Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příští vlny jara a zimy (No. 12)

    Dáte si pivo?

    Úplný závěr festivalu …příští vlna/next wave… patřil už jedenácté předpremiéře (slovy režiséra Petra Boháče) Antiwords souboru Spitfire Company. Inscenace spíchnutá pro potřeby českého velvyslanectví ve Washingtonu si nic nebere z legendarity Havlovy Audience, ani z jejího divadelního (filmového) zpracování s Pavlem Landovským a Josefem Abrhámem v hlavních rolích. Obě performerky – Miřenka Čechová a Jindřiška Křivánková – na místě svých slavných předchůdců, tzn. u stolu se spoustou lahváčů, křepčí v maskách pohlavárů z miladohorákovského projektu Procesy 10/48/7830 (který byl také uveden v rámci festivalu …nw…), tančí na vypalovačky Karla Gotta, ale také nahlížejí osamocení dvou ztracených existencí uprostřed jednoho pivovaru.

    Antiword2

    Jindřiška Křivánková a Miřenka Čechová s obrovskými hlavami a pivem kráčí napříč jevištěm po způsobu kosmonautů mířících do vesmíru zachránit svět… FOTO Michal Hančovský

    Principál souboru úvodním slovem před představením oznámil, že se bude chlastat a že slabší povahy klidně mohou odejít (přičemž američtí diváci prý neodešli, zato slovenských se hned na začátku zvedla polovina – pokud jsem dobře zaznamenal, z českého publika odešla přibližně v půlce jen jedna slečna). Dále naznačil, že konec je pokaždé jiný a že je sám zvědav, jak to dnes dopadne. To ovšem nebylo nejšťastnější gesto… ale nepředbíhejme.

    Hned úvodní sekvence ukázala, že i tradiční dílo se dá udělat originálně a s nadhledem. Obě dívky s obrovskými hlavami pod paží a síťovkami s pivem kráčí napříč jevištěm po způsobu kosmonautů mířících do vesmíru zachránit svět, nebo jako piloti formule 1 před rozhodující bitvou (k tomu doporučuji výtečný film Rivalové). Vše je velmi zpomalené a končí úsměvnou scénou, kdy obě dívky odzátkují své lahváče, jež svírají mezi nohama, a naplní jimi půllitry (resp. třetinkové sklenice). Skvělý nápad, jak ukázat, že to umíme (my ženy na jevišti) stejně jako ti slavní chlapi, kteří tu to samé v roce 1990 hráli před námi. Poté si už Čechová s Křivánkovou sedly za stůl tak, jako kdysi Landovský s Abrhámem, resp. Landovský s Havlem, nasadily si hlavy a audience nového přikulovače Vaňka u sládka mohla začít.

    Bylo pozoruhodné sledovat logický oblouk mezi komickými postavami obou zaměstannců pivovaru navlas stejnými s těmi, které před třemi lety odsoudily na půdě Vrchního soudu na Pankráci Miladu Horákovou k trestu smrti provazem. Anonymizační pojítko v podobě velkých hlav (od Pauliny Skavové) předvedlo, že je jedno, kdo byl vykonavatelem trestu a kdo obětí. Doba, která se v obou inscenacích dovršila (1948–1976), byla zkrátka naplněna lidmi, kteří soudili, a lidmi, kteří byli souzeni.

    Antiword

    Dáte si pivo? FOTO Michal Hančovský

    Způsob, jakým si tvůrci poradili s textem, mile překvapil. Ambice překonat legendární projev především Pavla Landovského ustoupil ambici pohybové, a tak se po krátké době ozval z reproduktorů Landovského hlas pronášející refrén celé inscenace: Dáte si pivo? A hned sládek sáhl do přilehlé basy, vyndal lahváče, teatrálně jej odzátkoval a sobě i přikulovači Vaňkovi nalil. Pak si sládek sundal masku a dívka pod ní pivo vypila. To se v určitých intervaech zopakovalo ještě dvakrát, Vaněk se mezitím nenapil ani jednou, vždy pivo vylil. Sládek si však musel odskočit a v tu chvíli Vaněk usedl na jeho místo a zaujal řádnou polohu opilého sládka. Bývalý sládek, který se vracel z toalety pak usedl na místo Vaňka a vše se opakovalo. Dokonalé naplnění Havlových slov z textu Audience: Já vám něco řeknu. Sedět na tomhle místě někdo jinej… tak u nás neděláte.

    V inscenaci se celý Havlův text nezrealizuje. Zůstalo z něj jen torzo, často ve smyčkách se opakující, plnící v podstatě jen rytmizační funkci. Prostředek pro opakování gest. I z toho je patrné, kam celá inscenace směřuje, nikoli k samotě člověka v atrofované společnosti, ale k samotě člověka uvnitř sebe, který je touto společností nucen k opakování prázdných gest. To doplňují i dvě taneční části na písně Karla Gotta (především německá verze Včelky Máji byla opravdu výživná) jako představitele tolerovaného establishmentu a také pro sládka nedosažitelné televizní kultury, kterou Vaněk jako známý spisovatel a „ten, co zná i Bohdalku“ ztělesňuje.

