.

    Hlavní program festivalu končil třemi českými inscenacemi. Dvě z nich režíroval další (nadějný), v Česku oslavovaný režisér Jan Mikulášek. Jeho inscenace z pražského Divadla v Dlouhé zpracovává hořkou komedii Denise Kellyho o materialismu Láska a peníze. Hraje v ní osm herců na chytře koncipované scéně (Marek Cpin), jejíž zadní stěna je vyplněna obrovskými portréty protagonistů (později se otočí a jsou nahrazeny tvářemi s hranými úsměvy a ztrhanými rysy). Musím se ale přiznat, že moje vnímání hodně ovlivnilo soustředění se na špatně čitelné titulky mnohamluvné hry, kterou jsem neznal.

    Druhý Mikuláškův příspěvek Europeana, interpretovaná herci z jeho domovského brněnského divadla Reduta, byla snáze pochopitelná. S využitím eseje Patrika Ouředníka z roku 2001, v níž autor dává do kontrastu vážné i veselé okamžiky 20. století, vytvořil dramatickou antologii, která se zjevně inspiruje tvůčím stylem Christopha Marthalera, v níž úřednící v oblecích a s kamennými tvářemi provádějí sérii značně nepravděpodobných akcí (zpívají, tančí, svlékají se, hrbí, padají, pojídají své texty) v nepřehledné posloupnosti a přitom pronášejí nebo vykřikují útržky z Ouředníkova textu. Ale tam, kde Marthaler vytváří z chaosu stukturu, si Mikulášek vystačí s pouhým hromaděním jedné irelevantní sekvence na druhou. Ve výsledku zanechává diváky (nebo alespoň jejich část) zmatené a nespokojené.

    Do jisté míry překvapivě se pro mě favoritem celého festivalu stala poslední inscenace Dušana Pařízka a jeho Pražského komorního divadla, kdysi zakázané hry Rainera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt. Další cvičení na téma deprese, degradace, prostituce, transvestismu, antisemitismu, homofobie, neschopnosti a čiré krutosti je skvěle zahrané a bezchybně zrežírované. S lehkým sarkasmem aktualizuje do dnešní doby přenesenou vzrůstající xenofobii v České republice i jinde. Podvědomě se snažíte odtrhnout od některých trýznivých scén, ale nemůžete se zbavit ostré konfrontace s vlastními nejtemnějšími myšlenkami a pocity.

    (z angličtiny přeložila Jana Soprová)


    Komentáře k článku: Slyšíte mě, vy tam v Plzni?

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Doufám, přátelé ,
      že jste pana Herberta na ten povedený omyl s Kukurou aspoň upozornili…

      15.11.2012 (21.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Marek

      Profilový obrázek

      Brilantní!
      V jednom krátkém odstavci popsáno a zhodnoceno představení, jeho atmosféra, herecké výkony atd., bez nutnosti balastu zbytečných slov a exhibice znalostí recenzenta. Velmi inspirativní pro českou recenzentskou obec.
      Kolik premiér malých nezávislých divadel za rok vznikne a o kolika se v i-DN dozvíme? Nebylo by od věci pokusit se o podobná shrnutí, i když nejde augerechnet o festival 🙂

      16.11.2012 (14.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Jiná perlička z článku Iana Herberta:
      .
      „Naprostým kontrastem byli následující
      Parchanti, adaptace románu Zachara Prilepina
      z pera režiséra Kyrila Serebrennikova.
      Na textu a inscenaci pracoval se studenty
      Moskevského uměleckého divadla. Vytvořili
      nemilosrdně realistickou sondu do dnešní
      ruské společnosti prostou jakýchkoli tabu
      o rebelii mladistvých proti útlaku současného
      systému. Inscenace patrně unikla
      hněvu ruských politických orgánů proto,
      že Prilepinovy romány jsou situovány do
      budoucnosti. Nicméně jsou až hrozivě prorocké
      v popisech policejní brutality, pasivní
      kolaborace střední generace a krutě potlačované
      vzpoury mladých na barikádách.“

      Takový oxymoron je sice možný, avšak Herbert, jehož DN pasovaly na předního britského kritika, prostě neví, o čem mluví. Saňka je román s autobiografickými prvky, vycházející z neuspěšného boje jeho strany Národních bolševiků o moc na přelomu minulé dekády…

      17.11.2012 (3.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Když jsme dostali text Iana Herberta,
      stáli jsem před volbou – redigovat jej, a tím opravit chyby či nepřesnosti, kterých se pan Herbert dopustil, anebo jej nechat v původní podobě, tedy takové, v jaké jej čtou čtenáři ve Velké Británii? Rozhodli jsem se pro druhou možnost. Zdá se nám pro české čtenáře i divadelníky cennější. V perexu je to jasně řečeno. Podávat k textu komentář nám připadlo pitomé.

