Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 2)

Po ránu jsem si chtěl uvařit čaj a kafe (to je už po léta můj zvyk, a k těmto „pitivům“ patří fajfka). Jenže Táňa, kamarádka a moje bytná pro mé pražské chvíle mě jemně přesvědčila, že mně ta horká povzbuzení připraví sama.

Pověděl jsem jí k tomu historku: Začátkem roku 1978 jsme byli s Nikou v Bruselu a kamarádka jedné známé nám všem pohoršeně vyprávěla, jak má na bytě Zdeňka Mlynáře (to byl dřívější vysoký funkcionář KSČ, který v roce 1977 emigroval do Vídně) a on se po ránu ze svého pokoje hlasitě protahoval a volal: Kafe je už hotové? / No jo, zřejmě typický většinový český mužský…, poznamenala ta kamarádka kamarádky, Belgičanka. A já si od té doby dávám pozor, aby žádná žena, ať už vlastní nebo kterákoliv jiná, si nemyslela tolik nepříjemného o mně jako ta Bruselčanka o našem vysokém československém představiteli v emigraci.

Táňa na to jen poznamenala: Já ti tu kávu ráda udělám.

Po jedenácté hodině jsem měl zavolat šéfredaktorovi Divadelních novin Hermanovi, abychom si spolu šli popovídat. Jenže ten měl nejen za sebou druhou proticovidovou dávku, ale taky ještě spoustu organizace před svým týdenním cykloturistictickým zájezdem do Provence. Takže jsme se domluvili, že zavolá později, vyjde-li nám to. No…, tentokrát nevyšlo.

Prošel jsem se údolím Botiče. Bylo mně tam pěkně. Nepomyslel jsem si, že je tam tak kouzelně. A navíc se po mé pravici zdvíhaly zbytky zdi okolo Nového Města Pražského, vybudované už Karlem IV. Pohádka.

Pak jsem se po hlavní ulici dostal až skoro ke Karlovu náměstí, ale napadlo mně zavolat Haně Militké a pozvat ji na oběd. Když jsme se s Nikou kdysi u nich zastavovali, dělal její Pavel skvělé tataráky. To mělo svoje opodstatnění. Pavel už nežije, ale aspoň trochu něco z toho jídla nabídnu na oplátku jeho ženě. Kdysi studovala v ročníku na JAMU s Nikou a jednoho dne v říjnu 1972 přišly ty dvě spolu do vinárny, kde já číšničil. Chtěly si dát tataráka. Já jsem jim to vymluvil, protože jsem věděl, jak ho náš šéf dělá a že je to kriminální…. Tak jsem se seznámil s Nikou a od té doby znám taky Hanu.

Hana hrála  v Huse na provázku, ale tuším v sedmdesátém pátém roce se s manželem přestěhovali do Prahy. Hrála potom i v pražském Národním divadle a v řádce filmů. Ve snímcích Juraje Herze, Jakubiska a dalších. Ale v posledních letech se stala spisovatelkou. Napsala a vydala okolo čtyřiceti knih (elektronicky i papírově), píše hodně kriminálky.

Hana vzala telefon, souhlasila. Poseděli jsme na obědě, který jsme si oba pochvalovali. Ačkoliv takové jídlo normálně nejím, dal jsem si propečený bůček s bramborovou kaší. Bylo to skvělé. Hana pak jela vyřizovat nějaké neodkladné věci a já dojel na Václavák a ztvrdnul v knihkupectví Academia. Tam mě to vždycky svádí. Nakupování knih je snad moje jediná skutečně vážná „choroba“. Přeháním to totiž. Vím to. Ale podléhám.

V Academii jsem nakonec nic nekoupil, ale přišel jsem příliš brzy na sraz s Vladimírem Hulcem na Národní třídu, před nynější Laternu magiku. A naproti je knihkupectví… Ač jsem chtěl někam na kafe, skončil jsem zase mezi knihami. Tam jsem během půl hodiny vybral a nakoupil sedm kousků.

Zmíním jen jednu z nich: Mluvit a naslouchat od Gertrude Steinové. Ta knížka mně sice byla poněkud podezřelá, protože Gertrude se jmenovala Stein, a ne Steinová, jak ji překřtili vydavatelé této útlé knížky. Ale chtěl jsem jednou „ochutnat“ alespoň jednu z jejích knih v češtině. Už počátkem osmdesátých let mně Ernst Jandl doporučil Stein číst. Považoval ji za jednu ze zakladatelek nových literárních proudů první poloviny dvacátého století, hodně se od ní naučil. Pro lidi, kteří se zabývají konkrétní poezií i novým divadlem, je Stein jednou z určujících postav nových směrů kumštu.

Autorku Gertrude Stein jsem znal a ctil už od osmdesátých let, ale v češtině jsem ji poprvé začal číst až nyní. ...jako kdybychom začínali. Kompozice předem neexistuje, kompozice teprve začne existovat jsme tady jen my.To je pro nás dávno přirozené. Je třeba ale ještě něco přidat... Tak to je jeden z desítek, ne-li stovek možných citátů. A všechny v sobě pod zdánlivou jednoduchostí skrývají hluboká moudra. A což teprve její negace čárkování… No, nejsem jazykovědec, nedovedu porovnávat překlady z angličtiny, jen poznamenám, že v němčině jsem si na texty Stein už zvykl, ale teď se trochu probírám „její“ češtinou… Ještě jsem si neuzavřel mínění.

