Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příběhy ze zámečku se zubatou věží (II) – Milada Matuchová o Vesnickém divadle

    My jsme ta česká šmíra

    S Trudou Šedovou jsem se znovu setkala, už také jako herečka, ve skupině, kterou vedl Mirek Bittl. Jeden ze čtyř bratrů kdysi slavné rodiny Bittlovy, všichni v padesátých letech hráli v různých českých divadlech. Že se po „Jůlovi“, tedy po pohoštění zdarma, které pro nás občas zařídili pořadatelé, zpívá: Chcíp’ kanárek, chcíp’ kanárek, chcíp’ kanárek, chcíp’!, už jsem dávno znala. Ale že by se zpívala hymna souboru, s tím jsem se setkala poprvé. Truda ji zřejmě sama složila. Pamatuju si z ní jenom něco:

    My jsme ta česká šmíra,
    nás už zná každá díra,
    my nemáme v kapse tolar,
    zato máme repertoár!
    Stanislavský, velký mime,
    jakpak se ti v hrobě dříme,
    dohlédneš-li z hrobu svého
    do divadla Vesnického.
    Zhlédni, Kosťo, z nebe dolů,
    to na… i mrtvolu,
    jak se tvoje jméno vláčí
    i tam, kde nás bota tlačí.
    Povstaň, Kosťo, z hrobu směle,
    nakopej nás – do hlavy!

    Vladimír Švabík (Truffaldino) a Milada Matuchová (Smeraldina), Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů, Vesnické divadlo 1959 FOTO ARCHIV AUTORKY

    Vladimír Švabík (Truffaldino) a Milada Matuchová (Smeraldina), Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů, Vesnické divadlo 1959 FOTO ARCHIV AUTORKY

    O Konstantinovi Sergejeviči Stanislavském se zpívalo jako o zlatém teleti socrealistického divadla, jemuž se klaněli nejvíc na DAMU. Předposlední verš byl zase narážkou na velepitomou ruskou komedii Koho tlačí bota, kterou jsme také hráli.

    S repertoárem byla někdy svízel. Vyprávělo se, že jeden ze souborů Vesnického divadla přijel kamsi na jižní Moravu s agitkou, kterou spíchl pražský komunistický herec Ilja Prachař. Hádajú sa o rozumné se to jmenovalo a mělo to přesvědčit sedláky v moravských dědinách, aby houfně vstupovali do jednotných zemědělských družstev. Druhý den měl soubor zahrát Molièrova Tartuffa, ale přišli jen čtyři diváci. Jeden z nich to vedoucímu souboru vysvětlil: Tož, on chodil Jožo Matúš po vsi a říkal, že ten váš Tartuffe bude asi hra o nějakém korejském bojovníkovi. A tak lidi zvostali doma.

    Herci se některým slátaninám, které museli hrát, sami smáli. V malé zkušebně Vesnického divadla byl na zdi nápis: Čest rodiny, aneb tři sežraní berani.

    To tam napsal někdo z ansámblu, který vozil po vlastech českých hru nějakého kyrgyzského autora o tom, jak v jejich kolchozu někdo ukradl a sežral tři berany.

    Hrálo se pro děti

    Vesnické divadlo hrálo večer hry pro dospělé a odpoledne pohádky pro děti. Nebyla televize, a tak nás vesnické děti milovaly. Místní kluci už většinou čekali na příjezd našeho autobusu a nabízeli technikářům, že jim pomohou nosit na jeviště divadelní fundus. Dostávali samozřejmě jenom lehčí věci.

    Ve tři hodiny odpoledne se roztáhla opona a vesnické děti vstoupily do světa zázraků. Hráli jsme Aladinovu kouzelnou lampu nebo Neohroženého Mikeše. Všichni jsme povinně skládali loutkářské zkoušky a někdy jsme hráli i loutkovou pohádku. Třeba hru Kocourkov, kterou napsal náš ředitel František Smažík. V ní jsem dostala svou první roli – vodila jsem loutku krávy, na kladce jsem ji vytáhla na kocourkovskou radniční věž, pak se krávě smekla noha, zůstala viset za krk a nakonec jsem zatáhla za provázek a kráva vyplázla jazyk. Děti mohly nadšením zbořit divadlo. Konečně něco, co je zajímalo a bavilo, ne ty nudné nekonečné hovory čtyř kocourkovských radních. Vlastně jsem měla nejlepší roli!