      Co se týká toho,
      že „DN pasovaly Iana Herberta na předního britského kritika“… Je-li někdo prezident IACT, sekretář londýnské sekce kritiků Circle a zakladatel a editor mnoho let existujícího měsíčníku Theatre Record, není podle mne bezvýznamný.

      17.11.2012 (23.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        Ano, došlo mi,
        že to tak nějak bude, a myslím, že to je dobrá volba – jen doufám, že to tak děláte skutečně jen v tomhle specifickém případě (přebírání článku).
        Je-li Ian Herbert předním britským kritikem, nebo ne, o tom se jistě můžeme přít, ale tenhle konkrétní článek mu příliš ke cti není – opravdu bych nechtěl být britským čtenářem, který se může spolehnout jen na něj.
        A IACT nic není, to jen tak na okraj (International Association des critiques du théâtre?) – je to IATC anglicky a AICT francouzsky.

        18.11.2012 (8.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      To vše z něho nedělá
      předního britského kritika, ale spíše předního administrátora. Mimochodem, že tento přední kritik nezná Lásku a peníze, která se hrála v Londýně i jinde v Anglii, a v mnoha jiných zemích, je udivující, (Myslím, že jste postupovali správně, že jste jeho článek neredigovali.)

      18.11.2012 (2.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Zadejte do Googlu
      heslo British theatre critics. Vyskočí Ván 56 jmen, ale Ian Herbert mezi nimi není. Během posledních let jsem se dost zabýval anglickým divadlem. Na jeho jméno jsem ani jednou nenarazil.

      18.11.2012 (13.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nechci se zde přít
      o významu či nevýznamu Iana Herberta v kontextu britského či evropského divadla. Jisté je, že je „honorary president“ AICT/IATC (omlouvám se za přehození písmen ve zkratce, snad bylo ale divadelníkům zřejmé, o jaké organizaci je řeč: http://www.aict-iatc.org/ ). A jasné také je, že o britském divadle má přehled minimálně skrze Theatre Record – http://en.wikipedia.org/wiki/Theatre_Record – a že zná i současné evropské divadlo, takže dokáže srovnat festival Divadlo Plzeň s evropským i britským divadelním kontextem s jinou zkušeností a z jiného úhlu než česká kritika. Tím je pro české prostředí cenný.
      Poznámce Michala Zahálky nerozumím – o kterých textech má dojem, že nejsou v DN redigované?

      19.11.2012 (15.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        Nic takového jsem nemyslel
        – jen jsem jako váš autor vyjádřil upřímné doufání, že kdybych takovou botu udělal třeba já, že byste mě v tom nenechali, toť vše. 🙂

        19.11.2012 (18.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Michale,
        samozřejmě texty redigujeme, seč je v našich silách. Jsou autoři, kteří si na to stěžují či stěžovali, a přestali s námi proto dokonce spolupracovat či je s nimi spolupráce velmi náročná (v zahr. rubrice jich takových zažívám hodně). Nicméně za každou chybu si může především autor sám (něco nedohledáš nebo tě nenapadne – opět bych mohl uvádět příklady). Blbý je, když chybu v přemíře snahy uděláme sami, což se mi stalo teď u textu Turby, kde jsem v posledních náhledech opravil na připomínku korektorky „Miminko“ na „Maminko“, a bylo to špatně, což autor – pochopitelně – nelibě nese.

        19.11.2012 (19.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vladimír Marek

      Profilový obrázek

      Nyní, po svém chvalozpěvu na zveřejněný článek, připadám si jako povrchní blb. Ano, jsem povrchní, leč HLUBOCE povrchní.

      19.11.2012 (16.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Vladimíre,
        myslím, že jsi na textu ocenil to, co je na něm cenné či aspoň pro psaní o festivalech dobré. Krátké a pregnantní charakteristiky viděného, z nichž si lze udělat obrázek o představení, a autorovo hodnocení v rámci jeho zkušeností, které také sděluje. V tom je, myslím, ona komparace s divadelním děním v Evropě a Británii, na niž se v ohlasu níže ptá prof. Trenský.