    Škoda jen toho avizovaného konce. Závěrečné slovo mělo patřit Havlově větě: Je to všechno na hovno. Bohužel, performerky zřejmě vyhecované Boháčem chtěly ještě něco dodat, celé to uzavřít, ale místo toho se jen křečovitě smály, popíjely pivo a divák by i zatleskal, aby to martýrium ukončil, kdyby se ovšem nerozezněla hudba, která naznačovala, že by ještě něco mohlo být. Nebylo však nic. Nebýt konce, jsou Antiwords skvělou, nepodlézavou poctou Havlovi. Na druhou stranu, je-li konec pokaždé jiný, tak snad to včera byla jen výjimka…


    Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 12)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Dominiku,
      nesouhlasím s tím, že by inscenace měla končit Havlovým „Je to všechno na hovno“. Naopak. Závěr dává celému projektu důležité vyústění, tečku či komentář. Performerky jsou náhle „nahaté“, vystavené realitě poté, co skutečně vypily spoustu piva. Jsou tam samy za sebe, je jim blbě nebo se pochichtávají. Věřím, že pokaždé se chovají (trochu) jinak. Já v tom navíc četl i jakýsi režisérův komentář smutku a opuštěnosti dvou bab, který si na něco hrály, nějak život prožily „pod chlapama“, kterým se musely přizpůsobovat a kterým se smály, ale náhle tu jsou samy, bez nich, a život je (dávno) za nimi. Vracíme se vlastně na začátek, kdy dvě (staré? mladé?) „baby“ přicházejí s pivy. Jdou do hospody? Nesou svým chlapům lahváče? Nebo sobě?! Velké hlavy, které mají pod rukou, čtu obdobě – kosmonauti před nástupem (v USA, pro které byl projekt zamýšlen, obzvlášť čitelné). Ale kam? Do hospody? Jistě. Do hraní Havlova textu? Taky. Ale možná ještě spíš do života s (pivníma) chlapama. Možná je to vše ode mne spekulace, kterou – pokud by přesně o takové vyústění Spitfirům šlo – by museli herecky či výtvarně posílit, ale ta možnost číst úvod i závěr třeba takto je nabídnuta. Není to jen komediální prolog a nadbytečná coda, jak říkáš Ty.
      Pokud by inscenace (raději bych tento tvar nazýval performancí s prvky happeningu) končila Havlovými slovy, scházela by podle mne předchozí části ještě nějaká další rovina, aby nešlo jen o trochu nezávaznou, až příliš bezpečnou satirickou hříčku. Proto jen ten závěr tak důležitý, byť – uznávám – by mohl být propracovanější, domyšlenější. Ale třeba se jindy uděje jinak, performerky mají v tu chvíli – předpokládám – velkou volnost (nebo nevolnost? :-)).

      11.10.2013 (14.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Dominik Melichar

      Dominik Melichar

      S tím souhlasím,
      nechtěl jsem, aby to vyznělo, že ten konec tam být nemá, ale že by měl být jiný a pokud ne, tak raději, aby končil Havlovými slovy. Mně přišel ten závěr tak trochu bezradný, ale možná to byl záměr – předvést bezradnost dvou lidí (žen) i poté, co skončilo období masky (asi stejně jako bylo obdobím masky životní úděl sládka a Vaňka), že ta vnitřní beznaděj není závislá na „velkých dějinách“. Ale možná tu už taky nadinterpretuji. Bohužel jsem viděl představení jen včera, takže nemůžu srovnávat, jestli je to jindy jiné…

      11.10.2013 (14.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Já taky viděl
      jen toto představení, takže možná vyústění pouze odhaduji a trochu chci tvůrce, kteří jak předopkládám tyto diskuse čtou, popostrčit k větší odvaze či razanci. Především v závěru, ale možná i dřív. Zatím se mi obě performerky zdály – obzvlášť v konci – hodně sešněrované, jako by tak trochu nevěděly, kam celou performanci a její závěr směrovat. Říkal jsem si, že se Jindřiška možná pozvrací, a kladl si otázku, zda tam takový naturalismus patří, či nikoli. (Odpovědět si netroufám, spíš asi ne. Ale muselo by se to zkusit. :-))

      11.10.2013 (14.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Dominik Melichar

      Dominik Melichar

      To zvracení
      mě napadlo taky. Nejspíš by to hodně lidí nesneslo, zároveň by to ale mohlo být právě „to dořečení“. Ale jsou to spekulace, každopádně tu sešněrovanost jsem cítil stejně. Ale taky trochu jednostranné a teatrální odkazy na opilost… do článku už se to nevešlo, ale přišlo mi, že to na tom konci celé cílí spíše k pocitu opilosti než k vystřízlivění. Napadlo mě, že by to mohl být kocovinový závěr po bujarém večírku, ale ani tak mi to nepřišlo přesvědčivé…

      11.10.2013 (15.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Petr Boháč

      Profilový obrázek

      Ten závěr je experiment,
      obnažení těch, co jsou na jevišti. Přesně, jak určuje Vladimír: spíše performance než inscenace. A v tom je (může být) krása i prokletí takového závěru. Já v něm vidím jediné: dojezd, opilecký dojezd, osamocenost, ve které se člověk topí jak v chlastu. Žádná zábava. Žádné masky. Dojezd ve Sport Baru v Nuslích.
      Včera se to nepovedlo. Ale to chichotání, předpokládám, nebylo možné zastavit: stres, alkohol, rodiče, mnoho známých lidí… Bez tohoto závěru Antiwords nemá smysl.

      11.10.2013 (16.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,