    Vedoucí souboru Jirka Bukvaj měl za úkol děti přivítat, stručně nás představit a říct, co budeme hrát. Jednou, když jim řekl, že zahrajeme hru Kocourkov, zeptal se: Jestlipak víte, co je to Kocourkov? Ze sálu se ozval dětský hlásek: Vesnické divadlo. Svíjeli jsme se za paravánem smíchy.

    Jindřich Pavlišta (Mikuláš Dačický z Heslova), Milada Matuchová (Petr), Ladislav Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, Vesnické divadlo 1959 FOTO ARCHIV AUTORKY

    Jindřich Pavlišta (Mikuláš Dačický z Heslova), Milada Matuchová (Petr), Ladislav Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, Vesnické divadlo 1959 FOTO ARCHIV AUTORKY

    Kouzelníci Kellnerovi

    Někteří kolegové odmítali účinkovat v loutkových pohádkách, najímali se tedy hosté. Tak se jednoho dne v divadle objevil kouzelník Jan Kellner s manželkou Bertičkou, se syny Bobem a Honzíkem a s patnáctiletou dcerou Marcelkou. Osmiletého syna Erníka měli u příbuzných. Marcelka tančila v závěru produkce se stuhami a zapichovala do pódia barevné květy. Byla moc smutná, protože rodiče rozhodli, že s nimi a s námi už jezdit nebude, zůstane u tety a vyučí se švadlenou. Jednou bude pro všechny šít divadelní kostýmy a bude celou rodinu oblékat.

    Na plácku u konečné tramvaje stály tři maringotky, v nich Kellnerovi bydleli, když nebyli s divadlem na zájezdu. Měli v nich vzorný pořádek a čisto. Tihle lidé, které hlupáci nazývali „komedianty“, byli slušní a báječní.

    Po republice v té době jezdilo několik skupin kouzelníků Kellnerů, otec Honzík měl tři bratry. Jeden z nich seděl na veledůležité židličce v podniku Cirkusy a varieté a rozhodoval o tom, kdo smí provozovat kouzelnickou živnost. Bratru Honzíkovi neprodloužil licenci, prý opakuje jenom stará kouzla. A tak se celá rodina Kellnerova nechala u Vesnického divadla zaměstnat jako technikáři a kouzlili jako brigádníci. Jíst se musí a jich bylo s Erníkem šest!

    S Kellnerovými mě seznámil Milan Draždík, báječný člověk, který celý život plnil skautské poslání, že silnější chrání slabšího. Kdysi mi vysvětlil, že tuto základní skautskou myšlenku symbolizuje ruka při skautském pozdravu, kdy je silnější palec položen na slabším malíčku. Učil mě hrát divadlo, to on mi vrátil komunistickou školou záměrně pošlapanou sebedůvěru. Vysvětlil mladé nešťastné holce, že nemá smysl brečet, že je potřeba něco dělat. Tak jsem pod jeho dohledem recitovala Šrámka a Seiferta, i monolog Julie nad lahvičkou jedu. Tak jako pomáhal mně, pomáhal i Kellnerům.

    Milan se narodil na Štědrý den v roce 1924 v Banské Štiavnici slovenské mame a českému legionáři. Prožil vyhnání rodičů ze Slovenska i vyhození svého otce, štábního kapitána, z armády. Prošel uranovými doly v Jáchymově, kam ho po únoru 1948 zavřeli za to, že šel navštívit svou bývalou středoškolskou profesorku, skautskou funkcionářku. V jejím bytě ho estébáci zatkli a vymlátili mu několik zubů. Později říkal, že se srazil s tvrdou pěstí dělnické třídy. Po letech umřel na následky ozáření v dolech.

    V Tatrách jsem viděla v jeho očích slzy, když stál u táboráku polských harcerů, kteří zpívali polsky skautské písničky – oni směli nosit skautský kroj, zpívat, scházet se u táboráků, to čeští skauti nesměli.

    V Tatrách také zahynul nejstarší Honzíkův syn Bob, smekla se mu noha a spadl po hlavě do Obřího vodopádu. Pýcha a budoucnost starého Honzíka, pojmenovaná po Bobu Hurikánovi, s nímž se Honzík přátelil. Kellnerovi se nakonec všichni zabili v autě, když už zase směli se svými kouzly jezdit po světě. Přežil jenom benjamínek Erník. Před časem jsem viděla někde u Benešova plakát kouzelníka Ernesta Kellnera – snad je to on.