Sraz s Vladimírem Hulcem, mimo jiné jedním z redaktorů těchto internetových Divadelních novin, jsem měl ve tři čtvrtě na šest. Vladimír je až skoro mnohoobročníkem. Nesmírně aktivním, hbitým novinářem. A mám rád jeho otevřenost. Možná někdy svou upřímností a nevybíravými postřehy trochu namíchne některé divadelníky, ale to nic, říkám si, protože pro ně – a tanečníky a vůbec pro divadlo – řácky pracuje. A to je to pravé ořechové. Vzal mě s sebou na Zázrak (s)tvoření. Jakousi náhodou jsem se tak přichomejtl ke světové premiéře a zároveň také prvnímu představení nového uměleckého šéfa Laterny magiky v „jeho baráku“, jak se říká. Radim Vizváry, onen nový šéf, napsal scénář a zároveň byl režisérem. Scénu, hudbu, světelný design i choreografii a animaci v jeho týmu převzali vesměs zkušení tvůrci.

Vizváry je také postavou s výraznou energií. Jeho sólo představení i pedagogická práce jsou chváleny (jednoho z jeho workshopů se zúčastnil i můj syn Lukáš a poté si usilovně přál, abychom Radima pozvali k nám, do našeho vídeňského divadla). Není přímým následníkem Turbovým ani Polívkovým, ale je přesto v České republice dnešním představitelem divadelního směru, který se utváří od šedesátých let. Slovenský dramaturg a v emigraci také významný organizátor mezinárodních festivalů ve Francii Peter Bu ho pojmenoval “Mime Theatre“. Nejde o čistou pantomimu, ale o v nejrůznějších variantách pohybové (od baletních a cirkusových prvků až po  nejrůznější taneční vyjádření) divadlo beze slov (takřka nebo zcela). Samozřejmě také pantomimické (klasické, ale především novější). „Gestus“ je jednou z jeho prioritních výrazových variant.

Zázrak (s)tvoření je podle mého soudu sice trochu urychleně připraveným, ale promyšleným mixem toho všeho. A k tomu přistupuje práce s materiálem, s papírem. Tady si myslím, že méně by někdy bylo víc. Sám Vizváry píše v programu, že děti se nemají podceňovat, ale také přehlcovat. Podle mého soudu se mu bohužel stalo to druhé. A tak se v průběhu hodiny představení dostavuje stav, který je na pokraji nudy. Anebo napětí….?!  Nejsem si jistý, čeho bylo víc. Každopádně děti zpočátku živě reagovaly, ale ke konci – a také mezitím – bylo ticho. Bílý papír a bílé nebo světlé kostýmy performerů také nepřispěly k osvěžení pohledu na scénu. Plošnost inscenace ani mě netěšila. Závěrečný „neplošný“ obraz – ač to tak zřejmě nebylo myšleno – připomněl až mystiku nebo snad religiozitu. Vcelku jsem ovšem velice rád, že jsem představení viděl a držím celému týmu Laterny magiky pod vedením Vizváryho palce. Jsem zvědav, kam se Laterna magika bude ubírat.

Po představení jsem potom přes tři hodiny v kavárně NONA povídal s Vladimírem Hulcem. Trochu jsem už předtím koketoval s možností psát do internetového vydání Divadelních novin, rozhovor mě utvrdil: Ano, zkusím to. A dlouho jsme debatovali o slově „národní“ v nejrůznějších názvech centrálních nebo snad i jiných významných institucích. Já jsem ostrým kritikem, Vladimír mně osvětloval historickou opodstatněnost názvu Národního divadla v Praze, ale zároveň pochybuje o brněnském nebo ostravském jako o pojmenování, jež mají nově v názvu slovo národní, jež působí v současném světě trochu nepatřičně. Spíš by – pokud chtějí být nadregionální – měla používat pojmenování státní… Tak by se ostatně mělo dnes podle něj jmenovat pražské Národní, respektuje však historické souvislosti. Ale změnil by nadpis nad portálem ve zlaté kapličce. Místo Národ sobě by dal Národy sobě… U ostatních divadel by měl raději pouze Moravské, respektive Moravskoslezské, protože spadají pod města a kraje, nikoli pod ministerstvo kultury, a snaží se mít dopad na tyto regiony.

No, debatovali jsme velice zasvěceně, až nás napadlo (respektive to napadlo Vladimíra), že bychom měli zavolat společnému známému Hubertovi Krejčímu: ten vystudoval v Brně režii, v roce 1973 jelo jeho absolventské představení Gogolovy Ženitby na festival do Nancy, ale režiséru inscenace Hubertovi Krejčímu Státní bezpečnost a škola cestu nepovolily (viz Příliš krátké životy / IV.). Krejčí pak byl jediným československým umělcem, který se odvážil v době před listopadem 1989 přijmout naši nabídku a přijet k nám do Vídně za prací. Režíroval u nás Tři tváře jedné frašky. Hubert je skvělý člověk, píše většinou rozsahově malé, ale velice zralé hry. Na divadelníka je možná trochu moc poustevník, s lidmi to asi ne vždy umí, ale já ho měl každopádně vždycky rád. Krátce jsme s Hubertem telefonicky povídali a domluvili jsme se, že při mé příští návštěvě jej oba společně (já i Vladimír, který si Huberta také velice cení) navštívíme.

Do bytu jsem zase přišel okolo jedenácté večer. Táňa ještě byla vzhůru a nabídla mně „hupkyšupkydotlamičky“- obecně známé jako jednohubky, které si z možných variant rychlých občerstvení rád vybírával její Milan.

Druhý den svého červnového pražského pobytu jsem tak ukončil laskominou. Díky, Táňo!

///

Předchozí díl reportáže z mé červnové pražské návštěvy naleznete zde: Průniky skrz naskrz (No. 1)

…

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 11. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