Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Průniky skrz naskrz (No. 1)

    Ludvík Kavín má za sebou bohatý život. Narodil se v roce 1943 a jeho první slova nebyla ma-ma nebo ta-ta, ale bom-bom, jak mu často připomínala jeho maminka. Snad tím poukazovala na to, že svět není jen pohádka a on na něj přišel proto, aby se s ním utkával. A on to dost brzy pochopil a bral se za to, „aby byl tento svět lepší“.

    Ludvík Kavín. Foto archiv Theater Brett

    Z přesvědčení, že ryba smrdí od hlavy, vstoupil ve třetím semestru na filosofické fakultě v Brně do KSČ a patřil k těm, kteří jí tu hlavu chtěli utnout, povalit. Někteří mu tehdy říkali „malý Cohn-Bendit“, nebo taky „politicus“ nebo „enfent terrible“.

    Od malička rád recitoval a jako kluk namlouval dětské role v brněnském rádiu (zvlášť hrdý je na roli bratra postavy hrané Vlastou Fialovou ve hře Nazima Hikmeta Hasanaginica). V šedesátých letech napsal diplomovou práci na téma Antonio Gramsci jako filosof praxe, protože chtěl poukázat na význam duchovní hegemonie v politice. Věnoval se politice. Funkcionařil.

    Jako jednoho z prvních ho po roce 1968 vyhodili ze strany. Nesměl působit ani jako vychovatel v Domově pro narušenou mládež. Ale mohl jezdit jako šofér podniku Polotovary, dělat číšníka, skladového dělníka či dřevorubce… Podepsal Chartu 77 (5. ledna 1977) a z místa dělníka ho ve Vítkovických železárnách poslali čistit kanály. Jeho ženu Niku Brettschneiderovou už předtím vyhodili z divadla. Ale díky Evaldu Šormovi ji Jan Kačer vzal na čas do ostravského divadla. Jenže ona také podepsala Chartu 77, takže ji jednoho dne vrátný nepustil do budovy, za což se jí po roce 1989 omluvil a vysvětlil jí, že to dostal nařízeno.

    A osmnáctiměsíčního syna museli tehdy vzít z jeslí, protože Státní bezpečnost dala jejich vedoucí „nůž na hrdlo“: Buď už sem zítra toho syna nepřátel socialismu nepustíte, nebo půjdete Vy. Rodina emigrovala do Rakouska s tím, že se pokusí dělat divadlo společně podle svých představ, bez cenzury. Podařilo se. Jezdili s představeními po západní Evropě a v roce 1984 ve Vídni otevřeli Theater Brett.

    Po roce 1989 se Ludvík pokusil vrátit do Československa. Dělal šéfredaktora Moravských novin a necelý rok ředitele Zemského divadla v Brně (dnes Národní divadlo). Ale nevyšlo to: zabránilo mu v práci, že byl v šedesátých letech aktivní v tehdejší KSČ. Rozhodl se tedy raději vést malé divadlo ve Vídni, než se v nové České republice pokoušet dělat politiku. Jeho žena pendlovala mezi Brnem a Vídní. Ve Vídni hrála, v Brně především učila. Vychovala několik generací herců jako vedoucí hereckého ateliéru JAMU. A Ludvík měl o to víc starostí s jejich vídeňským divadlem. Po předčasném skonu Niky je předal jejich staršímu synovi Jakubovi. A hledá nové orientace.

    Ludvík Kavín. Foto Facebook

    Ostatně o tom všem psal na jaře 2019 v Divadelních novinách na straně 16 ve svém vzpomínkovém seriálu Příliš krátké životy. A dnes v našich novinách, se kterými od té doby spolupracuje jako občasný komentátor a vídeňský zpravodaj, otevírá svůj – nepravidelný – blog. Nazval jej Průniky skrz naskrz.

    hul

    ///

    Mám v Praze spoustu známých, taky dost kamarádů, ba i blízké-přátele… Foto archiv

