Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rapující Heiner Müller v playbacku (PRO)

    Urputnost, se kterou se hannoverská inscenace snaží zhmotnit na scéně všechnu tu snovou kolážovitost hry Pověření Heinera Müllera, je místy dost vyčerpávající. Je to brutální divadlo spekulující s několika prostředky či rovinami scénické konkretizace – jako by se inscenátoři nemohli rozhodnout pro jednu vrstvu, jeden, nejlepší způsob divadelní narace.

    Müllerovo Pověření je inscenováno také jako bizarní show s pudly FOTO KIVA

    Jejich různorodý koktejl přesto drží pohromadě jakousi scelující výtvarnou linií, přestože text Heinera Müllera je, už svou kolážovou povahou, vůči vědomí jakékoli jednoty značně subverzivní. Der Auftrag: Erinnerung an eine Revolution (1979) je básnivou reflexí věčného tématu revoluce, proud volných asociací, jež se řetězí za sebou zdánlivě bez účasti nějaké srozumitelné logiky, spojovány jen ústředním tématem, ideou revoluce a její etikou.

    Schauspielhaus Hannover předvádí po formální stránce vysoce soudobé divadlo, exploatující různé cizorodé postupy, a oba režiséři Tom Kühnel a Jürgen Kuttner se toho, že tříšť disparátních divadelních obrazů může hrozit rozpadem, zřejmě nijak nebojí. Jen se dále snaží posilovat neorganický, surreálně plynoucí asociativní proud ad absurdum. Divák se během večera může snadno ztratit – nejvíce v průběhu rozsáhlého snového intermezza umístěného do středu –, anebo se začít nudit. Přiznám se, že jsem se musel sám přesvědčovat, že bych už kvůli kvalitám textu měl v divadle vydržet až do konce. Není ostatně úniku, hraje se bez přestávky.

    Klobouk dolů před precizností, s níž je vytvářen playback na hlas Heinera Müllera, který sám předvádí suché autorské čtení svého textu (jak bylo zaznamenáno v Lipsku v roce premiéry hry, 1980). Teprve po dvaceti minutách se ozve z pódia živý hlas herce. To, co jindy je epizodním ozvláštněním, že se herci sami snímají kamerou, je zde povýšeno na celovečerní metodu práce. Není divu, že to po jisté době unaví, stejně jako playback či animace pohyblivých komiksových obrázků či loutek, promítaná na revuálku. Dosažená míra dekonstrukce původního textu, jeho zcizení a odtažité ironizování, je ovšem velmi vysoká, a o to zřejmě inscenátorům šlo především.

    Jednotlivé věty a slova jsou atomizovány ubíjející repetitivností na způsob rapu (Revoluce je maska smrti, smrt je maska revoluce – tak dlouho, dokud si nepřipadáte jako šaman v opiovém doupěti). Rap se, pravda, zrodil v karibské oblasti, odkud pochází i příběh tří revolucionářů, kteří se na Jamaice snaží vyvolat vzpouru otroků – v roce, kdy Napoleon zrušil direktorium a přebral moc –, ale vnitřní důvody pro jeho užití jsem nenalezl, nebo nepochopil. Živá hudba na jevišti hrající do omrzení svou bizarní verzi Pochodu padlých revolucionářů dojem brutálně poetického divadla jen utvrzuje. Chce říci mnoho, asi jako koktající neurotik, ale stejně jako jemu se mu až příliš často zaplétá jazyk. Co chtělo toto hannoverské Pověření vlastně říci? Ich fürchte mich vor der Schande auf dieser Welt glücklich zu sein. (Cítit se šťastným na tomto světě – to je mi stydno.)

    Hodnocení: 3,5

    Schauspielhaus Hannover – Heiner Müller: Pověření. Režie Tom Kühnel, Jürgen Kuttner, scéna Jo Schramm, Anna Sörensen, kostýmy Ulrike Gutbrod, hudba Hannes Gwisdek, Peter Bartz, Moritz Bossmann, Boris Nielsen (Die Tentakel von Delphi), dramaturgie Johannes Kirsten. Premiéra 11. září 2015.


    Komentáře k článku: Rapující Heiner Müller v playbacku (PRO)

    1. Petr Feyfar

      Profilový obrázek

      Žádného Müllerova rapování
      jsem si nepovšiml. Spíše huhňání. Také jsem neměl pocit, že jde o brutální divadlo, které spojuji s Artaudem (ale na rozdíl od tohoto divadelníka o spíše dost nudné divadlo…). „Klobouk – sic(e, pf) – dolů před precizností, s níž je vytvářen playback na hlas Heinera Müllera“, k čemu ale byl playback dobrý, k čemu bylo dobré, že bylo použito staré četby autora (Müllerovu vykouřenému hlasu bylo mizerně rozumět a titulky se daly špatně číst) jsem nepochopil, resp. pochopil teprve na základě různých pajánů v německém tisku (včetně Theater heute). Herců, kteří k četbě různě cvičili, mně bylo upřímně líto. Dokonce mne ani nenadchlo, že Corinna Harfouch mluvila svou mužskou roli sasky (jako bílý clown – to je prý vždy smysluplné, tvrdí kritik hannoverských novin, neví-li inscenátor jak dále…), což – tedy saský dialekt – údajně přivádí německé publikum do vytržení. Ale skutečnost, že se z jeviště ozvalo mluvené slovo, byla vskutku jistá úleva. Zcela nepochopitelný a zbytečný (i když perfektní, skoro tak dobrý, jako to umí vlajkonoši na švýcarských slavnostech v národních sportech – především na „Schwingen“) byl námořník manipulující rudou vlajkou na začátku představení. A to jsem nevyjmenoval vše (označovat, resp. dále hodnotit různé další nesmysly nechci)! Hra sama v originálu (henschel SCHAUSPIEL Theaterverlag Berlin GmbH 2006) se spokojuje s minimem jevištních poznámek a začíná dopisem Galloudeca Antoinovi. Tomu jej námořník přináší (tedy tak, jak tomu je i v povídce Anny Seghers „Das Licht auf dem Galgen“, kterou Müller jako základ své hry použil)… K čemu je dobré „hrát“ hru o krachu vývozu revoluce, když jsme právě prožili a prožíváme krach vývozu demokracie – a to tak důkladný, že se budeme musit hodně snažit, aby alespoň nám zůstala zachována – jsem také nepochopil. Ptám se tedy s I. Žáčkem: „Co chtělo toto hannoverské Pověření vlastně říci?“ Snad, že bych si „müllerovsky zarapoval“: revoluce je demokracie, demokracie je revoluce, je demokracie, je revoluce, je děvka…“ „Ich fürchte mich vor der Schande auf dieser Welt glücklich zu sein“, cituje jako odpověď na svou otázku Žáček autora. To česky ale neznamená, co čteme v závorce v překladu, nýbrž: „Mám strach z hanby, být na tomto světě šťasten“.

      20.12.2016 (15.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Feyfar

      Profilový obrázek

      ….a poněvadž se to špatně hledá,
      dovoluji si upozornit, že se k představení vyjadřuji i pod: http://www.divadelni-noviny.cz/auftrag-nebo-povereni-proti

      25.12.2017 (22.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,