REPORTÁŽ: Dítě v Dlouhé, kachničky a čas
Už od dob Jana Amose Komenského se divadlo využívalo jako didaktický prostředek ke vzdělávání a letošní ročník festivalu Dítě v Dlouhé v této tradici pokračuje. Po plzeňské inscenaci Čáslavská – Tokio – 1964 pokračuje edukativním směrem i Jihočeské divadlo, které přivezlo environmentálně orientovanou jednohubku Štěpána Gajdoše s názvem GaGa a hudební lahůdku Teď Michaely Homolové v podání libereckého Naivního divadla.
Před třiatřiceti lety se do Tichého oceánu vlivem bouře vysypal náklad jednoho z přepravních kontejnerů, v němž se nacházelo přes dvacet osm tisíc gumových kachniček. Na osudech některých z těchto gumových hraček chtějí tvůrci inscenace GaGa ukázat, jak plasty ovlivňují svět kolem nás. Úvodní scéna ve stručnosti představí výše zmíněnou havárii, v níž se přes strojově přesný proces výroby koupelových společníků dostáváme k následnému ztroskotání. V bodě tragédie linearita díla končí a následuje série rozkouskovaných mikropříběhů o konfrontaci zvířat s kachničkami.
Setkání zvířat v podobě ledního medvěda, racka, kachny či mečouna ztvárnili tvůrci prostřednictvím krásných dřevěných loutek, jejichž tělo bylo navrženo tak, aby umožňovalo plynulý, téměř až realistický pohyb. Kromě poutavého zpracování si loutky získávaly pozornost zvukovým doprovodem herců, kteří své figurky animovali zpěvem, mručením či křikem. Vizuální opojnost vrcholí ve scéně podmořské říše, v níž se ladnými pohyby scénou protančí hejno svítících medúz a za doprovodu zpěvu Elišky Mesfin Bouškové s loutkou mečouna se před očima zhmotňuje snový svět. Vedle loutek dominuje scéně multifunkční dřevěná kruhová konstrukce protkaná barevnými korálky, které při nasvětlení evokují blyštící se vodní hladinu. Tento chytře vymyšlený scénografický prvek Alžběty Kranich Uhlíkové zprvu slouží jako hladina pro loutku troskotajícího korábu, avšak v průběhu se jeho přítomnost vytěží maximálním možným způsobem – slouží totiž jako radar, dřevěný rám, na kterém sedí racek, harfa či nám vymezuje prostor podvodního světa.
Štěpán Gajdoš společně s dramaturgem Davidem Košťákem nezaujali k látce apelativní postoj, v němž by hlásali vyhraněná ekologická hesla, místo toho zachycují přirozenou odezvu přírodní říše na lidské zamořování odpadem. Zatímco medvěd kachničku po snaze ji sežrat vrátí zpět do oceánu, máma kachna se o plastové pískle stará, racek si jimi zaplní hnízdo a v podvodním světě se na ni zachytí několik medúz. Je to výmluvná ukázka zvířecí bezbrannosti, která vede k jedinému závěru – přizpůsobení se. Zvířata se totiž v každém příběhu naučí s lidským odpadem koexistovat. Tvůrci tak vedou diváka spíše k zamyšlení nad vlastním počínáním vůči přírodě než nad moralizováním ohledně naší bezohlednosti.
Jak lze vnímat čas
Ve značně rozjuchanějším duchu navázalo Naivní divadlo z Liberce, které se se svým divadelním koncertem věnovalo fenoménu času a jeho plynutí. Nešlo však o školometské „opakování“ částí času jako jsou roční období, měsíce či dny v týdnu. Režisérka Michaela Homolová ve spolupráci s autorem textů Radkem Malým se společně zaměřili i na to, jak lze vnímat čas, v němž i vteřina umí být překvapivě dlouhá. Radek Malý v textech písní i básní (pronášených mezi skladbami) využívá hravé rýmy, které jsou podobně jako například u Jiřího Žáčka zdrojem humoru, a především nepředvídatelné fantazie. Doprovázeno živou herecko-hudebnickou kapelou pokrývající celou škálu rozmanitých hudebních stylů (od popíku, balad až k rockovému ladění) vzniká energií sršící kolotoč, u něhož je jediná vada na kráse – že musíme zůstat sedět.
I na to je však Naivní divadlo připraveno a vyjma působivého steampunkového kostýmního ladění z dílny Kamila Bělohlávka upoutává pozornost neustálou akcí na jevišti. Během jednotlivých skladeb totiž herci představují/vytvářejí fantaskní „vynálezy“ v podobě kruhovité kovové konstrukce, s níž různě pohupují, zavěšují do ní loutky či z ní vytvoří hrací stroj, díky jehož otáčení se rozpohybuje dřevěná loutka. Ač je v díle spousta vizuálních stimulů, žádný z nich nepřebije čirou radost a nadšení jednotlivých aktérů-muzikantů, díky kterým prýští energie i přes hrany jeviště. Jejich extatické nasazení zůstává důležité nejen k upoutání a udržení divácké pozornosti, ale díky němu také naplňují název své inscenace, jelikož žijí naplno, tady a Teď!
Štěpán Gajdoš a kol.: GaGa. Režie: Štěpán Gajdoš, dramaturgie: David Košťák, scénografie: Alžběta Kranich Uhlíková, hudba: Matěj Štrunc. Jihočeské divadlo, premiéra 24. února 2024, Dítě v Dlouhé 5. 4. 2025
Radek Malý: Teď! Režie: Michaela Homolová, koncepce: Michaela Homolová, Vít Peřina, Kamil Bělohlávek, Radek Malý, výprava: Kamil Bělohlávek, hudba: Ivan Acher, Matej Benko, Vít Brukner, David Hlaváč, Martin Konvička, Marka Míková, Tomáš Procházka, Vojtěch Procházka. Naivní divadlo Liberec, premiéra: 25. 2. 2023., Dítě v Dlouhé 5.4. 2025
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Dítě v Dlouhé, kachničky a čas
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)