        19.11.2012 (19.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Marek

          Profilový obrázek

          Vladimíre, děkuji za zastání.
          I když je vzrušující a poučné sledovat diskuzi a výhrady vědců a profesionálních kritiků, je dobré nezapomínat, že DN čte i laik a prostý návštěvník divadla. Za diváka se považuji i já sám, neb v okamžiku kdy se jdu na něco do divadla podívat, odkládám svou profesi. Jinak bych patrně nebyl schopen si představení plně užít. A právě diskutovaný článek Iana Herberta mě upozornil na mnohé, co jsem ještě jako divák nestihl, a co musím dohnat.

          20.11.2012 (9.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Když kliknete na webu aict-iact.org,
      tak vám po krátkem studiu jejich činnosti a členstva vysvitne, že sotva jde o špičkovou organizaci. Ano, Theatre Record je užitečná publikace, ale je to spíše kompendium než zdroj originálních náhledů. Mimochodem, žádné srovnání plzeňského fetivalu s evropským či britským divadelním kontextem jsem v článku nenašel.

      19.11.2012 (17.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Stále, pane profesore,
        nevím, co Vám vadí. Ian Herbert je – ne-li nic jiného – poučený a zkušený, divadlem se profesionálně dlouhohobě zabývající teoretik, pravděpodobně spíš pedagog a teatrolog než aktivní kritik, jehož nezatížený pohled na české divadelní dění je jistě pro nás zajímavý. A zpráva o tom, jak se píše v zahraničním tisku o Divadle Plzeň, je taky – když nic jiného – poučná. Světová asociace divadelních kritiků AICT/IATC až tak bezvýznamná organizace není a nevěřím, že by čestným presidentem zvolila někoho jen tak náhodou.
        Až přijede do Plzně aspoň jeden z oněch 56 „předních britských kritiků“, určitě jej o článek požádám, a napíše-li něco o nás jinam, rádi jeho – opět celý – text přeložíme.

        19.11.2012 (20.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Pane Trenský,
          opravdu myslíte, že lze erudici autora či organizace jen vygooglovat?
          Podporuji Vladimíra Hulce v názoru, že takový článek se věcně nerediguje, je vlastně převzatý odjinud. Především je však vzácnou příležitostí podívat se na naše divadlo očima cizince, jaksi zvenku, z jiné perspektivy, z jiného kontextu. Tak ho čtu – omyly a chyby toleruji a názory zvažuji, to je vše. Nechápu, proč debatovat o významu dotyčného autora místo o tom, jestli nám nesdělil něco podstatného, co sami nevidíme.

          19.11.2012 (23.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Pane Hermane,
      po posledním příspěvku Vladimíra Hulce jsem se tímto tématem už nechtěl zabývat, ale Vaše glosa mě k tomu vede zpátky. Otázka, zda někdo je či není „přední britský kritik,“ se vygooglovat v dnešní době samozřejmě dá. Totéž, zda je někdo mezinárodně renomovaný teoretik. Onen pán není ani jedno, ani druhé. Že to první se v úvodu ke článku tvrdí, zkresluje nejen kvalifikaci autora (a tím i význam jeho článku), ale v kontextu vážných omylů vrhá snad i neříznivé světlo na britskou kritiku, která patří od nepaměti k největší na světě. Jestli jste Vy v článku našel něco podstatného, co jsme nevěděli a co by vyvážilo jeho nedostatky, rád bych věděl co. Myslím, že řada domácích autorů, kdyby měla příležitost, by dokázala napsat podstatnější článek o plzeňském festivalu.

      20.11.2012 (1.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Pane Trenský,
        nesouhlasím s tím, že se dá jen vygooglovat, kdo je či není přední kritik nebo teoretik. Zdůrazňuji slůvko „jen“! Dá se vygooglovat jakési renomé, možná vnějšková úspěšnost, ale kdo je kdo se zjistí až studiem prací. Osobně na množství funkcí či citací či podobně moc nedám.
        Nevím, proč do debaty ještě vsouváte hledisko „renomovaného teoretika“, o tom přece nebyla řeč. Kromě toho si věru nemyslím, že čím lepší teoretik, tím lepší kritik.
        Jistě by se našli pronikavější autoři, ale nevím o žádném, který by poskytl právě onen pohled z druhého břehu, odjinud, optikou zahraničního divadla. Konkrétně už to rozvedl Vladimír Hulec 20.11. 2:50, opisoval bych a dodával jen detaily. Jen bych dodal, že Herbertův text, jako kterýkoli jiný, nepovažuji za víc než za názory k diskusi, a myslím, že se má debatovat o oněch názorech a nikoli o vygooglovaném renomé toho, kdo je vyslovil.

