Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    První máj – divadlo mého dětství

    V dětství jsem miloval barvité průvody na prvního máje. Byla padesátá léta, v průvodech byly alegorické vozy a na nich různé výjevy ze života budovatelů nového, lepšího, ba krásného života, jaký povedeme my a všechny další generace. Čím pestřejší a barvitější byl výjev na plošinách zdobných nákladních vozů, tím většího ohlasu se mu dostalo. Vlastně by se dalo říci, že v době vrcholu socialistického realismu nastal také vrchol tehdejších forem happeningu jako státem podporovaného umění.

    Ještě větší odezvu měly však výjevy ze života kapitalistického světa, ohrožujícího naši idylickou současnost a hlavně budoucnost. Zejména Strýček Sam, muž se supím nosem, v cylindru zdobeném vzorem americké vlajky, ve fraku a pruhovaných kalhotách. Z přecpaných kapes jeho oděvu lezly tu rakety či střelné zbraně, tu zase tlusté svazky dolarů i poletující jednotlivé bankovky a někdy, na doplnění neřestného života na Západě, i výrazně odhalené ženy s vyvinutými vnadami, což se publiku též velice líbilo.

    Moc jsem si tehdy přál pobýt také, aspoň na chvíli, v tomto barvitém světě, kde vládne zosobněné zlo, ale také bujné a rozkošnické užívání života, ačkoli jsem věděl, že to jednou taky skončí, a to nepochybně špatně.

    Průvod šel a já byl prodchnut mocnou touhou podívat se dovnitř, do světa, který nám byl skryt. Viděli jsme jenom ten vnější obraz, ale nitro nám zůstávalo většinou skryto. Až jednou!

    Nákladní automobily s alegorickými vozy se sunuly pomalu, aby si každý tu podívanou dosyta užil. Někdy se také na chvíli pozastavily. V jedné chvíli, právě když se přímo přede mnou zastavil velikánský vůz, dokonce s vlečkou a s tím zhýralým západním světem vybudovaným na celé velké ploše, využil jsem v nestřežené chvíli nepozornosti davů dole a zločinných vykořisťovatelů nahoře a vyškrábal jsem se na plošinu vozu. Proklouzl jsem za zlosyna v cylindru a usadil se za ním. Rozhostil se ve mně pocit vítězství, ale hlavně zvědavost. Co já teď jenom spatřím v útrobách tohoto světa, kam se snad konečně přece jen podívám.

    Vklouzl jsem vchodem do mrakodrapu a pustil se po schodech dolů. Tam, ano, tam se mi zjevila skutečnost v plné nahotě. Přede mnou se odkryla obrovská prostora naplněná velkými nádržemi plnými roztaveného rudožlutého železa, na okolních stěnách se míhaly odlesky ohně a spatřil jsem veliké otevřené žhnoucí otvory, nenasytné ohnivé tlamy, do kterých polosvlečení černoši lopatami házeli bez ustání uhlí. Vida, pomyslel jsem si, na černošské otroky jsem zapomněl! Ale jsou tady, nemají klid a musí bez přestání dřít a dřít! A v tom vedru z ohně a roztaveného železa se na lehátkách vyvalovali v pruhovaných plavkách oblečení bohatci a popíjeli vychlazené šampaňské, které jim do skleniček nalévaly polosvlečené krasavice, povětšinou blondýnky. V zubech tito odsouzeníhodní tlusťoši s židovskými nosy drželi doutníky a dýmali stejně jako ohně. Občas asi pocítili potřebu se osvěžit. Pak se těžce zvedli ze svých lehátek, převalili se do nádrží s tekutým železem a učinili pár temp, jako by se ocitli u moře nebo někde na plovárně. Osvěženi se posléze chopili podaných rukou vnadných blondýn, smetli z plavek a z těla pár železných pilin a opět se svalili do lehátka, když dali černým topičům pokyn, aby přiložili další uhlí. Mezi tím vším se pohybovaly zubožené postavy bílých nebo i žlutých žneček v našich moravských krojích, nosily snopy obilí a pecny chleba a bílé pletýnky, talíře s obloženými krajíci a pečenou drůbeží, jež však nabízely jen těm zbohatlíkům.

    Tak toto je tedy peklo, pomyslel jsem si. Tak žijí ti ďáblové, kteří tyjí z naší krve i potu, a našinec dře a klidu nemá. Tomu se musí učinit přítrž! To musí ven, na světlo, na vzduch, toto musí vidět lidé na chodnících a v oknech. Lidé musí spatřit pravdu!

    Křikl jsem co nejhlasitěji, aby to všichni přítomní zaslechli: „Svoboda!“ Uchopil jsem jednu z volných lopat, které se kolem povalovaly, abych proboural nádrž s roztaveným železem. Máchl jsem lopatou, ta projela nádrží jako papírem a železo se vyřinulo ven jako zmuchlaný červený a žlutý krepový papír. Uhlí, které jsem chtěl vyházet na silnici, bylo lehounké, nejspíše chuchvalce začerněné vaty, ani nedopadlo na zem a některé se ve větru vznášelo jako pampeliškové chmýří. Žhavé tlamy pecí jsem zrušil jediným mávnutím lopatou. V tu chvíli se i ti topiči, otroci, dívky v krojích poskládali k zemi jako nějaká roleta. Z povalujících se kapitalistických židovských ďáblů, jakmile jsem do nich jen píchl, okamžitě se syčením unikal vzduch, až se smrštili v cár balonku. I ty krásné blondýny k mé hrůze spáchaly sebevraždu tím, že si z bujných ňader vytáhly bradavky, čímž ze sebe vypustily vzduch, a tedy i život.

    Když jsem já, malý, sice statečný, nicméně židovský hošík, dokončil toto dílo zkázy, objevil jsem se v rozvalinách a chtěl zamávat davům. Jásotu jsem se však nedočkal. Několik rukou mě uchopilo, strhlo z vozu a odvedlo pryč od jásajícího davu, který vítal další účastníky průvodu a další alegorické vozy s novými obrazy světa.

    Od někoho jsem dostal takový pohlavek, až se mi zatmělo před očima. Když jsem se probral, viděl jsem kolem sebe nohy kolemjdoucích. Na zemi se válela barevná mávátka nebo barevné stužky z nich, papírky od sladkostí, pohárky od nápojů, prostě různé smetí a odpadky. Ležel jsem tam na zemi i já, též odpadek krásné, rodící se pestré budoucnosti, kde jsem se opět v historii, jak jinak, stal kazisvětem. I když jsem to, jako vždy, myslel všechno co nejlíp. Zvedl se vítr, kolem mě svištěly všechny ty odpadky a smetí, zvedal se prach a lidé prchali domů, aby nezmokli. I já jsem se vydal směrem k domovu, prach hnaný větrem mě oslepoval a déšť, který se spustil, mi tekl po brýlích a jen tak tak jsem viděl na cestu a nakonec i došel domů, celý špinavý a zmáčený.


    Komentáře k článku: První máj – divadlo mého dětství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,