Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš krátké životy (I)

    S Nikou Brettschneiderovou jsme se vzali v první polovině sedmdesátých let, v tvrdě „normalizovaném“ Československu – ona herečka, já režimem stíhaný osmašedesátník, absolvent filosofie se zájmem o divadlo. Náš život doma v Československu i poté v Rakousku jsme žili svobodně. Říkali jsme, že v Československu jsme se cítili svobodně, protože jsme se vyjadřovali tak, jak jsme mysleli, a dělali to, co jsme mohli svému svědomí zodpovědět. Podpisy Charty 77 byly toho výrazem. Po emigraci v létě 1977 jsme v Rakousku a celé západní Evropě našimi inscenacemi i veřejnými vyjádřeními hodně upozorňovali na bezmoc a spor moci s bezmocí, útlakem a bezprávím. Tím jsme žili, a proto jsme se všude cítili doma. Samozřejmě především tam, kde jsme byli s našimi dvěma syny a s naším divadlem Theater Brett. Říkali jsme často, že spolu vlastně máme tři děti: dva kluky a jedno divadlo. Bylo to štěstí, žít svobodně. Ale bohužel to dost často byl vyčerpávající zápas: za divadlo, za to, abychom mohli dělat, co jsme chtěli… A to je v kostce to, o čem budu v následujícím seriálu psát.

    Adieu, Československo

    Bylo pěkné letní odpoledne, 6. července 1977. Strávil jsem je s Nikou procházkou Brnem: byli jsme na Petrově, na Špilberku, prošli jsme se ještě jednou okolo filosofické fakulty, kde jsem kdysi před deseti lety – v šestašedesátém roce – ukončil studia filosofie a dějepisu diplomovou prací o Antoniu Gramscim a jeho filosofii praxe, a samozřejmě také po Komenského náměstí, kde Nika ukončila herecká studia na Janáčkově akademii v roce 1973. Její fulminantní herecký výkon v absolventské roli Rosemary ve hře Williama Ingeho Jako by den nechtěl odejít ve Studiu Marta nadchl brněnské divadelní publikum.

    Prochodili jsme střed města. Nevím, s kolika lidmi jsme se potkali. Každopádně s Margitou Havlíčkovou, s tou jsme se určitě chtěli den před vystěhováním rozloučit. Ale hlavně jsme chtěli ještě jednou „vnímnout“ město.

    Někdy mezi pátou a šestou hodinou jsme se vraceli k tramvaji na Malinovského náměstí. Ještě než jsme přešli tramvajové koleje na Rooseveltově ulici, uslyšeli jsme z druhé strany ulice křik. Dušan Petráň, který už buď dostudoval, nebo ještě stále studoval JAMU, volal: Niko, ty žiješ?! Byl očividně překvapený. Asi příjemně. A vysvětlil, proč tenhle křik. Večer předtím, 5. července, byl v divadelním klubu u Mrštíků a tam se dozvěděl, že Nika spáchala sebevraždu. Neslo se to tam od ucha k uchu.

    Samozřejmě nás napadlo, že si původce zprávy – třeba i nevinně – pomyslel, že odchodem do zahraničí páchá česká herečka sebevraždu. Dušan ovšem tvrdil, že způsob, jakým si lidé u Mrštíků zprávu o předčasném úmrtí Niky podávali, působil velice přesvědčivě: Ano, Nika to má za sebou. Takže mohlo jít jen o zprávu, kterou vymyslela a poslala do světa Státní bezpečnost. Nadějná herečka, i když v konfliktu se státní mocí, přece nemohla odejít z tohoto našeho socialistického Československa…