    Jiří Anders

    Skladu kostýmů ve Vesnickém divadle vládl Jirka Anders. V roce 1954 mu bylo už skoro padesát, ale většina lidí mu familiárně říkala: Jirko. Pár jiných ho rádo nemělo pro jeho sexuální orientaci. Ten malý človíček však nikomu neubližoval a mladé kluky neohrožoval. Nikdy divadlu neudělal ostudu. Tančil v Národním divadle, ale žádné prince, spíš komické rádce králů nebo jejich šašky. A také roličky zvířátek v baletech pro děti.

    Kariéra tanečníka končí nespravedlivě brzy, často se zničenýma nohama. Tehdy vysloužilci dostávali, tuším, na pouhé dva roky takzvaný důchod za výsluhu let, a pak už se museli nějak uživit sami. A kde jinde má bývalý tanečník najít práci a chleba než zase v divadle?

    Nutno říci, že Jirka Anders měl ve skladu vzorný pořádek. Vedle sebe visely kostýmy princezen i čarodějnic, kolchoznic i prostitutek. Miloval divadlo a bláznivé holce, která nesměla na jeviště, ukazoval, že v tomto kostýmu hrála paní Blahníková Rosavu ve Strakonickém dudákovi a v tomto zase Kněžnu v Lucerně. Nedělalo mu problém vyčistit všechny boty a přišít všechny utržené knoflíky. Pokud některý z režisérů či výtvarníků hledal starší kostýmy, do kterých by oblékl herce menších rolí, věděl přesně, kde vhodný kostým najít.

    Když mi tenkrát v účtárně přidělili kartotéku, ve které bylo evidováno všechno, co měl pan Anders ve skladu, netvářil se moc nadšeně. Ale stačilo, abych mu řekla, že jsem v dětství viděla balety Andersen a Štědrovečerní sen, a rozzářeně mi vykládal, co v kterém tančil. Bylo tak krásné mít na starosti kartotéku kostýmů, bot, klobouků, paruk, rekvizit a loutek. A moci se dotýkat předmětů, které tvoří kouzlo divadla.

    Milada Matuchová (Loupežnice v pohádce s Raoulem Schránilem (Vůdce loupežníků) FOTO ARCHIV AUTORKY

    Milada Matuchová (Loupežnice v pohádce s Raoulem Schránilem (Vůdce loupežníků) FOTO ARCHIV AUTORKY

    Růženka Dvorská

    Zaujala mne tmavovlasá paní Růženka Dvorská. S manželem se seznámila v Poděbradech. Tam se vždycky v létě potkávaly různé kočovné společnosti a zkoušely se nové hry pro příští sezonu. Růženka, tenkrát snad členka Lincovy společnosti, se šla odpoledne vykoupat do Labe, topila se a život jí zachránil pohledný mládenec, herec Josef Dvorský, člen jiné divadelní společnosti. Růženka se do svého zachránce zamilovala a oba se po čase sešli u stejného principála, než si její Josef založil vlastní společnost. Stal se tedy „vykořisťovatelem“ jiných ubohých herců, ale moc si nenahospodařili, na léta soukromničení Růženka vzpomínala spíš jako na období bídy. Líp prý jim bylo u Rudolfa Lince, otce budoucího herce Divadla E. F. Buriana a pozdějšího ředitele kladenského divadla Karla Lince – ten se dal do strany, aby mohl vystudovat DAMU.

    Ale nejvíc Růženka vzpomínala na dobu, kdy za svobodna jezdila s operetou po Slovensku. S Frídou Bachletovou, pozdější členkou Slovenského národního divadla, měly obrovské úspěchy u maďarských oficírů. Dostávaly na jeviště kytice, ale „Novača“ (principálka Nováková) byla přísná ředitelka a netrpěla slečny, které by si se ctiteli něco začaly. Při vzpomínání stará paní obvykle zazpívala některou z těch operetních árií, třeba v autobuse cestou ze štace: Holčiča, jak jsem já, půl ďábla v těle má… Hlas měla pořád silný a temperamentu dost a dost.(Pokračování)

    her (ed.)


    Komentáře k článku: Příběhy ze zámečku se zubatou věží (II) – Milada Matuchová o Vesnickém divadle

    1. David Liška

      K Vesnickému divadlu: http://www.vladimir-mensik.cz/default.aspx?kind=divadlo

      14.07.2017 (14.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Bukvaj

      Jirka Bukvaj
      byl můj dědeček. Rád jsem si o něm něco přečetl.
      Díky.

      11.10.2018 (18.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,