        21.11.2012 (2.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Pavlovský

          Petr Pavlovský

          V Plzni
          jsem už 5 let nebyl, nezvou mě, ale o Divadlo ´12 v této diskusi již nejde, jde de facto o teorii kritiky.
          P. Trenský napsal: „Myslím, že řada domácích autorů, kdyby měla příležitost, by dokázala napsat podstatnější článek o plzeňském festivalu.“ To je, po mém soudu, naprosté nepochopení samotné existence iDN. Příležitost napsat do nich kritiku má přece každý gramotný člověk na této planetě, a to 24 hodin denně!
          Pokud jde o teoretickou mohutnost teoretiků, zcela souhlasím s Josefem a vztahuji to i na sebe. Teoretikové kritiky většinou nepíší (O. Zich, J. Mukařovský, J. Veltruský, I. Osolsobě) nebo jen sporadicky (O. Hostinský) nebo jenom průměrné (já).
          Špičkový kritik totiž musí mít, mj. i jisté „básnické střevo“ – je to podobné jako se špičkovými překladateli (kteří jsou rovněž inteprety sui generis). Proto byli špičkovými kritiky Max Brod či F. X. Šalda – oba napsali také něco průměrných dramat.
          Není náhodou, že většina divadelních kritiků má za sebou i něco pokusů o praktické umění, o uměleckou tvorbu. Nepatřím k nim, ale nekladu si to za zásluhu. V roce 1967 nás přijali na KDV FF UK dvanáct. Byl jsem mezi svými kolegy jediný, kdo se před tím ani jedenkrát nepokusil dostat na DAMU – ostatní spíš víckrát. Z těch 12 se nejméně dva etablovali jako tvůrci (Lázňovský, Vondrovic), několik dalších se pohybuje v praxi ve sféře tvorby (dramaturgie, produkce a pod.).
          Teoretikem a „takékritikem“ jsem se stal jenom já. J. Hyvnar se stal historikem divadla, ostatní se ztratili, nejdál kolega Slavický – dálný Orient.

          22.11.2012 (5.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Pavel Trenský

            Profilový obrázek

            Pane Pavlovský,
            řeč byla o tištěné versi DN, kde se článek objevil, nikoli o i-DN. A to je veliký rozdíl. Tam ovšem každý přístup nemá a je to prestižnější záležitost. Co se týče kritické či teoretické činnosti Iana Herberta, jestli taková existuje, tak ji nechával v šuplíku.
            Pan Herman zřejmě nechápe funkci Googlu. Je to jakási encyklopedie a katalog na pokračování, v anglosaských zemích neobyčejně vyspělá. Je prakticky nemožné, abyste nenašel informace o publikční činnost i druhořadého autora, neřkuli předního kritika či teoretika. (Mimochodem, teoretikem jej nazval pan Hulec, ne já.) Zadejte do Googlu třeba jméno Michael Billington (kritik The Guardian) a pak kliněte na Wikipedii. Vyskočí Vám nejen jeho biografie, ale detailní seznam jeho publikací. Když tam zadáte jméno Ian Herbert, nevyskočí Vám vůbec nic (jen odkazy na jeho jmenovce). V katalozích světových universit najdete sice dvě publikce, ale jsou to ediční a kompilační práce, nikoli kritické či teoretické. A nakonec ovšem šlo o hrubé faktické omyly v článku, který by neprošel úspěšně ani jako seminární práce. Překvapuje mě, pane Pavlovský, že Vy, kdo vytýkáte autorům v i-DN nejnepatrnější chybičku, jsou Vám školácké, hrubé chyby tohoto autora irelevantní.

