Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliv teroristů a démonů (No. 11)

    Když jsem kdysi hovořil na Vltavě o Handa Gote, chtěl jsem jejich tvorbu zoufale přirovnat k odhalování jantaru. Ale nevzpomněl jsem si na slovo jantar. Oni sami tomu procesu říkají „výzkum na poli mediální archeologie“. Odhalování uměleckého procesu, tvorba v reálném čase, rekonstrukce vzpomínek… V tomto ohledu byly dosud proklamativní Mraky, které zvláštní scénickou kombinací videoartu a pohybového divadla oživily historii jedné rodiny. Poslední počin Handa Gote šel ale ještě dál. A to především tím, že není ani tak jejich posledním počinem, jako spíš jejich úplně prvním. Anebo spíš klenbou spojující nejzazší minulost s nejzazší přítomností souboru. Inscenace Safírová hlava.

    FOTO ANDREA MALINOVÁ

    Jediné, na co si účastníci vzpomínají, že ze scény vychází prkno nepodobné tomu, z něhož se v pirátských příbězích shazovali nepohodlní lidé do moře. FOTO ANDREA MALINOVÁ

    Podle tvůrců vznikla Safírová hlava někdy před 23 nebo 20 nebo tak nějak lety. Sami si nevzpomínají. Ale našli na půdě chalupy, kde žili sousedé hlavních tvůrců inscenace, tedy Tomáše Procházky a Pavla Kopřivy, trosky nějaké výpravy, loutky a objekty a také fragment jediného uvedení inscenace na VHS-C. A tak začalo vzpomínání. Co že jsme to s tím tenkrát hráli? Jak že se to jmenovalo? Proč se to jmenovalo Safírová hlava?… A protože to jsou Handa Gote, nebylo daleko k tomu, aby se oba pánové nerozhodli dávnou inscenaci, která byla plánovaná aspoň pro několik repríz, ale nakonec se dočkala jen jediného představení, rekonstruovat.

    Začátek představení patří dokumentárnímu filmu, který by měl podle všeho osvětlit pozadí inscenace včetně rozpomínání se hlavních aktérů na její tehdejší okolnosti. Jsou na něm záběry chalupy, kde „to začalo“, ony fragmenty původního představení a typicky dokumentárně hlavní hrdinové, kteří sedí u stolu a vzpomínají. Film v podstatě neobjasní nic: nikdo si není jist, kdy přesně to bylo; název Safírová hlava přirovnává Kopřiva k nějaké velmi odolné součástce, s čímž ale Procházka příliš nesouhlasí, takže i tohle zůstává zahaleno tajemstvím; a nejzajímavější je, že se vůbec nemluví o tom, o čem inscenace vlastně byla. Jediné, na co si účastníci vzpomínají, že ze scény vychází prkno nepodobné tomu, z něhož se v pirátských příbězích shazovali nepohodlní lidé do moře. A že loutky a předměty na scéně popostrkovali tzv. korekčním klacíkem (aspoň doufám, že je to tenhle termín).

    A podle toho taky vypadá druhá část představení, v níž se konečně odehraje Safírová hlava, v tuto chvíli už olepená známkou „legendární“ či „mytická“. Jde vlastně o velmi sofistikovaný princip reklamy, jak v divákovi během pár minut vyvolat pocit, že je svědkem něčeho neopakovatelného. Představení se skládá z řady spolu nesouvisejících obrazů, v nichž se odehrávají absurdní výjevy s absurdními postavami. Nejlépe z toho vychází postava pocestného, který neustále míří k nějaké hospodě. Na tomto místě je nutné dodat, že se za celou dobu neřekne v podstatě ani slovo; všechny informace jsou divákovi servírovány vizuálním prožitkem a cedulemi s nápisy. Vyjma „obyčejné“ loutky pocestného však Handa Gote nezakryli svou vášeň pro kýč všeho druhu, takže nechávají na své scéně létat malého Spejbla a Hurvínka s křidélky nebo po prkně k jisté smrti v kýblu pochodovat mechanické psíky s děsivě zeleně svítícíma očima. A „korekční klacíky“ nahrazují plastové ručičky na dlouhé tyčce, jimiž případně předměty na scéně hladí, svlékají, postrkují a zabíjejí. Fakt, že existují jen fragmenty původního uvedení a v hlavách tvůrců toho taky moc nezůstalo, však nakonec umožnil do samotné divadelní rekonstrukce implementovat samotnou divadelní rekonstrukci, když tvůrci nechali přímo na jevišti shořet chalupu, v níž se našly zbytky původního představení, a loutkově se na scéně taky sami zjevili. Svým způsobem jde vlastně o stejný princip jako v Mracích, kdy se Veronika Švábová obtiskla do fotografie z minulosti „své“ rodiny. A je to zjevně nejvyšší meta odhalování jantaru – kdy se autor stane součástí vyprávění svého příběhu, který začal vyprávět, aniž by jeho součástí kdy byl.

    FOTO ANDREA MALINOVÁ

    Safírová hlava Handa Gote je nesmírně zábavná FOTO ANDREA MALINOVÁ

    Ačkoli představení dělá dojem spíše z nouze ctnosti typu „našli jsme na půdě řadu kravin a večer se nudíme, tak s každou tou věcičkou vymyslíme nějakou scénku“, je kupodivu nesmírně zábavné. I když možná ne kupodivu. Na to, jak amatérsky vlastně představení působí, je vidět jistá loutkářská zručnost (asi především v rukou Tomáše Procházky) a především bezbřehá „dětská fantazie“ (pozor, představení příliš dětské není…), jakým vším způsobem lze hračkám vdechnout byť bizarní život. A bizarní věci se tu vážně dějí.

    ///

    Předchozí díly denních reportáží z příští vlny/next wave… 2015:

    Příliv teroristů a démonů (No. 1)

    Příliv teroristů a démonů (No. 2)

    Příliv teroristů a démonů (No. 3)

    Příliv teroristů a démonů (No. 4)

    Příliv teroristů a démonů (No. 5)

    Příliv teroristů a démonů (No. 6)

    Příliv teroristů a démonů (No. 7)

    Příliv teroristů a démonů (No. 8)

    Příliv teroristů a démonů (No. 9)

    Příliv teroristů a démonů (No. 10)


    Komentáře k článku: Příliv teroristů a démonů (No. 11)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,