    Nika v posledním roce před emigrací FOTO LUDVÍK KAVÍN

    Poslední chvíle

    Večer jsme trávili s naším ještě ne dvouletým synem Jakubem v bytě mých rodičů, v posledních měsících jsme u nich bydleli. A pomalu a jistě jsme plnili nevelký kontejner, který jsme připravovali na cestu do Rakouska. V mezičasech nebo přes noc byl kontejner zapečetěn, o to se postaral příslušník celní správy, který naše počínání důsledně kontroloval. Kontejner jsme naplnili jedním křeslem, byl to náš první společný kus nábytku, a asi patnácti sty knihami. Byla to zhruba jen polovina knih, které jsme vlastnili. Vybírali jsme je pečlivě, ale ještě pečlivěji je vybírali „příslušníci“, kteří nám asi sto třicet knih a sešitů zabavili. Nestačili jsme kroutit hlavou. Zabavili například můj památník z doby, kdy jsem chodil do druhé třídy základní školy… Asi jim vadilo, že mně do něj už tehdy maminka napsala: Slyš mnoho, věř málo. Přesto se nám podařilo ony „kontrolní úředníky“ aspoň trochu obalamutit. Kromě knih a zmíněného křesla jsme si brali také gramofonové desky a do jejich obalů Táňa v nestřežených okamžicích vkládala listy textů z divadelních her Jiřího Koláře.

    Táňa Schottnerová bydlela jako dítě v tom samém domě v Ostravě-Porubě jako Nika. Kamarádily spolu už od doby, kdy bylo Nice šest let. Táňa byla o rok mladší. Nika začala studovat herectví na brněnské konzervatoři v šestašedesátém roce a Táňa ji rok poté následovala. To stejné se potom odehrálo se studiem Janáčkovy akademie múzických umění. Táňa Niku opět následovala. Po ukončení JAMU šla do angažmá v Jihlavě, kde žije dodnes. Strávila v Jihlavě celý svůj herecký život.

    Onoho 6. července večer okolo deváté hodiny na nás někdo vyzváněl. Šel jsem otevřít domovní dveře a kolem mě se přehnala Gita Havlíčková. Řítila se do našeho bytu ve druhém patře a něco nesrozumitelného křičela o tom, že chce vidět Niku. Sotva jsem za ní popadal dech. V bytě jsem jí ukázal dveře, za kterými Nika uspávala našeho Jakuba. Gita do nich vtrhla a s viditelnou úlevou řekla, že tomu stejně nevěřila, ale musela se přesvědčit. Po Brně se totiž nese, že Nika spáchala sebevraždu. Takže jsme se téhož dne s Gitou (jde o Margitu Havlíčkovou, divadelní kritičku a historičku – pozn. aut.) rozloučili ještě podruhé. Jí stačilo, že se na vlastní oči přesvědčila, že se fámy o Nice nezakládají na pravdě. Byla taky první, kdo hned s jistotou poznamenal, že to si jistě estébáci zase našli jednu ze svých „pitomých hrátek“.

    Ráno 7. července nás rodiče a Táňa doprovodili k autobusovému nádraží naproti Grandu. Zapečetěný kontejner už zřejmě doputoval na vlakové nádraží. S sebou jsme měli jen tři těžká zavazadla a v nich dětské oblečky a pleny, vše potřebné pro malé dítě. Každý nás totiž upozorňoval, že věci nezbytné pro dítě jsou v kapitalistické cizině drahé. Takže jsme si s sebou brali i dětskou výživu. Protože jsme byli političtí vystěhovalci, neriskovali jsme (kvůli očekávané hraniční kontrole) a nesměnili větší množství korun za šilinky. Brali jsme si jen úředně povolených 360 rakouských šilinků. Bylo nám jasné, že za toto množství toho v Rakousku moc nenakoupíme.

    „Vystěhovávali“ jsme se. Československé úřady na nás použily metodu, jakou si vyzkoušely už vůči Řekům, kteří žili jako emigranti v Československu od počátku padesátých let a většina z nich měla československé státní příslušenství. Po pádu vojenské junty se mnozí z nich vraceli do země, odkud k nám prchli. I nás se estébáci pokoušeli přesvědčit, že se máme vzdát československého státního občanství, když jsme „ti kosmopoliti“. Narazili na křemen. Řídili jsme se vnitřním přesvědčením, že jim nebudeme vyhovovat. Následovala několikaměsíční „vystěhovávací“ procedura (to je kapitola sama pro sebe), která se uzavřela onoho 7. července dopoledne.