            22.11.2012 (16.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Josef Herman

              Josef Herman

              Pane Trenský,
              jak já chápu funkci „googlu“, lépe internetové sítě: je to vskutku nekonečná a mnohostranná databáze. Jeho výhodou je, že na něm všechno je, nevýhodou, že na něm je všechno.
              Proto opakuji, že nemíním hodnotit cokoli a kohokoli jen, zdůrazňuji „jen“, podle výskytu na netu. Nic víc a nic méně. S Wikipedií je to podle mého úplně stejné.

              23.11.2012 (9.01), , Trvalý odkaz komentáře,

    11. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pro mě bylo například zajímavé,
      jak autor četl Ucpanej systém, že vnímal Tichého Tarzana především skrze text, který oddělil od interpretace, kterou nepřijal, že neznaje kontextu PKD byla pro něj Pařízkova inscenace „favoritem celého festivalu“ nebo že vysoce cenil Sunken Red, kterou naši kritici ve velké většině odzívali (vysoké oceňování snad všech zahraničních produkcí oproti českým o mnohém taky vypovídá). A potěšilo mne, že měl zájem o off program, který ale nebyl schopen z časových důvodů navštívit. Což je má dlouhodobá výtka pořadatelům. Letošní off program byl navíc velmi kvalitní a některé produkce (Mraky, které poté vysoce uspěly v Nitře) by pro cizince byly velmi atraktivní.

      20.11.2012 (2.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Co se mne týče,
      nechce se mi o tom už debatovat. Ale myslím, že by nebylo od věci, to vyvěsit v i-DN, aby se problém otevřel „lidu“ a z omezujího prostředí této kódem uzavřené společnosti.

      20.11.2012 (18.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Vladimír Marek

      Profilový obrázek

      Pane Trenský,
      sice se osobně neznáme, ale kde se ve Vás náhle vzal takový defétizmus? Já si kódem ucpaný nepřipadám. Jsem profesionální herec a obyčejný divák.

      20.11.2012 (21.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Nevím, jestli jste mi rozuměl.
      Co jsem měl na mysli je, že aby se někdo mohl dostat do diskuse, musí odbírat tištěnou versi DN, kde je vytištěn kód, umožňující otevřít článek a přístup k diskusi Když máte elektronické předplatné, tak takový přístup nemáte, a nevíte, o čem se vedou diskuse. I-DN sleduje daleko více čtenářů, a v minulosti některé diskuse byly do i-DN redakcí převedeny.

      20.11.2012 (22.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane profesore,
      já Vám rozuměl dobře a souhlasím s Vámi, byť bychom potřebovali, aby si čtenáři DN především kupovali, k čemuž právě slouží nedostupnost (uzamčenost) některých textů z DN na i-DN. Živá diskuse je nám ale přednější.
      Současně čtenáře této diskuse upozorňuju, že převodem na i-DN jsem text Iana Herberta graficky upravil a opravil chybná jména a svou chybu se zkratkou organizace AICT/IATC (o níž byla řeč v jedné fázi komentářů). Vše ostatní jsem nechal, jak bylo a jak je v DN.

      20.11.2012 (23.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Martin Bernátek

      Profilový obrázek

      Na okraj tématu „Herbert“ a „IATC“ doplňuji:
      Ian Herbert vykonával mandát predsedy Mezinárodní asociace divadelních kritiků v letech 2001-2008. V roce 2008 byl předsedou asociace zvolen Yun Cheol Kim z Korejské republiky a Herbert zároveň navržen na čestného předsedu asociace (jak titul zní je to čestná funkce pro „vysloužilce“). Jan Herbert je sympatický chlapík, IATC – vyplývá z názvu – „mezinárodní“, tj. zastřešující organizace; ostatní ponechávám bez komentáře. Členem AITC je i Sdružení českých divadelních kritiků, jeho valná hromada se s největší pravděpodobností uskuteční ve středu 12. prosince odpoledne v Divadelním ústavu. Součástí setkání bude zhodnocení činnosti a volba nového výkonného výboru. Oficiální pozvánka bude jistě zavčasu zveřejněna, nechť ale diskutující chápou jako pozvání i toto oznámení. Informace o SČDK jsou zde: http://www.divadlo.cz/scdk.

      22.11.2012 (20.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Pavel Trenský

        Profilový obrázek

        To snad je o něm všeobecně známo, ne?
        Ale to neomlouvá jeho chyby a nedělá z něho předního britského kritika. Redakce má ovšem právo otisknout, co uznává za vhodné. Ale když si byla vědoma těch až groteskních omylů, což je pravděpodobné, měla v úvodu poznamenat cosi jako: „Článek uveřejňujeme bez rekačních zásahů, ačkoli se v něm nacházejí některé věcné chyby.“ Myslím že zodpovědná redaktorská práce takovou poznámku vyžaduje.