    Konečně – po víc než roce – zase v Praze

    Mám v Praze spoustu známých, taky dost kamarádů, ba i blízké-přátele. Těch člověk nemá nikdy dost, takže když takoví jsou, rád je alespoň občas navštíví. A protože jsem byl v Praze naposled 9. února loňského roku, a to jen na otočku (na koncertě Andrey Buršové ve Viole, ten koncert aspoň částečně věnovala nedožitým devětašedesátinám Niky Brettschneiderové, mé ženy a matky našich dvou kluků). A vlastně jsem tam skoro ani v ten den nebyl, jen jsem ten koncert zažil a po něm popovídal s některými z pražských kamarádů, snad nejvíc s Josefem Hermanem, šéfredaktorem těchto novin. Já ty Divadelní noviny vysoce cením. My nic tak dobrého a periodického tady v Rakousku nemáme, a snad i proto se ostýchám o jejich šéfovi a dalších tam zaměstnaných mluvit jako o kamarádech. Bez lidí by to nešlo. Jakékoliv noviny by bez lidí nebyly, takže si samozřejmě cením jejich redaktorů a autorů a jsem rád, když s nimi mohu trochu probrat divadlo, svět, situaci, ve které se v tu či onu dobu našeho setkání nacházíme.

    Friederike Mayröcker a Ernst Jandl ve svém vídeňském bytě. Foto Isolde Ohlbaum

    V poslední době, kdy se uvolňovala uzavírka rakousko-českých hranic, jsem myslel na to, že bych měl zase konečně Prahu navštívit. A popohnal mě zájem Hanse Haidera, bývalého šéfa kulturní rubriky rakouského deníku Die Presse. Haider byl kdysi mladším kamarádem Ernsta Jandla a Friederiky Mayröcker, a o Ernstovi teď píše biografii.

    Jandl i Mayröcker měli v Praze své překladatele i přátele Bohumilu Grögerovou a Josefa Hiršala. A Hans Haider se dozvěděl, že ve strahovské knihovně je velký archiv, ve kterém se nachází literární pozůstalost obou. A mě požádal o pomoc v kontaktování archivu a domluvu: Chtěl co nejdřív zajet do Prahy a nahlédnout do korespondence Jandla a Mayröker s oběma jejich pražskými pendanty. A když dostal termín k návštěvě archivu, požádal mě, abychom jeli spolu.

    Taťána Radechovská ve studentském filmu Miroslava Dolejšího …a zašla hvězda… (1973). Foto archiv NFÚ

    Napřed jsem si myslel, že chce jet mým vozem, ale vyklubal se z něho vášnivý řidič, takže jsem přijel pohodlně v jeho voze coby společník k občasnému vyprávění. Do Prahy jsme dorazili dopoledne 23. června a já jsem se tam ještě před polednem mohl setkat s Táňou Zemanovou, dříve Radechovskou.

    Táňa patřila k těm kamarádkám Niky, u kterých jsme občas v Praze přespávali, když nás tam čas zavál. Vystudovala spolu s Nikou brněnskou konzervatoř, ale čas ji potom zavál do divadel v Šumperku, v Kladně (byla tam ve Středočeském loutkovém divadle, dnešním Lampionu) a znovu do Prahy (kde až do loňska hrála v soukromé společnosti, Národním divadle loutek), odkud pochází celá její rodina. Její muž Milan pracoval v Praze v televizi a pak se z něj stal hospodský na pomezí Nuslí a Vinohrad. Hospůdka pořád existuje, scházeli se u něj kamarádi z disentu.

    Clown Fulvio. Foto artisten.ch

    Měl jsem oba rád. Milan bohužel na podzim 2019 zemřel. Byl jsem mu na pohřbu, s Táňou si občas volám. Když hrála v Kladně, byli jednou v hlubokých „osmdesátkách“ na festivalu loutkového divadla v Mistelbachu a pamatuji si, jak jsem ji dobrodružně unesl po představení k nám do Vídně a druhý den brzy ráno zase přivezl zpět, aby její jízda za námi zůstala ututlána. Hned koncem roku 1989 u nás byla na Silvestra a v červenci 1990 jsme Nika a já s kluky mohli odjet na dovolenou do Provence, protože Táňa převzala správcovskou starost o naše vídeňské divadlo, kde v té době hrál mezinárodně známý švýcarský klaun Fulvio.