    Loučení bylo zvlášť těžké pro rodiče. My jsme byli vyrovnáni s tím, že se do této země dost možná nikdy nevrátíme.

    Zleva Nika Brettschneiderová, Ludvík Kavín s jejich synem Jakubem a Margita Havlíčková na jarním výletě nedaleko Brna několik měsíců před emigrací FOTO JIŘÍ HAVLÍČEK

    Na hranicích

    Po celou dvacetiletou dobu „normalizace“ jezdila mezi Brnem a Vídní pravidelná autobusová linka. Rakouské poštovní autobusy se střídaly s busy ČSAD (Československé státní autobusové dopravy). My jsme jeli s ČSAD, autobus byl poloprázdný, projížděli jsme vesnicemi a za Dyjí (nejenom že ještě neexistovala dálnice, ale také žádná jezera neoblévala hráz, po které dnes musíte projet z Pohořelic do Mikulova) jsme se bavili o tom, kde a kdy jsme byli nejenom na Pálavě, ale hlavně pod Pálavou z „rakouské strany“. Už jsme si připadali skoro jako v Rakousku. Ten prostor mezi kopci Pálavy a rakouskými hranicemi byl pro Brňáka mé generace čímsi tajemným.

    Zastávka na mikulovské celnici se protáhla. Naše zavazadla celníci prohlíželi důkladně. A stejně tak naše pasy. Vlastně jsme byli jediní cestující (Nika, já a náš malý synátor), kteří celníky zajímali. Prohlíželi snad každou nit a všechny naše kapsy, ale donaha nás nesvlékli. Když se autobus se zhruba třičtvrtěhodinovým zpožděním rozjel do Rakouska (ani si nepamatuji, jestli jsme na rakouské celnici vůbec zastavili), opadlo v autobuse napětí a jedna ze spolucestujících se nás ptala, jak to, že nás celníci tak důkladně prohlíželi, jen nás. Když jsme jí řekli, že se vystěhováváme, rozhlédla se po vnitřku autobusu a řekla: V autobuse nás jede i s vámi a vaším mrňouskem 13 a dnes je 7. 7. 77, samé sedmičky. To budete mít v cizině hodně štěstí a taky vám ho přeji. Jela za dcerou, která byla „venku“ vdaná. Tak jako ona byli všichni naši spolucestující jednoznačně v důchodovém věku.

    Cestou mezi hranicemi a Vídní jsme byli nepříjemně překvapeni: vesnice s jejich domky nám připadaly chudší a méně uspořádané než vsi na jižní Moravě. Nebylo nám hned jasné proč. Vysvětlení přicházelo postupně: jižní Morava byla relativně bohatým zemědělským krajem. Dolní Rakousko bylo až do roku 1955 okupováno sovětskou armádou a lidé – především bydlící v pohraničí s Ostblockem (východním blokem) – měli pocit, že žijí bez perspektivy. V letech 1955–1977 byla životní úroveň sice už vyšší, Rakousko nebylo rozdělené na okupační zóny, ale nedůvěra v budoucnost se v lidech zakořenila, změny se uskutečňovaly pomalu. Mnozí občané pohraničí se cítili ve slepé uličce, na konci světa. I nám ze „socialistického“ Československa se při zběžném pohledu zdálo, že žijí chuději než jižní Moravané. Už proto, že nestavěli moderně vyhlížející baráky nového bafuňářského socialistického stylu, jako tomu bylo v různých částech Československa, ale zachovávají své staré usedlosti či domky a nenarušují tak původní výstavbu.

    Vídeň

    Vídeň nám v mnoha ohledech připomínala Brno. Koukali jsme soustředěně na ulice floridsdorfského předměstí a připadali si jako v Husovicích nebo v Komárově. Střed města nám zase připomínal čtvrti mezi Úvozem a Veveří nebo části brněnského „štatlu“, jak se v Brně říká České, nejfrekventovanější pěší zóně.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Příliš krátké životy (I)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,