        22.11.2012 (21.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        S takovým úvodem?!
        To už snad raději netisknout. Já si ale myslím, že zdaleka tak strašný, jak teď uvádíte, ten text není. Naopak – nejlépe to zde formuloval „obyčejný divák“ Vladimír Marek. Důležité na tom textu je, zda přináší podněty k diskusi a zamyšlením, či ne. Já myslím (a v redakci si myslíme), že ano. Vy zřejmě jste opačného názoru. To se někdy stává.

        22.11.2012 (22.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Pavel Trenský

          Profilový obrázek

          Jak nás učili v gymnaziu v archaických dobách:
          „De gustibus non est disputandum.“ A v této debatě už asi nikdo nic nového neřekne.

          23.11.2012 (0.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Pavlovský

          Petr Pavlovský

          Kolega Trenský má,
          po mém soudu, v tomto punktu pravdu. Dokázal to, paradoxně, „obyčejný divák” Vladimír Marek“.
          Právě ten obyčejný, nezasvěcený a odborného kontextu neznalý divák snadno uvěří čemukoli, když nezná zdroj nebo když o tom zdroji dostane dokonce falešné informace. I já jsem si původně myslel, že „přední britský divadelní kritik a publicista, president mezinárodní asociace divadelních kritiků AICT/IATC a zakladatel a editor měsíčníku Theatre Record Ian Herbert“ je nějaký britský Just či Hořínek, že to je „těžká váha“.
          Kolega Trenský mě vyvedl z omylu, za což mu děkuji, tím spíš, že mě do něj uvedla redakce iDN, jejíž reference o autorovi byly přinejmenším velice jednostranné.
          Právě pro tzv. obyčejné čtenáře by ono varování: “Článek uveřejňujeme bez redakčních zásahů, ačkoli se v něm nacházejí některé věcné chyby” bylo nanejvýš na místě!

          23.11.2012 (9.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Ian Herbert
          je váha polotěžká do 81 kg.
          🙂

          23.11.2012 (10.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Musel bys upřesnit,
      zda je jedná o box, zápas ř.-ř., volný styl, judo či nějaký další úpolový sport.
      Na váhy závodí také vzpěrači. Všichni mají ty kategorie jinak.
      Já jsem zápasíval v pérové – do 63 kg. Na každé ligové utkání jsem shazoval 5-6 kg. Dneska bych musel shodit skoro půl metráku. Mám se až moc dobře 🙂

      23.11.2012 (11.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Vidíš,
      to je zajímavý problém. Co je vlastně kritika?! Spíš box, zápas ř.-ř., volný styl, judo nebo co vlastně? Fotbal to asi nebude, spíš ragby…
      Když jsem to psal, měl jsem na mysli box – psal jsi o těžké váze a kritika, říkal jsem si, je taková přímá evropská disciplína zub za zub, oko za oko, rána na oko či solar, občas po pás. Ale teď si myslím, že to má každej jinak. Pro mne to jsou šachy, pro Švejdu kuličky a pro Tebe nejspíš zápas ř.-ř.

      24.11.2012 (0.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Pavlovský

        Petr Pavlovský

        Klasickým zápasem
        jsou pro mne polemiky, které vedu na tomto webu. Pociťuji je ale i jako šachy (hrával jsem v 70. letech za TJ Dopravní podniky).
        Kritika ale nemá se zápasem nic společného, maximálně při jejím psaní zápasím sám se sebou, se svou neschopností interpretovat a pojmenovat viděné.
        Kritik není, resp. neměl by být o nic víc protivníkem umělců než kterýkoli jiný konzument (vnimatel) umění. (Podobně jako není zákazník v restauraci protivníkem kuchaře.)
        Kritik tu není od toho, aby soupeřil s tvůrci, kritik může mít rivalitní vztah a polemizovat maximálně s jiným kritikem.
        K umění mám podobný vztah jako k vínu. Buď mi chutná, nebo ne. Jenom se v něm trochu víc vyznám. Jako degustátor – sommelier – jsem pouhý amatér.

        24.11.2012 (7.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,