    Táňa patřila k lidem, kterým jsem volal, že přijedu do Prahy, a nabídla mně (nebo jsem ji o to požádal?), abych se u ní na těch pár dní ubytoval.

    Marika Smreková. Foto Facebook

    Hned první den jsem si udělal podvečerní procházku po Malé Straně. A kousek od Kampy jsem zakotvil v Plném Pekáči, což je kouzelná hospůdka v úžasné středověké uličce s nepřekonatelnou bramborou polévkou a domácí limonádou. Na Kampě mně z louky až odkudsi od Sovových mlýnů šla vstříc Marika Smreková. Musí sakramentsky dobře vidět. Já dlouho nebyl jist, že ta žena, která mně jde vstříc, je opravdu ona. A uvědomil jsem si, že se možná prozradilo, co jsem chtěl uchovat v tajnosti. Totiž že se objevím na představení Strategie růže skupiny Teď, nádech a leť. Odehrálo se na louce ostrova Kampa a kolemjdoucí byli vítáni.

    Odehrálo se na louce ostrova Kampa a kolemjdoucí byli vítáni. Foto Facebook

    Marika vystudovala režii na JAMU v Brně a už v roce 2015 u nás ve Vídni vedla pod supervizí Niky projekt-workshop, který byl otevřen dvěma večery pro veřejnost – představeními Provokace!?! – Navigace… Marika se na Facebooku představuje jako matka, aktivistka a režisérka. Mně je to sympatický. Spolupracuje s různými divadelními uskupeními a dosud si snad nejvíce ostruh vysloužila coby spoluzakladatelka a dramaturgyně projektu UM UM ve Starej Lubovně až daleko za Popradem, kousek od polských hranic. Je to její domovina. Taky jsme tam jednou byli (já s Nikou) a její zapálení pro nové snad všude na světě, kde se octne, nás oslovilo.

    Projekt na Kampě vymyslel David Zelenka, kterého jsem neznal. Marika je jednou ze spolupodílnic (mužští tam byli kromě Davida ještě taky, ale v menšině), které  se naučily texty Susanne Sonntag a Artura Domoslawskeho a vyprávěly/i (si) je.

    Na Kampě bylo kouzelně. Foto archiv

    Na Kampě bylo kouzelně. Vzduchem létala svoboda, lidi se v klidu procházeli, bavili, míst setkání tam bylo povíce… Podílníci na projektu seděli v kruhu na dekách a vyprávěli své texty. Hledali momenty, kdy se přerušit a navázat jiným textem, a mezitím do proudu řeči vkládali – většinou lidové – písně nejrůznějších národů, přičemž je někdy zpívali všichni, někdy jen ti, kteří na ně měli náladu.

    Trochu mě mrzí, že na sebe nepřipoutala tahle zkoušející, sympaticky hledající skupina větší pozornost. Byli natolik tišší a „v trávě utopeni“, že vlastně nikdo – nebo téměř nikdo?! – z početných, po cestách kolem procházejících osob k nim přes trávník nepřišel a nesledoval je. Jejich vyprávění byla přesvědčivá. Nebyl to žádný intonační balast, věřil jsem jim.

    Oni po představení ještě zůstali, ale já se odebral směrem k Národnímu divadlu a předposlední noční osmnáctkou jsem odjel směrem na Fidlovačku do svého pražského bydliště…

    /Pokračování/


    Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 1)

    1. Ivanka Lišková

      Avatar

      Ludvíkovy vzpomínky
      na společný život s mou sestrou Nikou jsou vždy velmi silné. Jsem tomu moc ráda, že připomíná a stále se stýká se společnými známými. Jsem velmi ráda, že si stále nachází nové inspirace pro tvorbu, což se cení. V žádném případě nezlenivěl a stále sleduje kulturní dění jak v Rakousku, tak v Česku.
      Ludvíku, moc Ti fandím a jen tak dál.
      Tvoje švagrová Iva

      04.07.2021 (16.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ilektra Almetidu

      Avatar

      Skoda
      ze jsem o tom nevedela, rada bych se prisla podivat.
      Snad priste
      Good luck!
      Ilektra

      05.07.2021 (16.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,